Operace Opera

Nejznámější akce na omezení jaderných možností nepřátelských států a v poslední době v souvislosti s íránským jaderným programem se často objevuje v tisku. Jde o stále diskutovanou možnost, jestli Izrael udělá to samé, co před mnoha lety tehdy, tedy zda se pokusí jaderné aktivity Íránu zastavit. Je tedy jasné, že jde o operaci „OPERA“, tedy zničení iráckého jaderného reaktoru Osirak. Osirak byl 40 MW lehkovodní jaderný testovací reaktor, sestavovaný za francouzské pomoci v roce 1977 iráckou vládou v nukleárním výzkumném centru Tuwaita, které se nacházelo cca 18 kilometrů jihovýchodně od Bagdádu. Nevím jestli se nyní dovíte něco nového, ale snad to pro vás bude zajímavé.

Jaderný reaktor Osirak byl jedno z nejvíce chráněných a pro irácký jaderný program nejdůležitějších zařízení. Saddám Husajn sám ani neskrýval, že hodlá toto zařízení použít k výrobě jaderných zbraní a pravděpodobně i s jejich pomocí vyhrát irácko-íránskou válku. Izrael a ostatní země regionu se vlastnictví jaderné zbraně Irákem velice obával, proto poté co Francouzi reaktor v Iráku nainstalovali se Izrael rozhodl toto zařízení zničit.

Než však došlo na samotný nálet, nebylo to jediné co Izrael vyzkoušel, aby Sadámův jaderný program zastavil. Lze říci že Izrael se hodně snažil:

 – vyvinul diplomatický tlak

 – podnikl kroky proti zahraničním prodejcům jaderných technologií

 – sabotoval atomový vývoz

 – spáchal atentáty na irácké vědce

Nic nepomohlo a tak se Izrael konečně rozhodl pro letecký úder na zmíněné zařízení.

Mapka trasy, po které se izraelské letouny dostaly ke svému cíli v Iráku 

Tento úspěšný krok provedlo izraelské letectvo v krajině riskantní operace dne 7. června roku 1981. Dnes je to opět natolik známá událost, že se jí více není třeba věnovat. Snad jen uvedu, že si Izrael díky ní vysloužil další odsuzující rezoluci OSN, s číslem 487.

Tuto rezoluci, kterou Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila 19. června 1981, po vyslyšení stížnosti ze strany Iráku a Mezinárodní agentury pro atomovou energii, dále jen MAAE, odsoudila útok Izraele na irácké jaderné zařízení schválené MAAE. Rezoluce vyzvala k zastavení nepřátelských aktivit, přiznala Iráku nárok na odškodnění a pobídla Izrael, aby svá jaderná zařízení umístil pod dohled MAAE. 

Izrael reagoval tak, že jeho akce byla sebeobrana a tudíž je ospravedlnitelná podle odstavce 51 Charty OSN. Navíc je Izrael s Irákem ve válečném stavu od založení Izraele v roce 1948. To byl neodiskutovatelný fakt. Jenže v dané době mnoho kritiků odmítalo platnost preventivní sebeobrany, při nepřítomnosti bezprostřední ozbrojené hrozby, či přímého útoku. Zejména Francie pak byla rozhořčená ztrátou francouzského státního příslušníka a po útoku francouzsko-izraelské vztahy velmi ochladly.

K rezoluci se připojily i Spojené státy americké, které však odsoudily akci jako takovou, ne národ. Jejich odpovědí bylo dočasné stažení kontingentu letounů již přislíbených Izraeli. To ale lze považovat pouze za kosmetickou záležitost.

Následné dva obrázky ukazují komplex kolem iráckého jaderného reaktoru po izraelském náletu, celkový pohled a jeden detailní obrázek tohoto komplexu po odletu útočících letadel.

Celkový pohled na objekt OSIRAK po náletu izraelského letectva

Detail poškození hlavní budovy obejktu OSIRAK po náletu

Zbývá dodat jediné, komplex Osirak byl nakonec totálně zničen během první Války v Zálivu. Počátkem 90. let se postupně změnil i náhled na útok na Osirak. Je možno dedikovat, že kdyby nebyl Izrael podnikl tento útok, Irák by nezaútočil v roce 1991 na Kuvajt jako sousední stát, ale jako sousední jaderný stát.

Jenže to není vše, co se o tomto obejktu dá napsat z hlediska snah o jeho zničení. Oni totiž ti izraelští kluci co ho udělali nepoužitelným, měli své předchůdce ve svých dnešních velkých nepřátelích. Takže nyní pár slov o operaci OSIRAK.

 

Operace Osirak letectva íránských revolučních gard

Operace Osirak byla jednou z nejvýznamnějších operací íránského letectva. Během této operace došlo k hlubokému průniku íránských letounů F-4 Phantom do iráckého vzdušného prostoru a poškození iráckého jaderného zařízení. Zdá se, že lepší letouny Írán v té době neměl a byl to pozůstatek kdysi či vlastně spíše nedávno ukončené velmi otevřené a přátelské spolupráce mezi USA a Íránem pod vedením šahinšaha Rezi Pahlavího.

Reaktor Osirak považovaný za zařízení pro budoucnost nedocenitelným, byl velice dobře chráněný. Ze všech stran byly umístěny protiletadlové systémy, hlavně sovětské výroby, s radarovým naváděním. Největším problémem však byly raketové systémy Roland, které Francouzi přivezli pro ochranu svých inženýrů, kteří v Osiraku pracovali. Elektronické systémy ECM, které se nacházely na letounech F-4 Phantom, nedokázaly rakety Roland účinně rušit.

K úspěšnému provedení operace bylo tedy nutné proniknout do iráckého vzdušného prostoru v malé výšce a s maximální rychlostí.

Fotografie íránského letounu F-4 Phantom II

A jak to vše proběhlo? V ranních hodinách dne 30. září 1980 odstartovaly čtyři letouny F-4 Phantom II. Ve stejnou dobu odstartoval i tankovací letoun Boeing 707-3J9C v doprovodu dvou letadel vybavených raketami vzduch-vzduch dalekého dosahu Phoenix. Před vstupem do iráckého vzdušného prostoru letadla úderného sledu dotankovala palivo a rozdělila se na dvě skupiny – dvojice. Tanker s doprovodem se po splnění své mise vrátil na mateřskou základnu.

První dvojice vystoupila do veliké výšky s cílem předvést obsluhám iráckých radarových stanic něco z umění letecké akrobacie a tím je co nejvíce zaměstnat, druhá dvojice pokračovala v nízké výšce, aby se vyhnula iráckým radarům.

Íránci prokázali, že svoji práci v této době ještě opravdu umí. Zatímco první dvojice skutečně plně zaměstnávala nepřátelské radary, druhá dvojice ničím a nikým nerušená dorazila ke svému cíli. Asi 4 kilometry od Osiraku letadla prudce nabrala výšku a zasypala cíl celkově 12 bombami. Samotný útok trval asi 6 sekund, takže protivzdušná obrana nestačila reagovat. Byl to na ni moc velký fofr. Mezitím první dvojka dorazila nad Bagdád a přesným bombardováním vyřadila z provozu elektrárnu. Íránský útok cíl plně nezničil, ale pouze oddálil dokončení. I to ale stačilo, aby Husajnovy přibyly na čele vrásky. Jak se tvářil po útoku Izraelců raději nechci vědět.

Jsem osobně hluboce přesvědčený, že izraelská tajná služba, letectvo i generalita tento íránský útok velice pečlivě prostudovali a mnoho z něj přejali do své vlastní koncepce. Je to skoro jako když se Japonci poučili z náletu britských torpédových letadel na bitevní lodě v italském přístavu Taranto a potom vše, co se jim líbilo, aplikovali do vlatního útoku na Pearl Harbor.

 

Operace Ovocný sad

V dalším období se děly drobné věci, které nikoho nic moc nevzrušovaly. A najednou celý svět zpozorněl a jako už několikrát v souslasti se státem Izrael vydechl překvapením. Dne 6. září 2007 izraelské letectvo ve spolupráci se speciálními silami zničilo objekt v hloubi syrského území v regionu Deir ez-Zor. O co vlastně šlo je dodnes zakryto rouškou tajemství, ale provedl jsem výběr informací, který by se mohl – opakuji že mohl blížit pravdě. Jednalo se o operaci Ovocný sad a byl to podle shody médií izraelský letecký útok na jaderný reaktor ukrytý v objektech regionu Deir Zor v Sýrii, který byl uskutečněn po půlnoci 6. září 2007. Bílý dům a CIA po útoku prohlásily, že cílem útoku byl jaderný reaktor s vojenskými účely, zatímco Sýrie dementovala. Z toho by vyplývalo, že tento útok Izrael provedl s vědomím, ale možná i na objednávku USA.

Hala, která měla obsahovat jaderné zařízení po izraelském náletu

Dne 24. dubna 2008 CIA předložila Kongresu USA důkazy, že zničené zařízení byl jaderný reaktor a vláda USA obvinila Sýrii ze stavby jaderného reaktoru s vojenským zaměřením. Tehdejší předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhamad Baradej nálet nejprve odsoudil a po předání informací zpravodajských služeb USA uvedl, že MAAE je prověří s „vážností, kterou zasluhují“ a zopakoval kritiku jednostranného použití síly.

Podle novinových zpráv byl útok proveden osmi letouny F-15I a F-16 od 69. letky izraelského letectva. Z osmi letounů nejméně čtyři přeletěly syrské území. Letouny byly vybaveny raketami AGM-65 Maverick, 500 librovýmy bombami (~227 kg) a přídavnými palivovými nádržemi. Příslušníci elitních jednotek izraelského letectva Sajeret Šaldag a Sajeret Matkal dorazili na místo o několik dní dříve, aby označili cíl laserovými paprsky.

Tento obrázek ukazuje první leteckou techniku zařazenou do sestavy 69. tajeset, tedy letouny B-17G které do Izraele dorazily s mezipřistáním přes Československo, kde byly opraveny, vyzbrojeny a vybaveny ke své první operační misi.

Druhý obrázek ukazuje letouny F-15I při cvičném letu.

Dne 10. října 2008 přinesly New York Times informaci, že se Izrael podělil o dokumenty o útoku s Tureckem. Turci prý pak v Damašku konfrontovali Syřany s dokumenty, které uvádějí, že Sýrie vyvíjela jaderný program. Sýrie to však odmítla se slovy, že cíl útoku bylo skladiště strategických raket.

Dne 25. října 2008 přinesl deník The New York Times komerční satelitní fotografie pořízené před útokem a po něm, které ukazují, že na místě kvádrové budovy již nic neexistuje. Pokud by byla pravda, že šlo o jaderné zařízení budované ve spolupráci s KLDR, asi by tento rychlý úklid byl důkazem z nejlepších.

Posuďte sami. Vlevo je stav celého objektu a blízkého okolí před náletem. V pravé části je stav stejného místa po 4 měsících. To je doslova desinfekce možností cokoliv zjistit.

Jenže i zde se Izrael pokusil Syřany zastavit tak, aby zůstal mimo. Ale nebylo to celé spektrum kroků jako u Osiraku. Vlastně to byl jediný ktrok který nebyl udělán. Byla to žádost, kterou Izrael adresoval USA. Podle Bushových pamětí premiér Ehud Olmert v souvislosti se syrským reaktorem na jaře 2007 bez okolků amerického prezidenta požádal, cituji: 

„Georgi, žádám vás, abyste ten komplex vybombardovali.“

Jenže to Američané v té době udělat nechtěli. Prezident Bush po konzultaci se svým štábem odpověděl, že vzhledem k absenci zařízení na získávání plutonia nemůže americká rozvědka potvrdit, že v komplexu probíhá jaderný zbrojní program. Chápu to tak, že v té době USA měli málo faktických důkazů. Bush tedy silové řešení odmítl s tím, že vše bude řešeno diplomatickou cestou. Izraelce to velmi znepokojilo a naznali, že je to jen a jen na nich a během několika měsíců následoval letecký úder. Aby toho nebylo málo, o rok později následoval atentát na Mohameda Sulejmana, syrského generála pověřeného opětovným vzkříšením jaderného komplexu.

Vztah USA k jaderným plánům státu Izrael byl vždy poněkud odtažitý. Přesto že jej toleroval – v době studené války pomáhal držet na uzdě nejsilnější arabské státy – nepřál si aby v oblasti došlo k jaderné válce.

Obavy z izraelských JZ se vynořily již v průběhu Šestidenní války, kdy u Sinajského pobřeží prováděla špionážní loď USS Liberty průzkum pro jadernou raketonosnou ponorku USS Andrew Jackson.

Špionážní loď USS Liberty

Ponorka měla jasný úkol: pokusit se potvrdit že se Izrael rozhodl zahájit jaderný útok na své protivníky, měla rozkaz zničit předpokládané základny jeho jaderných sil a tím jadernému napadení nepřátel Izraele.

Zde je její obrázek v plné kráse

Izraelci byli vždy mistři špionáže a správně vyhodnotili, co tam za Liberty provádí. Jelikož nikdy neměli problém přijímat rychlá a rozhodná rozhodnutí, následoval útok. Loď byla vážně poškozena – za hranicemi rentabilní opravy, postupně izraelskými:

 – dvěma stíhacími letouny Mirage – palba 30 mm kanónů

 – dvěma letouny Super Mystere – napalm

 – třemi torpédovými čluny, kdy jeden ji nakonec zasáhl torpédem

To bylo na toto plavidlo dost a dost. Když došlo na lámání chleba a USA nekompromisně požadovali vysvětlení, Izraelci se z toho vykecali tak, že útočili na egyptský torpédoborec El Quseir. Toto vše se stalo 8. června 1967.

 

Takto vypadal dotčený torpédoborec.

Nikdy neuvěřím, že by velezkušení profíci od izraelského letectva nerozeznali tak odlišná plavidla a to dokonce třikrát za sebou. A kdo by ještě chtěl pochybovat, snad ho vyvede z tohoto stavu mysli následující obrázek.

Nikdy neuvěřím, že by velmi zkušení izraelští piloti takto šlápli vedle. I blbec blbý vidí takové rozdíly, takže omyl je vyloučen. Asi je to tak, že izraelská tajná služba nechtěla, aby jí USA koukali přes rameno a toto kukátko vyřadili z provozu. To ostatní je už obvyklé izraelské blafování. Zahynulo 34 amerických námořníků specialistů, 171 jich bylo raněno a loď šla do šrotu.

Tato fotografie vnitřních prostorů lodi USS Liberty ukazuje, proč do šrotu musela.

Může si kdo chce co chce říkat, Izraelci dobře věděli, co dělají, ale z jejich poněkud paranoidního vidění světa asi nemohli jednat jinak. Fakt je, že se na ně USA dlouho zlobily a proběhlo několik kol vyříkávání si vzájemných postojů a Izrael byl přinucen mimo jiné k vyplacení nemalého odškodnění rodinám raněných a zabitých amerických námořníků.

No a nakonec se podíváme na nedávný šlágr světové žurnalistiky a podíváme se na to, jestli Izrael může zaútočit na íránská jaderná zařízení a jestli to má v plánu.

Dnes se o tom mluví díky tomu, co se děje kolem Islámského státu v severním Iráku a Sýrii, nějak méně, ale před dvěma roky byl svět tak nějak plošně znepokojen jadernými plány vlády v Íránu. Znepokojení je založeno na zjištění, že jaderný výzkum má mírových ambicí jen pomálu, ale podezření na vojenské ambice je strukturou jaderných zařízení více než potvrzeno. Různé tajné služby a MAAE dnes už nehledají odpověď na otázku jestli ano, ale na otázku kdy. Ti největší škarohlídi tvrdili, že se možná dočkáme první jaderné funkční nálože už v roce 2013, ale jelikož zatím nic, asi to vědcům v Íránu nejde tak, jak si my mimostojící pozorovatelé myslíme.

Jestli někomu tento cirkus opravdu leze na nervy, je to stát Izrael, jemuž íránský prezident opakovaně vyhrožoval zničením. V Izraeli asi málokdo věří na to, že Íránu jde o dosažení pozice regionální velmoci a že pomocí vlastní jaderné výzbroje by vytvořil paritu s Izraelem. Spíše se zde věří, že nečitelný a verbálně velmi agresivní teheránský režim by mohl zkusit jejich zemi zničit.

Na námitku, že by potom byla vyhlazena i palestinská populace v Pásmu Gazy a na území západního břehu Izrael odpovídá, že více Palestinců zahynulo ve střetech s Izraelem rukou spoluvěrců v Jordánsku, Sýrii, Libanonu, Tunisku a jinde. A mají pravdu. Pro muslimský svět Palestinci mají hodnotu jen jako zdroj neustálého napětí a tím trvalé kritiky Izraele na všech možných a nemožných istitucích a podujetích.

Izraelská vojenská a politická elita je ve střehu. Zničili Osirak Saddámovi a zničili reaktor Asádovi a je jisté, že irácký jaderný program to hodně zpomalilo. Nikdy asi neutichnou spory o to, jak významné zpomalení to vlastně bylo, nepochybným a kriticky důležitým faktem je, že Irák jadernou pumu neměl o deset let později v roce 1991. V opačném případě by válka v Perském zálivu určitě probíhala zcela odlišně.

Zdá se, že malou skrytou válku už Izraelské tajné služby rozjely – má se ve shodě všech zainteresovaných za to, že za různýmy „nehoadmi“ v íránském jaderném programu i za úmrtími íránských vědců stojí právě MOSAD. To samé proběhlo i v Iráku a nepomohlo to. A to vede svět k závěru, že nakonec dojde k úderu.

Napřed se podíváme na tuto mapu a potom si ke každému objektu řekneme pár slov.

Proč si svět myslí, že Izrael nakonec na íránské jaderné aktivity zaůtočí? Nabízí se děv odpovědi:

Primo: pokud Írán získá JZ, stane se nejsilnějším hráčem v regionu a jeho vztah k Izraeli je jasně dán

Secundo: Izrael je tak malý, že na jeho jaderné zničení stačí 2 až 3 JÚ střední ráže položené od jihu k severu a jako místo pro život zanikne na několik tisíc let.

Pokud by se do této akce s krajně nejistým výsledkem Izrael pustil asi by to dokázal. Zkušeností má více než dost a pokud se rozhodne, těžko ho něco zastaví. Ale oproti útokům na jaderná zařízení v Iráku a Sýrii je v Íránu situace výrazně jiná. Dříve se útočilo na jeden cíl, zde by se jednalo o útok na celou řadu cílů, vzdálených od sebe stovky kilometrů

A nyní ty jednotlivé objekty:

Natanz: Četné kaskády odstředivek pro obohacování uranu, jde o velký plošný cíl. Zde jde tvrzeno, že vše je jen pro mírové účely. Celkově je zde namontováno v kaskádách 6000 odstředivek.

Fordó u města Komm – další odstředivky.

Oba tyto cíle jsou velmi odolné. Většina zařízení je pod zemí a nebo kryta 2 metry silným betonovým krytem a 10 metry zeminy

Centrum jaderných  technologií v Isfahánu – čtyři malé reaktory, ale hlavně zařízení pro zplynování uranu na hexafluorid uranu, tedy suroviny pro obohacování uranu v odstředivkách

Fotografie jaderného zařízení v Isfahanu

Vyřazení těchto cílů by mělo hodnotu spíše krátkodobého pozastavení jaderného výzkumu a asi by jeho význam byl omezený.

Arák – výroba těžké vody, ale hlavně se zde buduje velký reaktor pro výrobu Plutonia

 

Jaderné výzkumné centrum  Teherán – kde pracuje reaktor amerického původu dodaný ještě za Rezi Pahlavího.

Vyřazení těchto dvou cílů by naopak mělo význam dlouhodobého charakteru. Zajímavé je, že reaktor v Teheránu pracuje už na vlastní íránské palivo. To naznačuje, že íránští odborníci opravdu pokročili.

Jaderná elektrárna u Búšehru – krajně sporný cíl, znamenalo by to radioaktivní zamoření podobné Černobylu. Její historie je komedie na deset dob a lze si ji dohledat na WIkipedii. Je to fakt občas k smíchu. Nebo bylo, nyní to je základ obav.

Jaderná elektrárna v Búšheru

Lokality Saghand a Gačín – uranové doly

Jazd – závod na zpracování rudy

Vojenská základna Parčín  – zde údajně probíhá výzkum za účelem konstrukce hlavic. Jeho zničení by asi mělo mizivý význam

Tabríz a Imám Alí – raketové základny odkud by mohly startovat nosiče těchto hlavic. Jejich zničení nemá žádný význam, vzhledem k jejich profláknutí se domnívám, že zde žádné relevantní cíle nejsou.

Obrázky ukazují obě základny. První ukazuje celkový letecký pohled na základnu u Tabrízu a druhý ukazuje detail základny v Imám Alí, tedy jedno hnízdo rozptylů a ukazuje že zde něco zničit s konečnou platností by vyžadovalo nálet několika stroů na tento cíl. Hnízdo rozptylů představuje cca 12 bodových cílů a těch hnízd je na základně pět.

Jejich zničení letecky si dovedu představit jen obtížně, protože většina těchto cílů je chráněna několika stupňovou PVO od 200 kilometrů po několik set metrů tím nejlepším, co Írán má k dispozici.

Izrael toto vše ví a asi toho ví o hodně víc. Řeknu upřímně, ani netuším, jestli by nyní Izrael našel sestavu prostředků natolik sofistikovaných, aby dokázal s rozumným výsledkem íránský jaderný výzkum omezit.

Co vlastně může Izrael nasadit:

Prostředky leteckého napadení:

Primo: F-15I Ra’am, česky Hrom, což je odvozenina dvoumístného stíhacího bombardéru F-15E Strike Eagle. Od základní verze, která je zavedena v americkém letectvu se odlišuje zejména izraelským systémem pro elektronický boj Elisra SPS-2110; vedle toho má mj. zdokonalený radiolokátor či navigační systémy. Izrael odebral 25 exemplářů.

F-15I unese 2x 907 kg pumu, 2x PLŘS a doletí za určitých podmínek až 1270 km

Secundo: Letouny F-16I Sufa, česky Bouře, představují výraznou modifikaci dvoumístných strojů F-16 Block 52, v nichž byla asi polovina avioniky nahrazena izraelskými systémy. Týká se to zejména výbavy pro elektronický boj, navigace a výbavy kokpitu. Letadla dostala i špičkové motory F100-PW-229 a konformní palivové nádrže. Izraelské letectvo vlastní 102 kusů.

F-16I unese to samé co F-15I, ale doletí až 1600 km

Stroje jsou umístěny u čtyř elitních perutí, jde tedy o 126 skvělých strojů dislokovaných na základnách Ramon a Hatzerim. Mohou nést i jinou výzbroj použitelnou pro účel úderu, ale není třeba se tím zabývat.

Jsou dvě otázky, které je potřeba diskutovat.

Otázka první zní:  Dokážou tam tyto stroje doletět?

Tak jak vše je nyní, tak bez možnosti tankování ve vzduchu nebo na zemi někde po cestě z nějaké provizorní základny v opuštěné krajině, je v dosahu izraelských letadel jen jaderné středisko v Araku. Izrael vzdušné tankery KC-130H Hercules (označované Qarnaf) a tankovací úpravu stroje Boeing 707 (domácí jméno Saknai) má k dispozici do počtu 13 kusů.

Otázka druhá zní: Co letové trasy?

Předpokládané letové trasy pro úder na Írán vedou převážně nad arabskými státy. Proběhlo arabské jaro, které celý region uvedlo do chaosu a Írán ledaskomu mimo Izrael leze na nervy a to zejména Saudské Arábii a Jordánsku. Tyto velmi konzervativní monarchie totiž vnímají expanzní ambice Íránu jako velmi vážnou hrozbu, ohrožující jejich politickou existenci. Írán usiluje o „vývoz islámské revoluce“ a dominantní postavení v regionu Perského zálivu, v čemž by mu vlastnicví jaderné zbraně určitě pomohlo.

Některé arabské země proto s Izraelem pragmaticky spolupracují. Objevily se neověřené zprávy, že Saúdská Arábie udělila izraelskému letectvu přeletová práva a dokonce se hovořilo o tom, že si Izraelci v saúdské poušti chystají provizorní základnu. Jenže arabský běžný občan, tedy jinak „Arabská ulice“ vesměs Írán jako nebezpečí nevnímá, takže pokud by arabské vlády přímo podpořily izraelský úder proti Íránu, mohly by vyprovokovat domáci politickou vzpouru. Je tedy otázkou, jak daleko může jejich faktická spolupráce s Izraelem jít daleko. Pohled na mapu každopádně napoví, že se nabízí několik tras vedoucích přes Sýrii, Jordánsko, Saúdskou Arábii a Irák.

Dnes, kdy je Sýrie v oblasti PVO bezbranná – viz nálety kdekoho na Islámský stát – Írák se vnitřně hroutí a za situace, že by obě jmenovaná království byla ochotná spolupracovat nebo aspoň izraelský úder „tiše tolerovat“ by mohlo vzdušné tankování proběhnout poměrně bezpečně nad Irákem. Dovedu si představit i vybudování letiště někde v severním Iráku pod ochranou kurdských milicí.

Další varianta leteckého úderu je použití bezpilotních průzkumných prostředků, zde BPP HERON TP a to pro výzkum i úder. Tento stroj unese až 1000 kg vybavení nebo výzbroje, létá 15 km vysoko a vydrží ve vzduchu až 70 hodin.

Možnosti raketového úderu:

Raketový úder – asi střely Jericho 2 a dosud jen sporně doložené Jericho 3. Ty druhé s dostřelem až 7000 km by na to stačily. Je ale otázkou, jestli by jejich hlavice dokázaly unést potřebnou tonáž výzbroje, aby jejich dopady měly relativní význam.

Střely s plochou dráhou letu odpalované z ponorek a to střely Harpoon a Popeye Turbo. Ty druhé udájně doletí až 1500 km daleko. Opět je zde ale otázkou, jestli tyto střely dokářžou nést takovou výzbroj, aby své velmi odolné cíle dokázaly opravdu vážně poškodit.

Obrázky zde nedám – jsou totiž zbytečné, už byly v předchozích kapitolách. U letadel jsem ale udělal vyjímku, protože to jsou fakt pěkné obrázky.

Útok pozemních speciálních sil:

Do útoku na íránský jaderná zařízení by se mohly zapojit i izraelské zvláštní jednotky. Použitelné jsou:

Primo:  Sajeret Matkal, speciální jednotka Izraelských obranných sil. Její prvotní funkcí je boj proti terorismu, průzkum na nepřátelském území a shromažďování informací o protivníkovi. Sajeret Matkal je postavena podle vzoru britských SAS. Organizačně podléhá zpravodajské službě Amanu. Největší publicitu získal Sajeret Matkal při operaci Entebe, kdy příslušníci jednotky zachránili více než 100 pasažérů z uneseného letadla Air France.

propagační obrázek této jednotky

Sajeret Matkal v nasazení:

 – 1968 – Operace Shock – sabotáž na elektrárně a mostech přes řeku Nil v Egyptě (společně s izraelskými vzdušnými silami).

 – 1968 – Operace Gift – zničení 14 dopravních letadel na bejrůtském mezinárodním letišti, Libanon.

 – 1969 – Operace Orchard 22, Orchard 37 – úder na vedení vysokého napětí řídící anténu, Egypt.

 – 1969 – porace Bulmus 6 – útok na opevněný Zelený ostrov v Rudém moři, Egypt (společně se Shayetet 13).

 – 1969 – Operace Roosted 53 – kompletní obsazení radarové instalace v Egyptě (společně s izraelskými vzdušnými silami).

 – 1970 – Operace Rhodes – Úder na opevněný ostrov Shadwan, Egypt (společně se Shayetet 13).

 – 1972 – Operace Isotope – zmaření únosu letu 572 společnosti Sabena v Tel Avivu, Izrael.

 – 1972 – Operace Crate 3 – únos pěti syrských zpravodajských důstojníků.

 – 1973 – Operace Spring of Youth – zabití vůdců teroristické organizace Černé září, Bejrůt, Libanon (společně se Shayetet 13).

 – 1973 –  Znovuzískání hory Hermon, kterou drželi syrští commandos během tzv. Říjnové války (společně s brigádou Giloni).

 – 1973 – Přepadení v Egyptě a Sýrii během Říjnové války.

 – 1974 – Záchrana rukojmích ve škole v Ma’alot.

 – 1975 – Záchrana rukojmích v hotelu Savoy, Tel Aviv, Izrael.

 – 1976 – Operace Thunderbolt . záchrana rukojmích z letadla v Entebbe, Uganda.

Joni na fotografii pořízené po dobytí postavení na hoře Hermon v roce 1973 za Jom Kippurské války – stojí vpravo, ten samý chlapík po návratu ze záchrany rukojmích v hotelu Savoy v Tel Avivu v roce 1975. Joni velel i v Entebe a byl jediným padlým vojákem IDF v této neuvěřitelné operaci. Ale pokračujme.

 – 1978 – Záchrana rukojmích z autobusu na pobřeží severně od Tel Avivu.

 – 1980 – Záchrana rukojmích v Kibbutzu.

 – 1984 – Záchrana rukojmích v autobuse jedoucího z Tel Avivu do Ashkelonu.

 – 1988 – Tuniský nájezd – zabití Abu Jihada, Tunis.

 – 1989 – Útok na šejka Abbul-Karim Obeida, Libanon.

 – 1994 – Únos Mustava Diraniho, Libanon.

 – 2006 – Útok poblíž pevnosti Hizballáhu Baalbek (přerušení pašování zbraní).

 – 2007 – Operace Orchard – podíl na útoku na syrská jaderná zařízení.

Je využitelná v širokém spektru průzkumných úderných aktivit.

Secundo: Sajeret Maglan, známý jako jednotka 212 je izraelská speciální jednotka, která se specializuje na činnost za nepřátelskými liniemi a hluboko v nepřátelském území s využitím pokročilých technologií a speciální výzbroje.

Název jednotky je odvozen od ptáka Ibis, což je v hebrejštině právě Maglan.

Znak jednotkySajeret Maglan.

IDF udržují její operace v zásadním utajení a neposkytuje žádné informace o tom, co a kde jednotka dělá nebo udělala. Jednotka existuje od roku 1986 a jediné co se ví naprosto jistě je její účast na zničení syrského jaderného zařízení při operaci Ovocný sad. Další známé nasazení bylo při operaci Lité olovo v Pásmu Gazy. Jinak se neví nic. Její nasazení v operaci proti íránským jaderným zařízení. Dále se ví, že při operaci při boji o Pobřežn dálnici během Druhé Libanonské války díky dokonalým průzkumným přípravám podél západního pobřeží Libanonu převálcovali 142 palestinských bojovích postavení a zničili 40 odpalovacích zařízení raket. Vše při ztrátě dvou vojáků.

Použitelná na přesném zaměření cílů a diverzních akcí u menších cílů.

Tetrio: Jednotka Šaldag označovaná také jako jednotka 5101, česky Ledňáček představuje speciální jednotku izraelského letectva. Je umístěna na letecké základně Palmachim.

Založená byla v roce 1974 po Jom Kippurské válce Mukim Betzerom, veteránem z jednotky Sajeret Matkal. Spolu s několika dalšími operativci založil jednotku Šaldag, která zpočátku byla zálohou Sajeret Matkal, ale nakonec převelena pod letectvo.

Její hlavní úlohou je infiltrace neznámých prostorů, průzkum a příprava provizorních přistávacích zón. Dále na nich řídí letový provoz a dále je vycvičena na úderné operace.

Poprvé byla nasazena v operaci Litani v roce 1978 na území jižního Libanonu. Při průzkumu padla u města Hasbija do léčky a její velitel přišel o nohu. Přes značnou přesilu protivníků se odpoutala a nepřišla ani o jednoho muže. 

V roce 1984 se podílela na operaci Mojžíš, při které bylo ze Súdánu evakuováno neuvěřitelných mnoho tisíc etiopských Židů v době hladomoru.

Vroce 1997 se podílela stejným způsobem na operaci Šalamoun, kdy došlo k evakuaci 14 000 dalších etiopských Židů do nové vlasti. Tato operace ustavila dne 24. května 1997 světový rekord přepravy estujících jedním letem, když Boeing 747 společnosti El Al převezl 1 122 cestujících do Izraele. Při letu bylo registrováno jen 1 087 cestujících, ale matky ukryly desítky dětí ve svých volných šatech.

V letech 1982 až 2000 se jednotka vrátila do jižního Libanonu, kde se zůčastnila na operacích Zodpovědnost a Hnozny hněvu. Potřetí zde byla nasazena v roce 2006 při poslední válce s Hizballahem.

Její využitelnost je opět univerzální.

Jako poslední možnost je válka pomocí počítačů. Zde se nabízí opakované použití úderných počítačových virů pro ochromení počítačových sítí v cílových objektech. Toto se opakovaně stalo – virus Stutex vážně narušil provoz odstředivek v Natanzu a chromil elektrárnu v Bušheru.

Nyní si každý udělejte obrázek sám. Izrael by to za určitých okolností udělat mohl, ale bylo by to složité a výsledek je velmi nejistý.

Osobně si myslím, že je to velké fabulování a že k tomu asi nikdy nenajde opravdu rozumný důvod. Bez podpory, pokud možno otevřené, některé z velmocí by to mohla být politická sebevražda celého státu a mohla dokonale sjednotit dnes velmi roztříštěný muslimský svět. A to je to poslední co Izrael potřebuje.

Autor ing.  Jaromír Vykoukal, vše co jste přečetli vypracoval na základě vyhledávání a sbírání dostupných informací, někdy dostupných jen velmi obtížně. Nikdy nedostal žádný žádný grant – náklady nesl sám. Vše dělal ve svém volném čase.  Mohou zde být nepřesnosti, mohou zde být i chyby. Pokud na ně narazíte, je možno správnou informaci poslat na naši kontaktní adresu. Redakce.