Praha Jeruzalém

Informace obdržené francouzskými tajnými službami na blízkém východě vrhají na roli Británie v arabsko-izraelské válce za nezávislost nové světlo.

11. září 1947. Večer, kdy shromáždění politického výboru Arabské ligy, která rozhodovala o arabské reakci na zprávu Zvláštního výboru Spojených národů pro Palestinu (UNSCOP), podporující ukončení britského mandátu a rozdělení země mezi Židy a Araby, vydaly libanonské noviny L’Orient článek.

“Bloc Oriental et extension de la Ligue” tvrdil, že stejně jako plán Větší Sýrie (který měl za cíl sjednotit Sýrii, Libanon, Jordánsko a Palestinu), visí nad nezávislostí arabských zemí a Arabskou ligou jako Damoklův meč Orientální blok – což je francouzský výraz pro Británií plánovaný regionální obranný pakt, a že jeho autoři jsou stále ti samí: (irácký premiér) Nuri al-Sa’id a (jordánský) král Abdulláh.

20. září napsaly libanonské noviny Le Jour, že po jednání Arabské ligy v Saoufaru odjel libanonský brig.velitel Iltyd Clayton – kterého definovaly jako “hlavního vedoucího britské zpravodajské služby na blízkém východě” – do Damašku. Citovaly syrské noviny spekulující o tom, zda jeho návštěva souvisela s konceptem Velké Sýrie, napjatými vztahy mezi syrským a libanonským prezidentam (Shukrim al-Quwatlim a Bisharou al-Khurim) a jordánským králem Abdulláhem, nebo s událostmi v Palestině.

19. února 1948 vydaly libanonské noviny Le Soir článek s názvem “Vyrobeno Claytonem”. Na základě “Sionistických zdrojů” v něm informovaly o tom, že brig.velitel Clayton – “architekt” plánu Velké Sýrie, Orientálního Bloku a dohod o bilaterální obraně mezi arabskými státy – nyní obhajuje nový koncept rozdělení Palestiny. Plán navrhoval, aby: “Imperialistický Libanon annektoval Západní Galileu až po Shavei Zion; Sýrie severovýchodní část Galileje a část její jižní oblasti; Egypt dostane svou část koláče; a Transjordánsko spolkne zbytek”.

Ve skutečnosti byly tyto a další reportáže libanonského tisku o aktivitách britských tajných agentů součástí tajné války vedené franzouzskou tajnou službou proti Britům.

Informace přinášené francouzskými rozvědnými službami Haganě (podzemní židovské armádě před vytvořením státu Izrael) na podzim r. 1947 uváděly že brig.velitel Clayton a jeho asistenti jsou zapojeni do nové iniciativy, která měla Británii zajistit strategickou pozici na Blízkém východě, a nasměrovala Claytona do eskalujícího arabsko-židovského konfliktu v Palestině. Zdroje odkazovaly také na plán nového rozdělení navržený Claytonem, který navzdory plánu OSN zamýšlel rozdělit Palestinu mezi sousedící arabské státy a omezit stanovené území židovského státu na pobřežní oblast mezi Atlitem (jižně u Haify) a Tel Avivem.

Francouzi přičítali tuto iniciativu obnovenému britskému úsilí o realizaci plánu Morrison-Grady z roku 1946 (Plán kantonizace) a varovali před nebezpečím útoku na Jišuv (židovskou komunitu v Palestině) neregulérní armádou organizovanou Arabskou Ligou. Varovali také předtím, že invazi regulérních arabských armád, které by chtěly zabránit vytvoření židovského státu, by nebylo možné odvrátit.

Informace přinesená Francouzy po hlasování OSN o rozdělní 29. listopadu 1947, byla ještě více alarmující. 13. ledna 1948 přinesl Maurice Fischer – vyjednávací důstojník SHAI (zpravodajské služby Hagany) s francouzskou zpravodajskou službou – z Paříže zprávu, že na základě naprosto spolehlivé informace z francouzských zdrojů nalezl brig.velitel Clayton 17. prosince 1947 porozumění u libanonského ministerského předsedy Riyada al-Sulha, podle které měly britské síly evakuovat severní Palestinu a dát volnou ruku neregulérním silám Arabské osvoboditelské armádě vedené Fawzim al-Qawuqjim, aby zaútočily na židovské osady.

Další den, 14. Ledna, dorazili dva francouzští zpravodajští důstojníci z Bejrútu do Haify a informovali francouzského vojenského velvyslance, že syrský ministerský předseda, Jamil Mardam Bey, mobilizuje neregulérní armádu 20,000 dobrovolníků, aby s tichým svolením Britů provedli invazi do Palestiny.

Předtím, na konci srpna 1947, byl urgentně předvolán do Paříže hlavní arabistický poradce Davida Ben-Guriona. Zůstal tam do půli září a posílal informace a instrukce, aby varoval jordánského krále Abdulláha a egyptskou vládu před tím, že britští agenti plánují vyprovokovat jejich země do války proži Židům v Palestině.

Zprávy v archívech Hagany z těch měsíců – kde se Claytonovo jméno hojně objevuje – spojují eskalaci arabsko-židovského konfliktu s britskými snahami zajistit si strategickou pozici na Blízkém východě. I ony zmiňují nový koncept, podporovaný britskými tajnými službami v Káhiře, aby byla Palestina rozdělena mezi sousedící arabské státy.

V ranných měsících roku 1948 se nadále do SHAI dostávaly informace o tajných britských snahách, zosnovaných “klikou” brig.velitele Claytona v Káhiře, smířit arabské vůdce a přesvědčit je, aby spojili síly a zabránili vzniku židovského státu.

Rozhovor s Claytonem

Zájem Ben-Guriona o tajné aktivity brig.velitele Claytona a arabistických “expertů” Ministerstva zahraničí a Blízkého východu po srpnu 1947 zesílil. 11.listopadu 1947 poslal bývalého britsko-židovského důstojníka, aby s Claytonem, který nevěděl, že otázky připravil Ben-Gurion, udělal rozhovor. Nutnost odhalení záměrů britských tajných služeb přiměla Ben-Guriona, aby schválil “Operaci Acre”, ve které se Hagana 25.prosince 1947 zmocnila dokumentů Britského vyslanectví v Beirútu, když byly na cestě do Británie převáženy z Beirútu do Haify.

David Ben-Gurion (od Daniela Rosenbluma/Starfoot)

11.ledna 1948, poslal Sasson dopis králi Abdulláhovi, ve kterém ho varoval před spiknutím, které bylo zosnováno v Londýně a Káhiře – za podpory Claytona, Nuriho al-Sa’ida a úředníky na Ministerstvu zahraničí a na Koloniálním úřadu proti plánu OSN na rozdělení Palestiny – a které mělo za cíl, v rozporu s dohodou mezi Abdulláhem a Židovskou agenturou, vyprovokovat Transjordánsko do války proti Jišuvu.

V únoru  přijel Ben-Gurionův ředitel zpravodajské služby, Reuven Zaslani (Shiloah) do Londýna, aby vyjasnil, zda neúspěch Británie v ratifikaci jejich obranné úmluvy s Irákem v lednu 1948 (Portsmouthská úmluva) ovlivnil její postoj k Palestině, a zda se skutečně událo britské spiknutí ke zmaření ustanovení Židovského státu. Podal pak zprávu, že ačkoli britský kabinet se nezamýšlel postavit proti rozdělení, “experti”, kteří argumentovali tím, že ho není možno realizovat, jednali proti němu.

Zaslani měl proti nim následující a poznamenal, že poradce ministra zahraničí, Ernesta Bevina, Harold Bailey, brig.velitel Clayton a arabista Ministerstva zahraničí a prostředník, Gerald de Gaury, tito “experti,” kteří obhajovali kolektivní vojenskou dohodu s arabskými zeměmi, mají za to, že na budoucí Židovský stát by nebylo možné se spolehnout. Dodal, že posilovali arabskou stranu bez souhlasu kabinetu.

Syrský prezident Shukri Al-Kouatly se Saudským králem Ibn Saúdem a iráckým ministerským předsedou Al Saidem na pan-arabském setkání v r. 1946. (AFP)

Nicméně odhadl, že by nebyli schopni ovlivnit rozhodnutí kabinetu ukončit mandát a stáhnout britské síly z Palestiny, jelikož bylo podporováno dvěma nejvýše postavenými britskými důstojníky – vysokým komisařem Palestiny, Alanem Cunninghamem a velitelem britských sil v Palestině, gen. Gordonem MacMillanem.

Podobné hodocení učinil Ben-Gurion v konverzaci s francouzským diplomatem na začátku března. V poznámce ve svém diáři Ben-Gurion 7.března poznamenal: “Clayton odjel do Sýrie; Britové chtějí potom, co neuspěli v Iráku a Egyptě, udělat ze Sýrie svojí základnu. Situace v arabském světě je složitá – v Iráku jsou nepokoje – a Británie se snaží zaměřit arabské mysli na Palestinu”.

Výše uvedené příklady z arabského tisku a francouzských a sionistických zdrojů vyvolávají záhadné otázky. Existovalo skutečně spojení mezi snahami Británie uzavřít bilaterální vojenské dohody s Irákem, Egyptem a dalšími arabskými zeměmi, nebo zformovat kolektivní regionální obrannou organizaci a domělými snahami vyprovokovat prostřednictvím jejích tajných služeb v Káhiře židovsko-arabskou válku v Palestině? Proč byl brig.velitel Clayton spojován s tajným konceptem rozdělení Palestiny mezi její sousední arabské státy? Proč byl zapleten do vyprovokování arabských útoků nejprve neregulérnimi silami na Jišuv a později regulérními arbskými armádami na nově vyhlášený židovský stát?

Stejně jako gen.Charles de Gaulle, který vinil Británii ze spiknutí na vypuzení Francie z Levanty (území od východního pobřeží Středomoří dále na Východ), ji Ben-Gurion obvinil ze snahy sabotovat ustavení židovského státu a z tajného vyprovokování ozbrojené invaze arabských států. Syrské a britské dokumenty objevené ve francouzských archívech potvrzují de Gaulleova obvinění a posilují Ben-Gurionovy žaloby. Tyto dokumenty a zprávy francouzských zpravodajských služeb odhalují, že britsko-arabští tajní agenti, kteří zosnovali vypuzení Francie z Levanty v r. 1945, učinili podobné kroky, aby zabránili zformování židovského státu v r. 1947-48.

Chybějící dimenze

Otázka role Británie ve válce mezi Izraelem a arabskými státy v r. 1948 je jedním z nejvíce zkoumaných problémů dějepisectví Války za nezávislost.

Přesto však, navzdory jejich značnému úsilí, historikové nenalezli žádný důkaz Ben-Gurionových obvinění Británie z toho, že naváděla arabské vůdce, aby napadli Izrael v den jeho vyhlášení.

Ve skutečnosti můžeme potvrzení Ben Gurionových obvinění nalézt ve francouzských archívech, obzvláště v dokumentech francouzské rozvědné služby, jejíž důstojníci pozorně sledovali aktivity britských tajných služeb na Blízkém východě ve 40-tých letech 20 století.

Hlavní překážkou, na kterou narazíme, když zkoumáme válku roku 1948 je nepřístupnost arabských archivů. Syrské dokumenty, získané francouzskou rozvědkou, které obsahují necenzurovanou soukromou korespondenci a tajné dohody mezi arabskými vůdci, jako i diplomatické výměny, poskytují učencům bližší pohled na arabský postoj k židovskému státu v Palestině, aniž by museli spoléhat pouze na archivy Izraele a západu, na ohnivou veřejnou rétoriku nebo memoáry arabských vládců, nebo na novinové články.

Syrské dokumenty odhalují, že postoje arabských vůdců vůči snahám sionistů nevycházely jen z jejich nepřátelství vůči židovskému státu, ale byly mnohem komplexnější. To vyzdvihuje potřebu, aby vzdělanci studovali arabsko-sionistický konflikt spíše v kontextu anglo-arabském a kontextu vnitroarabských rivalit, než kontextu pouhých anglo-židovských nebo arabsko-židovských vztahů.

Tisíce syrských a jiných arabských dokumentů, nalezených ve francouzských archivech spolu se zprávami britských zpravodajců, obdržených francouzskou zpravodajskou službou, potvrzují, že role britských tajných služeb na Blízkém východě během a po 2. světové válce zahrnuje “chybějící dimenzi” v dějinách tohoto regionu ve 40.letech 20.století.

Ze studia těchto dokumentů můžeme vyvodit dva závěry, které odpovídají roli britského zpravodajství ve válce v Palestině.

Prvním je ten, že Británie ve 40.letech vedla na Blízkém východě dvojí politiku: jednu dobře zdokumentovanou, oficiální, definovanou na Whitehall jak Konzervativní stranou, tak Stranou práce; Druhá byla neformální a rezervovaná, která může být označena za “regionální,” uplatňovaná “polními agenty”, která v britských archivech zanechala jen málo stop.

Byla spáchána malou, vlivnou skupinou arabistických tajných agentů, kteří manipulovali kabinet v Londýně a zaváděli svou vlastní politiku, která se od té oficiální odchylovala. Tito agenti se těšili zvláštnímu statutu prostředníků mezi Whitehallem a místními arabskými vůdci. Ať už záměrně, nebo kůvli hluboce zakořeněnému osobnímu přesvědčení poskytovali zaujatá hodnocení.

Nescházeli se ani, aby interpretovali informace a doporučovali postupy, ale dohlíželi na informační tok a zaváděli svou vlastní politiku, přičemž ty, kdo v Londýně rozhodovali, udržovali ve tmě. Připojovali se k silám arabských vůdců, které vyobrazovali jako hlas vůle Arabů, aby svedli jejich/svoji vládu. Jejich taktiky, které byly podporovány vyššími vojenskými důstojníky v Káhiře, nabraly na síle za poválečné labouristické vlády a během krize v Palestině v letech 1947-48.

Druhým závěrem je to, že britští tajní agenti uspěli v zavádění své politiky z toho důvodu, že ve velkém měřítku užívali nepřímý dohled nad místními “agenty vlivu”. Zavedli skryté politické operace, utajovanou  diplomacii a skrytou propagandu, aby zmanipulovali arabské vůdce a veřejné mínění – metody, široce užívané na Blízkém východě během 2.světové války.

Syrské a britské dokumenty poskytují jedinečný vhled do způsobů britských tajných služeb, které kooptovaly prominentní arabské vůdce (prosazovali svůj vliv jejich vlastní volbou – pozn.překl.) a na oplátku za jejich kolaboraci jim pomáhali k vysokým pozicím. Prezident Quwatli a ministerský předseda Mardam Bey v Sýrii; prezident Khuri a ministerský předseda Sulh v Libanonu; generální sekretář Arabské ligy Abd al-Rahman al-Azzam jsou toho nejzřetelnějšími příklady, přičemž jich bylo mnoho dalších.

Tímto však není míněno, že britští zpravodajští důstojníci tyto vůdce zcela ovládali. Vztahy byly komplexní a představovaly rozličné způsoby nátlaku.

Kromě politického a finančního úplatkářství – a pokud bylo nutné, nátlaku a vydírání – bylo efektivní taktikou přesvědčit je, že spolupráce s Británií, je v jejich vlastním zájmu a zájmu jejich země. Takové manévry, jako byl např.případ s prezidentem Quwatlim, nebyly vždy úspěšné. Po 2.světové válce, kdy prestiž Británie pominula a její vojenské a hospodářské postavení se oslabilo, se skryté politické operace vystupňovaly a staly se nezbytným nástrojem arabistických tajných agentů k zajištění strategických a ekonomických zájmů jejich země na Blízkém východě.

Tajný britský plán

28.května 1947 informoval syrský velvyslanec v Londýně, Najib al-Armanazi, svého ministra zahraničí o incidentu týkajícím se brig.velitele Claytona, tj. o konfrontaci mezi ministerstvem zahraničí a zahraničními službami, které “ho kategoricky odmítly odvolat z Egypta”. Armanazi poznamenal, že “podpora Claytona převyšuje všechnu představivost,” a dodal, že mu byl dán “bianko šek, aby řídil onen ohromný program, který se snaží naplnit”, který sestával z rozšíření plánu Velké Sýrie a zajištění Britské nadvlády nad Libyjí.

Tentýž den instruoval Armanaziho Mardam Bey, aby varoval úředníky na britském ministerstvu zahraničí, že syrská vláda bude nuceně oponovat jakékoli intervenci krále Abdulláha do syrských záležitostí. Předtím Armanaziho informoval, že britští agenti podněcovali drúzské a beduínské kmeny proti syrské vládě.

Začátkem června napsal Mardam Bey přímo Bevinovi a ztěžoval si na intriky britských důstojníků v Arabské legii proti Sýrii a dodal: “To, co tuto situaci činí ještě delikátnější je, že spiknutí organizované proti Sýrii je vítáno britskými veřejnými činiteli na Blízkém východě”. Předtím varoval, že pokud Sýrie nebude mít jinou možnost ochránit svoji nezávislost, bude žádat o zahraniční pomoc, a to včetně Sovětského svazu.

V létě 1947 během syrských parlamentních voleb přišly zprávy o narůstajícím převratu skrze britské agenty v Sýrii a o stupňujícím se napětí podél hranice mezi Sýrií a Jordánskem. Zpráva arabské zpravodajské služby odhaluje, že britští tajní agenti také provokovali členy Muslimského bratrstva v Sýrii, aby jednali proti svému republikánskému režimu. Odhaluje také, že britští agenti v Egyptě spolupracovali s Muslimským bratrstvem tam proti rostoucí komunistické propagandě.

Zhoršení syrsko-jordánských vztahů se událo v době, kdy probíhala anglo-irácká jednání o nové vojenské dohodě, která měla nahradit smlouvu z r.1930, a kdy se vztahy mezi iráckou vládou a králem Abdulláhem zlepšovaly. To byly prvotní kroky plánu navrženého britskými tajnými službami v Káhiře, Amánu a Bagdádu, který byl uskutečněn mezi červencem 1947 a květnem 1948.

V létě 1947 se britská politika na Blízkém východě dostala do slepé uličky. Egyptský premiér Mahmud Fahmi al-Nuqrashi – podporovaný králem Faruqem – trval na tom,  že než bude egyptská vláda souhlasit s pokračováním v jednáních o anglo-egyptské dohodě a budoucnosti Súdánu, musí británie evakuovat svou armádu. V červenci zašla egypská vláda ještě dále, když svou záležitost přednesla OSN.

Britiská politika v Palestině došla rovněž do mrtvého bodu. Po neúspěchu při jednáních s arabskými a sionistickými představiteli v Londýně začátkem roku 1947 oznámil britský kabinet svůj záměr vrátit mandát nad Palestinou Spojeným Národům. Británie v propagandistické válce, zejména ve Spojených státech ztrácela půdu pod nohama, když sionisté konflikt v Palestině úspěšně prezentovali ne jako konflikt arabsko-židovský, ale jako anglo-židovský mezi sionistickým osvobozeneckým hnutím a koloniální mocí. Také její hrubá opatření protí ilegální imigraci přeživších holokcaust z evropských utečeneckých táborů do Palestiny vzbudila mezinárodní kritiku, která zesílila aférou lodi Exodus v červenci 1947.

Pokračující zprávy o sionistických útocích na britské vojáky rozdmýchaly intenzivní odpor veřejnosti a utvrdily rozhodnost kabinetu evakuovat Palestinu. S prohloubením ekonomické krize Spojeného Království byl ministerský předseda Clement Attlee nucen snížit náklady na udržování velkých ozbrojených sil v zámoří, které by bránily impérium, které už Británie nebyla schopna dále udržovat, ať už materiálně, nebo hopodářsky. Začátkem roku 1947 kabinet dramaticky oznámil záměr Británie stáhnout se unilaterálně z Indie.

Arabští vůdcové dramatické změny, odehrávající se v Londýně, které naznačovaly, že britský imperiální pořádek na Blízkém východě se začal hroutit, pozorně sledovali. Viděli, jak Británie neuspěla v potlačení sionistického povstání, Blízký východ se jí postupně vymyká z rukou a tváří v tvář Spojeným státům je odsouvána na nižší pozici. Prohlášení prezidenta Harry Trumana z března 1947 o tom, že Spojené státy budou bránit Turecko a Řecko proti Sovětskému svazu, tento pohled posílilo.

Plán Británie na regionální bezpečnostní pakt byl vnímán jako méně pravděpodobný; Turečtí a arabští vůdcové byli méně naklonění k tomu, aby byli jeho součástí. President Quwatli však věřil, že Británie se Blízkého východu nevzdá bez boje, zatímco král Faruq řekl Mardamu Beyovi: “Velká Británie si s námi všemi pohrávala a vykořisťovala nás kvůli svým vlastním zájmům, a vyhrála na všech frontách současně”. Francouzská tajná služba odhadovala, že Británie byla daleka toho, aby jí Blízký východ vyklouzl z rukou a “stále měla mnoho karet do hry”.

Zpráva, napsaná francouzským zpravodajským důstojníkem týkající se jeho konverzace s Eliyahu Sassonem, který byl zodpovědný za kontakty s Francií. (od Meira Zamira)

V létě 1947 nastala změna v postoji britských arabistů – zejm.těch z tajných služeb – vůči blízkovýchodní politice labouristického kabinetu.

Neschopni ovlivnit premiéra Attleeho, který byl rozhodnut odvolat významnou část britských vojenských sil z regionu, “unesli” britskou blízkovýchodní politiku a vzali věci do vlastních rukou. Byli rozhodnuti jednat proti tomu, co považovali za politiku, která ohrožovala životně důležité zájmy jejich země tváří v tvář sovětského tahu na region.

Od června 1947 do května 1948 proto Británie uplatňovala na Blízkém východě dvě protichůdné politiky – jednu oficiální, prováděnou kabinetem a ministrem zahraničí; a druhou, neautorizovanou a tajnou, vymyšlenou arabistickými tajnými agenty v Káhiře, Amánu a Bagdádu. Brig.velitel Clayton hrál při koordinaci a zavádění této skryté politiky klíčovou roli.

Tato stručná analýza zkoumá pouze to, zda arabističtí tajní agenti záměrně podněcovali k ozbrojeným arabským útokům proti židovské komunitě v Palestině a později proti státu Izrael, aniž by to jejich kabinet věděl, nebo trestal. Neřeší meziarabské vyvažování moci, které bylo s válkou v Palestině úzce spjato; ani vojenskou a diplomatickou protistrategii přijatou Ben Gurionem a jeho blízkými poradci potom, co přišli na tajný britský plán; ani francouzskou nebo sovětskou protiofenzívu v podkopávání britských plánů na Blízkém východě.

Předseda Arabské ligy Abd al-Rahman al-Azzam s libanonským prezidentem El Khourym. Arabští vůdci se ocitli v pasti mezi strachem z přispívání k válce a tlakem veřejnosti. (AFP)

23.září 1947, krátce po setkání Arabské ligy v Saoufaru přinesl francouzský velvyslanec v Bagdádu zprávu o tajném britském plánu podnítit arabsko-židovskou válku v Palestině, aby bylo zajištěno uskutečnění plánu Velké Sýrie. Zpráva, která je zde částečně reprodukována, odhalila, že militantní postoj iráckého premiéra v Saoufaru byl koordinován s britskými agenty a “vyznačil obrat v blízkovýchodní poliltice Británie”:

“Ve výsledku se zdá, že britská vláda, upomínaná mladou krví na Ministerstvu zahraničí a ve Zpravodajské službě, se po měsících váhání rozhodla podniknout dalekosáhlý manévr, který ji na malé náklady umožní konsolidovat svou současnou vratkou pozici v této části světa. Britové věří že OSN bezpochyby ratifikuje rozhodnutí UNSCOP. V Palestině proto začnou nepokoje. Angličané ze situace vytěží to, že vybudují nové, stejně tak výhodné pozice jako ty, které ztratili v Egyptě. Podle informace z Anglického zdroje, bude britský plán následující:

“Anglie se co nejdříve vzdá svého mandátu nad Palestinou a vrátí ho OSN, která, pokud bude nutné, zajistí mezinárodní sílu na to, aby v této zemi obnovila pořádek. Odchod většiny britských jednotek z Palestiny se již předpokládá. V případě otevřeného konfliktu mezi Židy a Araby ustoupí Angličané v kontextu toho, že nechtějí být během těchto násilností od žádné z těchto stran, kde udržují oficiální neutrálni postavení, do Transjordánska, odkud budou jedna nebo dvě britské divize schopny v případě potřeby okamžitě zasáhnout. Britští agenti nyní budou arabské země nutit, aby přišly na pomoc jejich bratrům v Palestině, pokud by na ně Židé zaútočili.”

Zpráva uváděla, že Británie se zdrží hlasování o konečné zprávě UNSCOP, a “přenechá zodpovědnost za vytvoření židovského státu Američanům a jejich satelitům”. Poskytovala detaily plánu zaměřeného na vyprovokování Sýrie do války v  Palestině, aby otevřela cestu Arabské legii krále Abdulláha a irácké armádě, aby vytáhly na Damašek pod záminkou obrany Sýrie proti útoku sionistů. “Jakmile tam budou, dostane král Transjordánska nesmírnou podporu a bude se snažit znovuobnovit mír v Palestině tím, že začlení arabskou část této země do nové Velké Sýrie, která bude sjednocena s Irákem.”

Avšak narozdíl od výpovědi francouzského velvyslance, kabinet v Londýně o plánu svých tajných agentů na podněcování arabské ozbrojené invaze do židovského státu nevěděl, ani ho neschválil. Premiér Attlee, který o odchodu z Palestiny rozhodl navzdory námitkám svých ministrů, by na sebe nevzal morální zodpovědnost za spiknutí, které by mohlo vyhladit Židy v Palestině jen tři roky po Holocaustu. Takový čin by mohl navíc ohrozit mezinárodní postavení Británie a její vztahy se Spojenými státy.

Ministr zahraničí Bevin, který stále věřil ve strategickou důležitost Blízkého východu, uvázl mezi svým premiérem, ministry a tajnými službami. Bylo ale nepravděpodobné, že by býval jednal proti rozhodnutí svého premiéra.

Záznam jeho úzkých vztahů s jeho tajnými službami na Blízkém východě – odhalený v syrských dokumentech – oživuje doměnku, že i on, jako oběť své neschopnosti na ně dohlédnout, byl sveden. Byl přiveden k tomu, aby věřil, že násilnosti mezi Araby a Židy v Palestině připomínají náboženský a mezikomunitní boj mezi muslimy a hinduisty v Indii, který následoval rozhodnutí Británie odtud odejít. Stejně jako v Indii, by násilí a ztráty na životech nakonec obě strany donutily dosáhnout kompromisu, ke kterému se je Britainii nepodařilo přesvědčit. Británie proto nemohla být považována za zodpovědnou za rozdělení, ve které nevěřili, a mohla být povolána, aby implementovala přijatelnější řešení.

Pokračování příště...

 

01. 07. 2018 07:59:49 141 Tom Salamon Zdroj: Ha`aretz