9. listopad je pro Německo osudové datum. 9. listopadu 1918 ukončila listopadová revoluce vládu německého císaře. V roce 1848 byl přesně toho dne zavražděň německý politik, zastánce demokracie, revolucionář a odpůrce antisemitizmu Robert Blum. V roce 1923 se 9. listopadu poprvé pokusila nacistická strana NSDAP a Adolf Hitler pučem dostat k moci. 1989 připadlo probourání zdi, která po čtyři desetiletí rozdělovala Německo, přesně na 9. listopad. Datum se ovšem nestalo národním svátkem a to především proto, že 9. listopad 1938, takzvaná „Křišťálová noc“, vstoupil do kroniky německých dějin jako jedno z nejtemnějších dat.

Jeruzalémský profesor Meier Schwarz se v rámci výzkumného ústavu „Synagogue Memorial“ rozhodl právě tomuto datu věnovat. Domnívá se, že „Křišťálová noc“ – noc rozbitého skla – je eufemismus, jehož cílem bylo zlehčit vražedný pogrom, který nacisté pečlivě naplánovali a provedli v celém státě.

Trapná hra s čísly

Šéf Říšské bezpečnostní policie Reinhard Heydrich původně (11. listopadu 1938) informoval pruského ministerského předsedu Hermanna Göringa o „šestatřiceti mrtvých a šestatřiceti vážně zraněných příslušnících židovského obyvatelstva v německé říši“. Tajný dokument nejvyššího stranického výboru mluvil v únoru 1939 o 91 mrtvých. V literatuře se číslo „36“ tradovalo po léta jako konečný počet obětí a dokonce i vědci je do nekonečna opakovali. Nyní je však známo, že ve skutečnosti bylo v noci pogromu povražděno kolem čtyř set lidí.

Heydrich hlásil Göringovi: „191 synagog bylo vypáleno, dalších 76 kompletně zdemolováno.“ Toto „Heydrichovo číslo“ – 267 zničených synagog bylo opraveno teprve důkladnou prací „Synagogue Memorial“ Dnes existují důkazy, že v noci z devátého na desátého listopadu 1938 bylo v celém Německu vypáleno nebo zcela zničeno 1406 synagog a židovských modliteben. 50 tisíc Židů bylo deportováno. O 1300 obětech lze říci, že k nim došlo v přímé návaznosti na akce uskutečněné díky této noci teroru. V úředních statistikách ale ještě nejsou zařazeny do seznamu „obětí holokaustu“, neboť „holokaust“ podle historiků oficiálně začal teprve konferencí ve Wannsee v roce 1941.

Slepota vůči těmto událostem, které ve skutečnosti vedly k vyvraždění šesti miliónů Židů, desítky let ignorování skutečného rozsahu této noci zločinu a tehdejší mlčení mnoha příslušníků německé populace jsou žel pro podobné výbuchy nenávisti vůči židovskému národu příznačné. Před dvaceti lety Meier Schwarz v tiskovém prohlášení svého ústavu napsal: „Kdyby bývalo obyvatelstvo během noci pogromu nemlčelo, bylo by snad bývalo možno takovému holokaustu zabránit. Každý, kdo o zločinech ví a tají je, se na nich podílí!“

Josefova hrobka

V říjnu 2000 jsem si zase jednou uvědomil, jak potřebné a naléhavé je mít na paměti, co se událo 9. listopadu 1938. Jako novinář jsem sledoval několikadenní bitvu o Josefův hrob v centru dnešního arabského města Náblusu, v Bibli nazývaného Šekem či Sichem. Po stažení izraelské armády zpustošila palestinská luza holýma rukama posvátné místo svých tolik nenáviděných židovských sousedů. O pár dní později přesvětili Josefův hrob na mešitu, její kupoli natřeli na zeleno. Dnes je tato oblast uzavřena. Palestinská policie tam nepouští žádného zájemce.

Dohody z Osla počítaly s tím, že Židům na místě, které kdysi jejich otec Jákob koupil od synů Chamórových, a kde byl později pohřben patriarcha Josef (Genesis 33,18-20; Jozue 24,32; srovnej Genesis 50,25; Exodus 13,19), bude dovoleno se modlit.

Jako žádné jiné místo je Josefův hrob pro věřící Židy spjat s nadějí, že Bůh Izraele splní svá zaslíbení. Ortodoxní Židé se dnes u hrobu svého praotce mohou modlit pouze s nasazením života, v noci a za zvláštních opatření.

Takové události nejsou nijak ojedinělé ani neočekávané. Palestinci znesvětili a zničili všechny synagogy, které jim padly do rukou. Každý, kdo se dnes jako Němec pohybuje mezi Araby, ví, že obdivují a uctívají Hitlera. Jediné, zač Palestinci německého „führera“ kritizují, je obvykle to, že „svou práci nedovedl až do konce“. Po celém světě to lidé sledují a i dnes – stejně jako tehdy – jich drtivá většina mlčí. O arabské nenávisti vůči židovskému národu se téměř nemluví, ačkoli je v ní třeba vidět jednu z rozhodujících příčin blízkovýchodního konfliktu.

Různé formy nenávisti

Od počátku své existence má izraelský lid nepřátele, kteří jej chtějí zničit. Symptomy nenávisti se nemění. Co se liší, jsou její odůvodnění. Egyptský faraon si myslel, že může vraždění hebrejských kojenců odůvodnit demograficky. Pro perského Hamana byly důvodem jeho ničitelských plánů „jiné zákony“. Martin Luther nenáviděl Židy na základě jejich náboženství – pokud se nějaký Žid obrátil, byl „košer“. Teprve perfektní propracování rasové ideologie v 19. století sebou přineslo antisemitizmus, který Židům znemožňuje jakoukoli integraci. V uplynulých desetiletích muselo jako odůvodnění těch samých emocí posloužit politické sebeurčení židovského národa – sionizmus. Stát Izrael je dnes „Židem“ ve společenství národů. Co se nezměnilo, je nenávist, i když se jí dnes říká „antisionizmus“.

Překvapivě staronová odůvodnění

Jde o to, že Židé jsou jiní a že se odjakživa se zdarem brání asimilaci – dnes bychom možná řekli integraci. Hitler se v knize „Mein Kampf “ snažil odhalit „mravní skvrny vyvoleného lidu“ – což nápadně připomíná, jak se dnes vůči Židům staví OSN, na rozdíl od jiných národů. Jen si jednou porovnejte, kolikrát svými rezolucemi už odsoudila Izrael a kolikrát zbytek světa.

Jestliže dnes Izrael čelí obviněním, že krade Palestincům vodu, pak při bližším pohledu a zhodnocení faktů, objevíme úžasnou podobnost se středověkým tvrzením, že Židé otravují studny. Obviňování, že znesvěcují hostii, se opakuje v podezření, že Izrael hanobí nebo alespoň „požidovšťuje“ posvátná místa jiných náboženství. Jestliže dnes žalují na izraelskou armádu, že šmahem vraždí palestinské děti, vykazuje tato protiizraelská propaganda zarážející podobnost s pomluvami o rituálním vraždění křesťanských dětí. Netřeba zdůrazňovat, jak křesťanská média na Západě lační po zprávách o pronásledování křesťanů v židovském státě. Tvrzení, že Židé jsou Kristovými vrahy, je stejně živé jako veřejně hlásaná podezření, že Židé ovládají svět financí nebo médií. Ani po tvrzení, že Židé jsou „antikrist“, nepotřebuji pátrat v příslušných historických knihách. Řekl mi to jeden křesťan v Betlémě – a bylo zřejmé, že je o tom z hloubi srdce přesvědčen.

Semité jako antisemité

Nejsou to jen Arabové nebo jejich přátelé, kteří tvrdí, že semit nemůže být antisemitou. I Šimon Peres vysvětloval během jednoho ohromujícího proslovu novinářům: „Žid nemůže být antisemitou.“ Tomu odporuje Rabi David Ben Josef Kimchi (1160-1235), zvaný „Radak“. Dodnes sporný exegeta i vlivný gramatik hebrejského jazyka, překládá Izajáše 49,17 takto: „Tvoji ničitelé a bořitelé pocházejí z tebe samotného.“ A Josef Herman Hertz, někdejší vrchní rabín britské říše připomíná, „že nejhorší nepřátelé Izraele, kteří ubírají na cti jeho dobrému jménu, pocházejí z vlastního tábora.“[2] Proto se také nejeví jako nic nového, když nejhorší nepravdy o židovském státě rozšiřují Židé a Izraelci sami. K tomu se řadí i výrok, že osazenci prý otrávili Palestincům vodu.

Nepochopitelné

Kdyby to nebyla pravda, byl by opravdu dobrý vtip, co se povídá o Albertu Einsteinovi. Když byla jeho teorie relativity ještě nová a neověřená, řekl prý: „Pokud se má teorie ukláže jako pravdivá, bude si mě Německo nárokovat jako Němce a Francie mě prohlásí za světoobčana. Pokud se ukáže, že správná nebyla, bude se ve Francii říkat, že jsem Němec, a v Německu mě prohlásí za Žida.“[3] Ani na tom se nic nezměnilo, jak si všimne každý, kdo se proti nenávisti k Židům vyjádří.

Tato věkovitá choroba je kluzká jako pstruh a lstivá jako had. Imunní vůči ní nejsou ani akademici, ani náboženští věřící. Zdá se, že jim v jejich nenávisti k „Židákům“ Hitler a Marx splývají stejně, jako to dnes pozorujeme u politické pravice a levice. Úkol vzít si poučení z „Říšskoněmecké noci pogromu“ dosud čeká na své splnění – ačkoli je tomu již osmdesát let.

Překlad Ivana Kultová a kg

© copyright Johannes Gerloff, Jeruzalém, Israel