Íránská hrozba dohnala Saudskou Arábii k tomu, aby usilovala o tajnou spolupráci s jedinou mocností v regionu, která je schopná a ochotná zastavit agresi Íránu: s Izralem.

Od: Daniela Krygiera, politického analytika, exclusivně pro World Israel News z 8.11.2017

I na místní poměry to byla na Blízkém Východě doba bohatá na události. Libanonský premiér Saad Hariri rezignoval a uprchl do Saudské Arábie, o čemž uváděl, že to udělal ze strachu před atentátem.

Jemenští Hútiové vystřelili balistickou střelu, která letěla 800 kilometrů, než zasáhla Saudské hlavní město Rijád.

Syrský diktátor Bašár al-Assad, o kterém měl západ za to, že je na cestě k odchodu od moci, se postupně ukazuje v krvavé syrské válce jako vítěz. Teroristický režim Hamas, který sídlí v Gaze, nedávno podepsal spojeneckou dohodu se svým rivalem, sídlícím v Ramalláhu, frakcí Fatah.

Kurdy v Iráckém Kurdistánu, kteří s převahou hlasovali pro nezávislost, Západ opět opustil a jejich sebeurčení je velmi ohroženo bagdádským režimem.

Společným jmenovatelem těchto zdánlivě nesouvisejících dramatických událostí je Írán a to nese jasné důsledky pro Izrael a Západ.

Stejně jako bývalý irácký tyran, Saddám Hussein, má íránský režim na Blízkém Východě hegemonské ambice. Narozdíl od bývalého iráckého diktátora, přežil íránský režim díky tomu, že mnohem lépe maskoval svoji agresi tím, že používal náhradníky, a tím se vyhnul přímé konfrontaci se Spojenými Státy a jejich západními spojenci.

Hizballáh v Libanonu, Hútiové v Jemenu, Assad v Sýrii, irácký režim a Hamás jsou všichni íránskými náhradníky, kteří přijímají příkazy z Teheránu.

Írán už dlouho hraje vysokou dvojí hru se světem, přičemž nepřesvědčivě zapírá své nukleární a imperiální ambice. 4. listopadu byla íránská otevřená agrese odhalena a zjevena každému, kdo o ní ještě pochybuje.

Poté, co Libanonský premiér Saad Hariri uprchl ze Saudské Arábie, kde se narodil, oznámil v dramatickém živém sdělení na saudském televizním kanálu Al-Arabiyah svoji rezignaci. Hariri, který dosud paltil za fíkový list íránského vlivu v Libanonu, obvinil Írán a jeho teroristickou organizaci Hizballáh z útlaku libanonského lidu a uchvacování moci v Libanonu.

Hariri, který není v žádném případě přítelem Izraele, svoje slova ohledně pravé podstaty Hizballáhu a jeho široké vojenské kampaně nijak nemírnil:

“Během předchozích desetiletí se Hizballáhu podařilo stát se v Libanonu realitou silou svých zbraní, o kterých tvrdí, že jsou (proti-izraelskými) zbraněmi odporu, ty jsou však namířeny proti hrudím našich syrských a jemenských bratrů, o libanonských ani nemluvě.”

Tichá podpora: Dočasná nebo slibná?

Hariri, který obviňuje Írán, jeho Hizballáh a syrské náhradníky z vraždy jeho otce v roce 2005, obvinil Teherán a jeho spojence z plánování atentátu i proti němu. Libanonský premiér potvrdil to, před čím Izrael varoval po léta. Íránský genocidní režim má ambice založit na náklady sunitských Arabů šíitskou blízkovýchodní říši, rozkládající se od Perského zálivu k Středozemnímu moři.

Írán ohrožuje Izrael z Libanonu a Sýrie na severu a z Gazy na jihu.

Vážnost situace vyústila v tichou podporu a zdánlivě nepravděpodobnou spolupráci mezi Saudskou Arábií a Izraelem. Saudská Arábie je fundamentalistickým sunitským státem, který oficiálně Izrael neuznává a není přítelem židovského národa. Íránská hrozba však Saudskou Arábii přiměla k tomu, aby usilovala o tajnou spolupráci s jedinou mocností v regionu, která je schopna a ochotna zastavit íránskou agresi: s Izraelem.

Nezbývá než čekat, zda je tichá spolupráce mezi Rijádem a Jeruzalémem dočasná, nebo zda povede k oficiálním diplomatickým vztahům. Co je však nad pochybnost jasné je fakt, že arabsko-izraelský konflikt je oproti hlavnímu blízkovýchodnímu konfliktu mezi Íránem vedeným šíitským Islámem a arabským sunitským Islámem pouhou postranní podívanou.