SHRNUTÍ: Proč se EU zaměřuje právě na izraelskou „okupaci“ oproti jiným „okupacím“? Protože protizraelské, propalestinské postoje jsou jedním z mála proklamačních výkřiků, které dnes Evropu sjednocují.
Autor: Hillel Frisch, BESA Center, 21. srpna 2019
Evropská komise – výkonná a byrokratická složka EU – má k dispozici vynikající vyhledávací nástroj, pomocí něhož může vyhledávat a třídit rozhodnutí a zprávy ve stovkách tisíc dokumentů, které vytváří.
Takové vyhledávání může být ovšem usvědčující.
Evropská komise se veřejně zavázala k spravedlivému a nediskriminačnímu zacházení s politickými aktéry uvnitř i vně Unie. Údajně přistupuje ke všem stejným způsobem a to na základě dodržování lidských práv, sociální spravedlnosti a rovnosti.
Vidí sama sebe jako bojovníka proti okupaci vnějšími mocnostmi a nad územími, které jsou podmaněné silou. Zároveň se považuje za bojovníka za rovné zacházení se státy mimo ni.
Izrael je EU považován za okupační mocnost. Nic na tom, že některé z největších autorit mezinárodního práva, jako je Elihu (Hirsh) Lauterpacht (centrum mezinárodního práva na Cambridge University je pojmenováno po něm) a Eugene Rostow (bývalý děkan právnické fakulty Yale a podtajemník ministerstva zahraničí) kladou otázku, zda se izraelská vláda na Západním břehu Jordánu – vláda, která vyplynula z jordánské agrese – dá skutečně považovat za okupaci, jestliže většina států nad tzv. okupovanými oblastmi nikdy suverenitu Jordánu neuznala.
Jordánskou anexi Západního břehu v roce 1950 uznaly pouze Velká Británie a Pákistán. Toto nebylo Jordánským hášimovským královstvím dodnes ústavně zrušeno. „Západní břeh“ je název Jordánska, který nahradil označení oblastí pod Britským mandátem označované jako „Judea a Samaří“, což je poangličtělá verze biblického „Yehuda ve-Shomron“.
Pro účely tohoto slohového cvičení však předpokládejme, že Izrael okupuje Západní břeh Jordánu. Tedy: Turecko v roce 1974 vojensky obsadilo severní Kypr. Čína v padesátých letech obsadila Tibet. Maroko od roku 1977 okupuje některé části západní Sahary. A co víc, „okupace“ na všech těchto místech doposud trvá.
Stejně jako Izrael (opět za předpokladu, že biblické hebrejské země Judea a Samaří jsou Izraelem okupovaným územím), všechny tyto tři ostatní státy kolonizovaly dobyté území – Čína a Maroko masivně; Izrael a Turecko v mnohem menší míře ve srovnání se počtem obyvatel, který se tam nacházel.
Je tu samozřejmě zásadní rozdíl. Pouze Izrael má hluboký historický nárok na oblasti, které „okupuje“. 24 knih, které tvoří židovská písma (Bible – tedy proroci a písma), odkazují na „Judeu a Samaří“, židovské kmeny, které je obývaly a místa zde ležící nesčetněkrát. Jsou tu zmiňovány tak často, že je zcela jasné, že Judea a Samaří byly po tisíce let centrem židovského života a politiky.
Nuže podívejme se tedy na vyhledávací funkci na internetových stránkách Evropské komise. (Autor použil frázi „vojenská okupace“ nikoli pouze „okupace“, protože ta vrací tisíce odkazů na „obsazená“ pracovní místa.)
Jedná se o výsledky zadáním příslušných názvů zemí:
• Izraelská vojenská okupace – 85 výsledků
• Turecká vojenská okupace – 3 výsledky
• Marocká vojenská okupace – 2 výsledky
• Čínská vojenská okupace – nebyly nalezeny žádné výsledky.
Vzhledem k tomu, jak je Evropská komise hrdá na to, že zachází se všemi státy spravedlivě, je těžké pochopit, proč tu izraelská vojenská okupace dostává téměř třicetkrát větší pozornost než turecká okupace a kolonizace a čtyřicetkrát více než marocká okupace. Také to vyvolává otázku, proč na čínskou kolonizaci Tibetu vůbec nenahlíží jako na okupaci.
Abych si potvrdil, že moje zjištění nebyla svévolná, prohledal jsem pojmy „Tibet“ a „Palestina“. Pro první z nich se mi vrátilo 224 odkazů; pro „Palestinu“ více než 20 000.
Co vysvětluje tuto odchylku od vyhlášené nestrannosti, spravedlnosti a rovnosti EU? Jak může EU, která sdružuje občany zemí, jejichž role v holocaustu se pohybovaly většinou od barbarů (Německo) po nechvalně známé země (Polsko, nebo pobaltské státy – tedy bývalé spojence Osy), tak jasně diskriminovat židovský stát?
Geopolitika – politika moci (kterou se EU tolik snaží rétoricky popřít) – je tím, co stojí za jednáním s Čínou ze strany EU v rukavičkách a částečně i za stejným přístupem k Turecku. Sotva to však, zejména vzhledem k slabosti arabských států během posledních tři desetiletí, vysvětluje marocký případ.
Odpověď zní, že hluboce rozdělená Evropská unie má jedno téma, kolem něhož se zjevně může shromáždit – židovský stát Izrael. Znepokojivě, stejně jako „Juden Raus“ sjednotil národy Evropy ve 30. letech 20. století – teď velí, jak často říkal spisovatel Amos Oz, aby se shromáždily kolem „Juden Raus“ v Palestině a Židé z Judeje a Samaří jednoduše vypadli.
Evropské společenství tvrdí, že se zavázalo k dosažení míru ve Svaté zemi. Míru bude dosaženo pouze na základě uznání, že Izrael má hluboce zakořeněná historická práva na Západní břeh Jordánu, který získal ve válce, kterou začalo Jordánsko bombardováním západního Jeruzaléma první den Šestidenní války.
Uznání těchto práv leží hlavně na Palestincích. EU však může hrát důležitou roli při zprostředkování tohoto uznání, bez něhož ve Svaté zemi mír nebude.
Toto je upravená verze článku z Jerusalem Post.
Hillel Frisch je profesorem politických studií a studií na Blízkém východě na Bar-Ilan University a vědeckým pracovníkem v Centru strategických studií Begin-Sadat.
