Autor: Dr. Jiří Valenta
SHRNUTÍ: 50. výročí sovětské invaze do Československa je na nás. Před invazí dostal český vůdce Alexander Dubček návrhy na to, jak reagovat na sovětskou hrozbu. Nejlepší rada – i když se jí Dubček neřídil – přišla od ukrajinského generála, disidenta, který bojoval v druhé světové válce v Československu.
V roce 1940 měla Británie ve městě Dunkirk v pasti 300 000 mužů. USA ještě nebyly ve válce a Hitler, který už měl obsazenu většinu Evropy, se chystal Británii napadnout. Nikdo nevěřil, že by Británie mohla takový útok přežít. Winston Churchill se vydal do londýnského metra a zeptal se britských cestujících, co má dělat. Řekli mu: „Nikdy se nevzdávej.“
V červenci 1968 Petro Grigorenko, zkušený generál, který bojoval v Československu během 2. světové války, doručil dopis velvyslanectví ČR v Moskvě. V tomto dopise dal Alexandru Dubčekovi stejnou radu, jakou dali obyčejní Britové Churchillovi: Nikdy se nevzdávejte.
Podle Grigorenka byla československá armáda „nejschopnější ve východní Evropě.“ Obrana byla proveditelná. Hranice, které bylo třeba řešit, byly se státy SSSR, Polskem a Východním Německem. Podle jeho názoru bylo „ne mnoho cest, které by musely být zablokovány, aby zastavily postup tankových armád. A kdyby k tomu přidali obranu malého počtu letišť, nebyla by žádná překvapující invaze. A bez překvapení by celá invaze selhala. „
Podle Grigorenka nebylo pravděpodobné, že by sovětský vůdce Leonid Brežněv riskoval válku, pokud by se setkal s odporem. Vojenská hazardní hra proti silné Československé armádě by totiž mohla spustit do pohybu destruktivní antiimperialistické síly a to ve Východním Německu, v Polsku a v samotném SSSR. „Celá invaze,“ říká Grigorenko, „by se mohla zhroutit.“ Namísto toho přišel kolaps až v letech 1989-91.
Grigorenko radil Dubčekovi, aby varoval Brežněva, že se Československo bude bránit. Věděl, že v Kremlu došlo k hlubokému názorovému rozdělení na invazi, zvláště mezi tvrdým šéfem KGB Jurijem Andropovem a mírnějším premiérem Alexiem Kosyginem. Brežněv sám byl dlouhou dobu nerozhodný. Chápal, že válka ve střední Evropě – s americkými sílami za hranicemi v Západním Německu – by pro něj byla nebezpečná a ohrozila by plánovaná jednání o kontrole zbraní s USA. Toto bylo potvrzeno v pamětech Brežněvových poradců: bývalého sovětského velvyslance ve Washingtonu Anatoly Dobrynina, Alexandra Jakovleva a Georgie Arbotova.
Jak správně argumentoval izraelský odborník David Vital, „vůdcové s malou mocí a s nedostatečnými obrannými schopnostmi mohou mít významnou šanci zachránit svou nezávislost a odradit vojenskou invazi velkých mocností, pokud by pro agresora maximálně eskalovali potenciální náklady takovéhoto střetu. “ Navíc jsou při rozhodování důležitá historická ponaučení. Vedoucí představitelé Kremlu věděli, že se Češi v roce 1948 nevzepřeli komunistickému puči a po Mnichově se v roce 1938 vzdali.
Dubček s logikou Grigorenka nesouhlasil. „Vojenská obrana by znamenala vydat český a slovenský lid nesmyslnému krveprolití,“ napsal autorovi. „Jsem o tom dodnes přesvědčen. Jediným vítězstvím, které Češi a Slováci mohli mít, bylo morální. „
Respektuji Dubčeka, zejména v pozdější době, ale to je to, co uplakánci vždycky říkají a v co agresoři doufají, že najdou. Československo se vzdalo. Nebylo žádné vítězství, morální ani žádné jiné, ale spíše 20 let sovětské okupace a pošlapání svobody. Během tohoto období Československo vycvičilo teroristické skupiny jako PLO a poskytovalo výbušniny libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu.
Invaze začala překvapivým sovětským útokem na letiště v Ruzyni. Stojí za zmínku, že Rusové nemohli hodiny přistávat na jiném vojenském letišti, protože Češi na celou přistávací dráhu vylívali naftu. Bohužel Dubček udělal přesně to, co Churchill a Grigorenko radili, aby nedělal. Podvolil se. Jediný z českých vůdců, který nepodepsal Moskevský kapitulační diktát, byl židovský komunista František Kriegel.
Churchillovo „nikdy se nevzdáme“ neznamenalo, že válku přeměnil na nesmyslnou krvavou lázeň, ale zachoval britskou svrchovanost a obnovil svobodu Evropy. Lekce pro Československo je, že v letech 1938, 1948 a 1968 nebyli jejich vůdci schopni splnit svůj úkol. To, čeho dosáhli tím, že se vzdali, bylo zničení ducha jejich lidí, zpomalení hospodářského rozvoje a proměna prosperující demokratické země na satelit cizí moci.
Po nedávném brutálním zabití tří českých vojáků v Afghánistánu nesmí Praha své síly stáhnout. Prezident Miloš Zeman by místo toho měl znovu navštívit tuto zemi a potvrdit český závazek vůči válce proti islamistům. Teroristům se musí dostat spravedlivé odplaty a jasného poselství: „Češi se už nikdy nevzdají.“
Dr. Jiří Valenta je externí vedoucí pracovník Research Associate pro BESA Center for Strategic Studies. Je členem Rady USA pro zahraniční vztahy a autorem mnoha knih mezi jinými i Sovětské intervence v Československu v roce 1968, nebo Anatomie rozhodnutí (v popředí s Alexandrem Dubčekem).
Dokumenty BESA Center Perspectives Papers jsou publikovány díky velkorysosti rodiny Grega Rosshandlera.
