Populističtí vůdci ve střední Evropě vidí Izrael jako model toho, jak může být malý stát suverénní a hrdinský

Autor: Ivan Krastev

Období významných politických změn nebyla pro Židy nikdy obzvláště jednoduchá a ani současnost není výjimkou. V Evropě roste antisemitismus a mnozí se obávají, že obnova nacionalismu to jenom zhorší.

Je tu však zvrat: nárůst antisemitismu v Evropě je doprovázen rostoucí fascinací Izraelem a především jeho premiérem Benjaminem Netanjahu mezi evropskou tvrdou pravicí. Toto uchvácení je mimořádně zřetelné mezi vládnoucími národně populistickými stranami ve střední Evropě, v oblasti, kde antisemitismus historicky nachází úrodnou půdu.

Středoevropští lídři vidí pana Netanjahu jako blízkého spojence. Minulý rok oznámila Visegrádská čtyřka, organizace pro spolupráci mezi středoevropskými zeměmi, že plánuje uspořádat setkání v Izraeli – její první mimo Evropu. Tento plán byl nakonec zabalen kvůli roztržce mezi Polskem a Izraelem ohledně holokaustu, ale jeho symbolika byla přesto významná a lídři třech zbývajících zemí Visegrádské skupiny – Maďarska, České republiky a Slovenska – do Izraele jeli. Pan Netanjahu sám rozvíjí vztahy se středoevropskými populistickými lídry. Nazval Viktora Orbána „skutečným přítelem Izraele“ ve stejnou dobu, kdy přední členové židovské komunity v Budapešti tohoto maďarského vůdce kritizovali za antisemitský tón jeho kampaně proti Georgi Sorosovi.

Proč jsou středoevropští populisté přitahováni k Izraeli pana Netanjahu způsobem, jakým byli západoevropští levičáci v 60. a 70. letech fascinováni Kubou Fidela Castra?

Izraelská východoevropská politika

Nesporně zde jde o realpolitiku. Izrael je racionálním hráčem a jako jakýkoliv racionální hráč chce spojence. Pan Netanjahu vidí ve vládách střední Evropy potenciální obhájce v rámci Evropské unie, kteří by mu mohli pomoct oslabit tlak z Bruselu na izraelská lidská práva. Proto tuto oblast často navštěvuje. Jeho snahy se vyplatily: Česká republika, Maďarsko a Rumunsko nedávno zablokovali prohlášení Evropské unie kritizující USA za jejich plán přesunout svou ambasádu v Izraeli do Jeruzaléma.

Pro středoevropské vlády je speciální vztah s Izraelem možností, jak profitovat z izraelské dynamické ekonomiky a jak se vetřít do přízně prezidentu Trumpovi a jeho pro-izraelské vládě. V této oblasti se má obecně za to, že aby lídr malé středoevropské země dostal pozvání navštívit Bílý dům, měl by buď koupit spousta amerického vojenského vybavení, nebo by za návštěvu měl lobovat pan Netanjahu.

Ale populistické spojenectví s Izraelem je víc než manželstvím pohodlí a strategické vypočítavosti.

Shlomo Avineri, velký liberální izraelský učenec, jednou prohlásil, že zatímco Izrael je na Středním východě, jeho politika je často východoevropská. Není to pouze tím, že bývalý Sovětský svaz je číslem 1 co se týče zdrojů emigrace do Izraele v dnešní době, přestože to také, jak se zdá, izraelskou politiku ovlivňuje. Mnozí ze zakladatelů židovského státu byli ze střední a východní Evropy a jejich politické představy byly formované politikou nově nezávislých států, které v oblasti vznikly po První světové válce.

Sionismus byl v mnoha ohledech zrcadlovým obrazem nacionalistické – a často antisemitské – politiky, která ve střední a východní Evropě mezi světovými válkami dominovala. Co přitahuje východoevropské populisty k Izraeli dnes je jejich starý sen: Izrael je demokracií, ale etnickou demokracií; definuje se jako stát pro Židy, stejně jako si Východoevropané představují své země jako stát pro Poláky, Maďary nebo Slováky. Zachoval si hrdinský charakter oběti ve jménu národa, po kterém nacionalističtí politici dychtí i pro své vlastní společnosti.

Pak je tu demografie. Středo- a Východoevropané vidí Izrael jako jedinou západní společnost, která vyhrává populační válku tím, že obrací trend demografického poklesu. Ve chvíli, kdy je východní Evropa nejrychleji se zmenšující oblastí na světě, vypadá úspěch Izraele v přemlouvání diasporních Židů, aby se vrátili, a jeho efektivnost v přesvědčování Izraelců, aby měli víc dětí, jako zázrak.

Fascinace středoevropských nacionalistů Izraelem

Východoevropští populisté také sdílí nedůvěru pana Netanjahu v cokoliv, co vypadá post-národně nebo co má náznaky kosmopolitismu. Souhlasí s Yoramem Hazony, konzervativním izraelským politickým filosofem a podporovatelem Netanjahua, který je autorem významného díla „Výhoda nacionalismu“, který říká, že hlavní politický konflikt ve světových dějinách není ani mezi třídami, ani mezi národy, ale mezi nacionalisty, kteří věří, že národní stát je nejlepší formou politické organizace a mezi imperialisty, kteří jsou zastánci univerzální říše. Pro pana Hazony a jeho stoupence jsou Římská říše, Habsburská říše, Sovětský svaz, Evropská unie a dokonce i Spojené státy po Studené válce pouze jiným ztělesněním představy o univerzální říši. A zodpovědností pravých nacionalistů je bojovat za jejich zničení.

Pan Netanjahu nabízí atraktivní model politiky také v dalších ohledech. Ve volbách bojuje jako kdyby byly válkou bez zajatců a jeho voliči jsou ochotni odpustit obvinění z korupce vznesená proti němu. Pan Orbán na něm může mnoho co obdivovat. Na druhé straně je ochotný ustát kritiku od zbytku světa, zatímco si současně zachovává právo cítit se jako oběť – strategie, kterou napodobuje polská strana Právo a spravedlnost. Izrael je malá země, ale díky své ekonomické a vojenské síle hraje v lize velkých mocností a demonstruje schopnost vzepřít se dokonce Spojeným státům.

Pochopit fascinaci středoevropských nacionalistů Izraelem nám pomůže porozumět jejich politickým snům, ale také to odhaluje jejich limity. Klíčem k izraelské nacionalistické politice a jeho odporu vůči mezinárodnímu tlaku je izraelský argument, že čelí existenciálním hrozbám. Ano, izraelští politici tyto hrozby někdy cynicky zneužívají, ale i tak jsou tyto hrozby skutečné. To samé nelze říct o střední Evropě, která si nyní jako součást Evropské unie užívá nejpokojnější období ve svých dějinách.

Populističtí lídři ve střední Evropě vidí Izrael jako model toho, jak může být malý stát suverénní a hrdinský. Je to však sen o normálním životě, spíše než fantazie o hrdinské oběti, co konec konců motivuje většinu Východoevropanů.

Jinými slovy, je jednodušší obdivovat Izrael než přesvědčit své společnosti, aby ho napodobovaly.