Praha Jeruzalém

Článek navazuje na tento Britská zpravodajská služba povzbuzovala v roce 1948 arabské armády, aby napadly Izrael I.

Totální arabsko-židovská válka

Zatímco mnozí britští politici a představitelé své postoje sdíleli, ani Bevin, ani ostatní ministři kabinetu si nebyli vědomi toho, že jejich tajné služby v Káhiře a arabističtí diplomaté v Londýně a na Blízkém východě, podporovaní vysokými vojenskými autoritami, byli oproti rozhodnutí kabinetu rozhodnuti držet se Blízkého východu, ikdyby to vedlo k totální arabsko-židovské válce.

Zatímco zpráva velvyslance z Baghdádu se zaměřuje na tajný plán britských agentů na vyprovokování arabsko-židovské války, aby byla rozšířena Velká Sýrie a její unie s Irákem, jiné francouzské zprávy prozrazují, že jejich okamžitým cílem bylo zajistit strategickou pozici Británie na Blízkém východě.

Jiným cílem bylo zabránit ustanovení židovského státu, nebo arabsko-palestinského státu založeného na rozdělení dle OSN. Existovala také nouzová opatření – jak vojenská, tak diplomatická – aby zabránila židovskému státu rozšířit své území, pokud by arabské armády byly poraženy. Při této příležitosti by zasáhly britské síly umístěné v Transjordánsku a Egyptě, zatímco britští diplomaté v Radě bezpečnosti OSN by jednali o zastavení bojů.

Zdroje francouzského zpravodajství plán prezentují jako snahu Británie zamíchat na Blízkém východě karty a zažehnout arabské nepřátelství vůči židovskému státu, aby si v regionu zajistila dominantní postavení. Ať už by Arabové vyhráli nebo byli poraženi, jeho podněcovatelé měli za to, že by Británie byla v lepší pozici, než byla v létě 1947. Zpráva velvyslance skutečně uzavírala: “Postavení Británie, které se nějakou dobu zdálo prekérní, se tak opět stane dominantním o to více, že egyptské ukončení anglo-egyptské dohody britským silám umožní udržet si postavení na Suezském kanálu”.

Během rozmýšlení o obranné strategii na Blízkém východě v Londýně a Káhiře v roce 1947 bylo rozhodnuto, že Británie, aby nahradila stávající dohody, se bude raději, než o kolektivní dohodu vyjednanou s Arabskou ligou, snažit o bilaterální vojenské dohody s každým arabským státem zvlášť. Předpokládalo se, že Británie bude v lepší pozici, když by nejprve uzavřela bilaterální dohody s přátelským hašemitským Irákem a Transjordánskem, a až později s dalšími arabskými vládami, obzvláště Sýrií. Dohoda s Egyptem zůstala pro britské nejvyšší velení vysokou prioritou. Ministerstvo zahraničí očekávalo, že po neúspěchu v OSN toho července bude Egypt přístupnější obnovení jednání, a tak britské armádě zajistí užití svého území a vyřešení Súdánské otázky.

Král Faruq a jeho premiér ale, stejně jako syrský prezident Quwatli, byli k uzavření dohody s Británií, jako ustupující koloniální mocností, váhaví. Čelili eskalaci nationalistické vášně mezi mladou generací, která demonstrovala v ulicích za nezávislost a sociální a ekonomické reformy a odmítla být vtažena do války mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem.

Když komunistická hrozba začala ztrácet na přesvědčivosti, uvěřili britští agenti, že aby přesvědčili arabské vlády a veřejnost o tom, že jejich země potřebují britskou pomoc, musí přijít s něčím mnohem efektivnějším.

Od června 1947 do května 1948 uplatňovali britští tajní agenti bez vědomí svého kabinetu vlastní skrytou politiku. Zatímco se oficiálně snažili přesvědčit arabské vlády o důležitosti uzavření obranných dohod s Británií, aby postavili protiváhu sovětské hrozbě, tajně podněcovali arabsko-židovskou konfrontaci v Palestině, aby rozšířili britské strategické končiny. Chtěli použít válku v Palestině, aby odvrátili pozornost arabské veřejnosti od vyjednávání kontroverzních dohod; jako podnět arabským vládám pro uzavření obranných dohod s Británií; aby demonstrovali arabským vládcům potřebu jejich země vojensky spolupracovat; aby obnovili vojenskou závislost arabských států na Británii, zatímco by bránili vytvoření židovského státu nebo omezovali jeho velikost.

Válka v Palestině by nutila Spojené státy, aby přehodnotily svůj postoj k jejímu rozdělení. Sionistická propaganda už by pak nemohla vyobrazovat svůj boj proti Británii jako národní hnutí bojující za osvobození od koloniální nadvlády. Arabsko-židovský konflikt by taky zhodnotil dlouhodobý postoj Británie ohledně řešení palestinského problému a ukázal by, že přes jeho dobrý záměr, byl zastaven uprostřed. Navíc by pomohl Británii zajistit si strategická aktiva v Palestině: Haifu s jejím přístavem a rafineriemi a negevskou oblast na jihu.

Časté cesty brig.velitele Claytona do arabských hlavních měst v posledních měsících roku 1947 a jeho zákulisní zapojení do zasedání Arabské ligy v Saoufaru, Aley a Káhiře byly součástí plánu vymyšleného tajnými agenty v Káhiře, Bagdádu a Ammánu. Nuri al-Sa’id, Azzam z Arabské ligy, Mardam Bey a Sulh byli využiti k jeho implementaci. Pro jeho úspěch byl zásadní král Abdulláh, jelikož on a jeho Arabská legie měli sloužit jako prostředek nátlaku na Quwatliho, saúdského krále Ibn Sa’uda a egyptského Faruqa, zatímco sionistické vůdce plán nutil smířit se s britskými návrhy.

Součástí taktiky byly také snahy britských agentů v Transjordánsku o zostuzení syrského prezidenta; militantní postoj irácké vlády v Saoufaru a Aley a její trvání na tom, aby Arabská liga jednala v Palestině; a Claytonův návrh rozdělit Palestinu mezi arabské státy.

V polovině ledna 1948 se plán arabistů zdál být na pokraji úspěchu. S pozorností arabské veřejnosti obrácenou k událostem v Palestině uzavřela Británie s Irákem obranou dohodu. Podobná smlouva s Transjordánskem měla být podepsána bez jakékoli překážky. Po tom co se prezidentu Quwatlimu nepodařilo přesvědčit krále Ibn Sa’uda a Faruqa, aby uzavřeli dohodu se Sýrií proti Abdulláhovi, byl náchylnější podvolit se tlaku Británie, zejména když britští agenti začali jordánského monarchu omezovat. Také se jim horlivě snažil zabránit, aby neohrozili jeho snahy o zvolení prezidentem ve druhém období.

Premiér Sulh, který byl proti židovskému státu na libanonské hranici, který by mohl posílit maronitský separatismus, s Claytonem tajně kolaboroval a veřejně uznal dohodu s Británií. Když však britský velvyslanec v Egyptě, Ronald Campbel a brig.velitel Clayton navrhli egyptskému premiérovi Nuqrashimu, že Británie výměnou za dohodu zmaří ustanovení židovského státu, nebo omezí jeho teritorium, Nuqrashi jakoukoli snahu vedoucí ke konfliktu v Palestině odmítl a vznesl požadavek Egypta na evakuaci britských sil a na jednotu nilského údolí.

Současně s jednáními s arabskými vládami o obranných dohodách zvýšili britští tajní agenti své úsilí o přiživení násilných arabsko-židovských srážek a naléhali na arabské vůdce, aby se zšikovali proti sionistické hrozbě.

Mezi zářím a prosincem 1947 brig.velitel Clayton a další tajní agenti tiše kolaborovali s Azzamem, Mardamem Beyem a Sulhem, aby zorganizovali neregulérní sílu – Arabskou osvobozencekou armádu pod velením Qawuqji – která měla být aktivována předtím, než Británie formálně ustoupí z Palestiny. Zatímco Azzam tuto sílu považoval za prostředek Arabské ligy pro zásah v Palestině, Mardam a Sulh – a zejm. prezident Quwatli – ji spíše než za pomoc svým palestinským bratřím proti Židům považovali za prostředek k zabránění pokusu Abdulláhovy Arabské legie zabrat severní část Palestiny.

Britská vojenská mise pod velením neoficiálního poradce syrského nejvyššího velení od r.1946, plk.Foxe, se snažila získat zbraně a munici ze skladů britské armády v Palestině, aby vyzbrojila arabské dobrovolníky v táboře Katana jižně od Damašku. Francouzské zpravodajské zdroje informovaly, že v ulicích Damašku byli viděni dezertéři britské armády a policie, přestrojeni za Araby.

Do města přijelo mnoho britských zaměstnanců Iraq Petroleum Company, což vedlo ke spekulacím syrského tisku o tom, proč se syrský kapitál tak náhle stal atrakcí pro britské “turisty”.

Britští agenti také jednali s Vekým Jeruzalémským Muftím – nejprve nepřímo prostřednictvím Sulha a později s jeho vyslancem, potom co vznesl požadavek velet svým vlastním ozbrojeným silám v Palestině. V první polovině ledna 1948 vstoupila do Palestiny Arabská osvobozenecká armáda; Qawuqji později napsal, že britská armáda sotva zabránila postupu jeho sil do severní Palestiny.

Nezdar Portsmouthské dohody ukázal na chybnost přístupu k věci prostř.bilaterálních dohod. Ačkoli Bevin v Londýně podepsal novou dohodu s jordánským premiérem Tawfiqem Abd al-Huda, jiní arabští vůdcové, vč. Azzama, Mardama Beye a Sulha se proti dohodám se zahraničními mocnostmi otevřeně postavili. Britští vojenští plánovači a arabisté na Ministerstvu zahraničí a na Blízkém východě nyní přišli s novou strategií – dohodou s arabskými státy o kolektivní obraně prostřednictvím Arabské Ligy.

V březnu 1948 začali Azzam a Mardam Bey kampaň na přehodnocení paktu Arabské ligy – initiativu tiše koordinovanou s britskými tajnými agenty – aby se uspořádaly vazby mezi jejími členskými zeměmi proti sionistické hrozbě. Po konzultaci s králem Ibn Sa’udem, prohlásil král Faruq, že předtím, než bude možné vést jakákoli jednání o kolektivní obranné dohodě, musí Británie zrušit stávající bilaterální dohody s arabskými státy.

Ve svých zprávách do Londýna spojovali arabisté zhroucení Portsmouthské dohody přímo s událostmi v Palestině. Neúspěch britských agentů v Iráku zvýšil pravděpodobnost války v Palestině, když začali být ještě rozhodnější ve vyprovokování arabsko-židovského konfliktu. Dubnová porážka sil neregulérní Arabské armády osvobození a těch, kdo byli pod velením Abd al-Qadir al-Husseiniho – Muftího synovce – posílily přesvědčení, že zabránit ustanovení židovského státu mohou pouze regulérní arabské armády.

V tomto stručném článku není možné probírat do detailu manévry a intriky britských arabistů v Káhiře, Ammánu a Bagdádu, které měly podnítit arabský útok na židovský stát. Britští tajní agenti použili téměř všechny “špinavé triky” ze svého arzennálu – strach, žárlivost, chamtivost, plané sliby, zavádějící informace a hru na meziarabské šarvátky – aby arabské vůdce vyprovokovali do války v Palestině. Nuri al-Sa’id (do neúspěchu Portsmouthské dohody); král Abdulláh (mezi červnem 1947 a květnem 1948); a Azzam, Mardam Bey a Sulh, a další kooptovaní “agenti vlivu” – ti všichni umožnili britským tajným službám operovat v zákulisí, aby zavedli své plány.

Král Ibn Sa’ud britské agenty výstižně označil za “mistry loutkaře”. Arabští vůdcové byli chyceni mezi svoji váhavost jít do války a tlakem své veřejnosti, kterou sami poštvávali bouřlivou rétorikou ke zničení židovského státu. Azzam přiznal zástupci Židovské agentury, že “nemáme jinou možnost, než jít do války, ikdyž budeme poraženi”.

Král Abdulláh první. Vyslanec poslaný Ben Gurionem varoval jeho a Egypťany, že britští agenti jejich národy nutí do války proti Židům. (Getty Images)

Vyprovokovat Egypt, aby se připojil k válce v Palestině, bylo pro britskou tajnou strategii tím hlavním cílem. Francouzské zdroje poskytují detaily o taktice britských agentů: Spolčit se s Azzamem, aby nutil krále Faruqa navzdory opozici jeho premiéra instruovat svoji armádu, aby se připojila k válce. Zahrnuli do toho také zajištění dodávek zbraní a munice z britských skladů v oblasti Kanálu egypské armádě a úmyslné podhodnocení vojenské síly židovských ozbrojených sil.

Stejně jako ostatní arabští vůdcové, byl i král Faruq za tlaku veřejnosti, aby podnikl akci, vůči britským machinacím bezbranný. Nemohl zůstat stranou, když král Abdulláh posílal vojska do Palestiny.

Zpráva z 11.května o tajných diskuzích politického výboru Arabské ligy v Damašku od francouzského vojenského attaché v Beirútu odhaluje, že kromě krále Abdulláha ostatní arabští vůdcové váhali a hledali způsob jak invazi do Palestiny zpozdit. Zpráva odhaluje také přímé zasahování britských agentů do jejich rozhodnutí. Král Faruq na poslední chvíli přehlasoval svého váhavého premiéra a přikázal své armádě jít do války.

Válka r.1948 smetla starodávné režimy a otevřela cestu k moci mladé generaci radikálních arabsko-nationalistických důstojníků, rozhodnutých pomstít porážku svých zemí a ukončit britskou nadvládu v regionu.

Staří arabští vůdcové, oběti britských machinací a svých vlastních ambicí měli draze zaplatit. Král Abdulláh, irácký princ-regent Abd al-Ilah, Nuri al-Sa’id, Sulh a Nuqrashi, všichni přišli o život. Král Faruq a prezident Quwatli měli větší štěstí, když přišli jen o moc.

Britští tajní agenti, diplomaté, vojenští důstojníci a civilní pracovníci se vrátili domů a za sebou zanechali odkaz rozděleného, násilného Blízkého východu, na kterém státy, zformované dvěma koloniálními mocnostmi v důsledku Sykes-Picotovy dohody z r. 1916, neobstály ve zkoušce času.

Meir Zamir vyučuje na Ben-Gurion University of the Negev. Jeho kniha “Tajná anglo-francouzská válka na Blízkém východě: Zpravodajská činnost a dekolonizace v letech 1940-1948” má vyjít v nakladatelství Routledge v prosinci.

 

24. 07. 2018 20:27:26 43 Tom Salamon Zdroj: Ha`aretz

Klíčová slova