Praha Jeruzalém

Takzvaná jaderná triáda se podle obecně uznávaných kritérií skládá ze tří různých prostředků dopravy jaderné hlavice na cíl. Jsou mezi nimi ze země odpalované střely různého doletu, střely odpalované z ponorek a strategické bombardéry. Izrael v současné době vlastní všechny kategorie nosičů jaderných zbraní.

 

Raketová střela Jericho-1.

Na základě spolupráce mezi Izraelem, Velkou Británií a Francií ve válce o Suezský průplav což byla dnes už zapomenutá Suezská krize, došlo ke sblížení těchto zemí ve vícero oblasatech. Z krize, z níž se později vyvinul ozbrojený konflitk mezi Egyptem na jedné straně a aliancí Velké Británie, Francie a Izraele na straně druhé. Hlavní spot byl o kontrolu nad strategicky důležitým Suezským průplavem. Výsledkem bylo oslabení vlivu evropských mocností, posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém východě. Egypt od té doby hrál dlouhá léta roli vedoucího státu pro celý arabský svět.

Toto sblížení, které bych já nazval spíše platbou za odvedenou špinavou práci se promítlo do stavu, kdy se hlavním dodavatelem zbraní pro Izrael stala v 50. a 60. letech Francie a Velká Británie byla v těsném závěsu. Tak se v bojových sestavách izraelských ozbrojených sil objevily francouzské tanky AMX30 a britské Centuriony či letouny MIRAGE.

Když se tedy jednalo o dodávky zbraní, vojenského materiílu a spolupráci v dalších oblastechm nikoho by nemělo překvapit, že v roce 1962 požádala izraelská vláda dvě francouzské firmy a to Sud Aviation a Dassault o projekt balistické rakety schopné přepravit zátěž 750 kg na vzdálenost 500 km. V dubnu 1963 byla vybrána druhá zmíněná společnost, jež nabídla raketu MD 620 pod kódovným označením Jericho. Podmínky smlouvy byly výhodné - pokrývala dodávku pěti pokusných a dvaceti „ostrých“ raket a poté podmínky licenční produkce v Izraeli.

Jaký byl sled událostí? Asi takovýto:

 - květen 1964 zahájení výroby ve francouzské továrně v Martignassur-Jalle

 - 1. únor 1965 první odpálení

 - 1965 - 1968 bylo provedeno celkem 16 zkoušek, z nichž 10 bylo úspěšných a v březnu 1966 raketa překonala vzdálenost 450 km.

Jenže přišla Šestidenní válka a došlo k výraznému ochlazení spolupráce mezi Izraelem a těmito dvěma státy. Británie spolupráci úplně ukončila a Francie ji omezila. A když v prosinci 1968 Izraelská komanda zničila na letišti v Bejrútu několik letadel arabských aerolinií Francie vše zamrazila následně na Izrael uvalila totální zbrojní embargo. Izrael v té době ale byl dál než si svět myslel a jeho technici už dokázali rakety Jericho vyrábět sami. Existují odhady že jich vyrobily v letech 1971 až 1978 okolo stovky.

Základní technický popis:

Zbraňový systém Jericho-1 byla dvoustupňová střela s motory na tuhé palivo a s inerciálním naváděním. První stupeň se ovládal pomocí čtyř pohyblivých trysek, kdežto druhý měl malá výklopná kormidla. Pro start se užívala rampa na podvozku nákladního automobilu. Rakety oficiálně měly jen konvenční výbušné nálože, ale vzhledem k poměrně velké kruhové odchylce odhadovaná na 750 až 1000 m je nutno předpokládat, že základní výzbroj tvořila jaderná hlavice nízké mohutnosti, odhaduje se okolo 20 kilotun trinitrotoulenu (TNT). Samosebou nelze opominout i možnost konvenční hlavice s vysoce brizantní výbušninou a v dané době i hlavice s chemickou náplní.

Takticko technická data:

Umístění: na vozidlech

Výška: 13,4 m

Průměr: 80 cm

Užitečná váha: Jednotná hlavice do váhy 450-500 kg

Typ hlavice: konvenční HE, jaderná (cca 20 kilotun) nebo chemická

Navádění: Inerciální

Pohon: dvoustupňový na tuhé pohonné hmoty

Dolet: 500 km

Stav: zastaralá, vyřazená z výzbroje.

 

Střely Jericho-1 byly údajně připraveny k bojové činnosti již během války Jom Kippur v říjnu 1973, přestože spolehlivě je doložena operační způsobilost teprve v roce 1980, kdy už měli Izraelci k dispozici i americké taktické rakety MGM-52 Lance.

Dnes ale lze považovat za prokázané, že dne 8. října 1973 bylo rozhnodnuto vládou státu Izrael připravit vše potřebné k nasazení jaderných zbraní a do bojové činnosti byly uvedeny:

 - 3 odpalovací rampy střel Jericho, myšleno jako mobilní odpalovací zařízení

 -  8 upravených letounů F-4 Phantom  II, i když o tomto mám jisté pochybnosti, nevím o tom že by jiná armáda tyto stroje takto používala nebo plánovala použít. Ale izraelská schopnost řešit věci po svéj ne neodiskutovatelná.

Zde je pěkná fotografie tohoto skvělého stroje

 - 19 jaderných zařízení, tedy raketových hlavic a bomb

 

Naštěstí už za dva dny se situace na bojištích začala obracet k lepšímu. Pozemní síly přebíraly iniciativu na obou frontách a na tomto základě byla pohotovost jaderných sil opět umrtvena. Ale to už jsem uvedl výše a tak to berte jen jako opakování, protože jejich použití by možná vedlo k jaderné globální katastrofě.

 

Raketová střela Jericho-2: vývoj k technologii dvojího využití

Nedlouhá, ale pohodlná spolupráce s Francií a výroba raket Jericho-1 ve své podstatě poskytla Izraelcům nezbytné zkušenosti pro vývoj další generace raket, u níž se předpokládalo o pužití jak v podobě balistických střel, tak i kosmických nosičů. To byl pro Izrael sen - mít schopnost vypouštět svoje vlastní družice mimo jiné i za účelem špionáže okolních sousedů, ve směs nepřátelských.

Tato nová rodina zbraní se vyvíjela od poloviny 70. let a oficiálně ji tvoří různé modifikace kosmické rakety Shavit 1, jež byla poprvé odpálena 19. září 1988, kdy vynesla na orbitální dráhu ve výšce 250 km průzkumný satelit Ofeq 1.

Rakety Shavit vzlétají z kosmodromu Palmachim jižně od Tel Avivu. Řada družic Ofeq pokračovala a pokračuje nadále a třeba špionážní družice Ofeq 7 byla vypuštěna 10. června 2007 a to už modernizovaným nosičem Shavit 2. Úplně poslední start kosmického nosiče Shavit 2 byl realizován 9. dubna 2014 a vynesl družici Ofeq 10.

 

První obrázek ukazuje start kosmického nosiče Shavit, dle záznamů první start vůbec. Druhý obrázek potom ukazuje start stejného nosiče s družicí Ofeq 7

Zde je obrázek části izraelského kosmodromu Palmachin, ten kruhový útvar vlevo dole je prostor samotné startovací rampy.

Společnost IAI - dříve Israel Aircraft Industries, nyní Israel Aerospace Industries však souběžně pracovala i na odvozené vojenské balistické zbrani. Spolupracovala při tom s Jihoafrickou republikou a také, což by dnes málokdo považoval za možné, s Íránem. Zde ještě vládl Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr a ten spolupráci s Izraelem nebránil. Koneckonců když byl stát Izrael vyhlášen, první stát, který jej uznal, byl právě Írán.

Díky této spolupráci vznikla raketa Jericho-2. Vznikla tak, že byl odebrám třetí stupeň z třístupňového nosiče Shavit. Zkoušky probíhaly snad od roku 1986, ale kvůli spolupráci s Jižní Afrikou existují rozporné informace, neboť část testů se odehrávala právě tam a dochází k záměnám s jihoafrickýmy raketami RSA. Spolupráce s Jihoafričany byla zásadní - jen zde bylo možno za podmínek alespoň nějakého utajení vyzkoušet dolety, přesnost a ostatní potřebné veličiny.

Střela Jericho-2 je ve službě zřejmě od roku 1990 - rok zavádení jako u mnoha věcí v Izraeli není jistý a vypouští se opět z nákladního vozu, ačkoli se možná vyvíjela i obměna pro ponorky. Narazil jsem i na informaci o odpalovacím zařízení na pásovém podvozku, ale to se mi už zdá jako příliš velké sci-fi.

I počet vyrobených střel je natolik nejistý, že se uvádí počet 50 až 100 raket nacházejících se na základně Sedot Micha ležící 23 km západně od Jeruzaléma a 40 km jihovýchodně od Tel Avivu. Odpalovací zařízení jsou ukryta v podzemních bunkrech. Rakety přepravují konvenční, vysoce explozivní, hlavice a jaderné hlavice s ekvivalentem řádově až ráži 1 megatuna. Dolet se odhaduje na nejméně 1500 km, ale u varianty Jericho-2B se spekujule o dosahu asi 3500 km. Navádění se má skládat z inerciální navigace a koncového radarovného navedení oddělujíciho se návratového tělesa.

Takticko technické údaje:

Výrobce: Israel Aircaft Industries, Be'er Yaakov, Izrael

Výška: 14 m

Průměr: 156 cm

Hmotnost: 26 tun

Užitná zátěž hlavice: 1 tuna

Hlavice: konvenční HE nebo jaderná, údajně stavitelná až do rázě 1 megatuna

Navádění: Inerciální

Pohon: dvoustupňový (tuhé palivo)

Dolet: 1500 km

Stav: v operačním nasazení od roku 1990

Tento mapový obraz ukazuje pravděpodobný okruh dosahu obou střel typu Jericho, pokud by byly odpalovány přímo ze své mateřské základny.

Obě tyto střely byly dislokovány na základně izraelských vzdušných sil Sdit Micha poblíž mošavu  Zekharia v centrálním Izraeli, 45 kilometrů jižně od Tel Avivu.

Jsou zde dislokovány tyto tři letky:

158 letka řízených střel Jericho-1, po řezbrojení Jericho-2

199 letka řízených střel Jericho-1, po přezbrojení Jericho-2

248 letka řízených střel Jericho-1, po přezbrojení Jericho-2

 

Díky serveru Global Security org. se můžete podívat jak to vypadá v terénu:

Myslím si, že si obrázek o jejich rozptylu a prostorovém rozložení můžete díky tomu lehce vytvořit

 

Řízená střela Jericho-3

Od poloviny 90. let se množí informace o tom, že Izrael pracuje na třetí generaci balistických raket, které mají patřit mezi zbraně se středním, popř. dokonce mezikontinentálním doletem. Raketa označovaná obvykle jako Jericho-3 pravděpodobně opět vychází z kosmických nosičů řady Shavit. Obecně se má za to, že jde o třístupňovou střelu představující modifikaci čtyřstupňové nosné rakety Shavit-2. Zapomněl jsem uvést, že Shavit znamená po našem Kometa.

Různé prameny odhadují dostřel mezi 4800 a 6500 km a maximální nosnost 1000 - 1300 kg - má jít buď o jednu jadernou hlavici o hmotnosti 750 kg, nebo tři samotně naváděné hlavice v kontejneru MIRV. Je však nutno poznamenat, že vývoj zbraně s takovýmto dosahem nezbytně vyžaduje mnoho zkoušek (což snad nejlépe dokládá notorická nespolehlivost íránských nebo seveokorejských střel), avšak není známo, že by Izrael nějaké testy takto výkonných zbraní uskutečnil. Jericho-3 údajně měla být zařazena do operačního použití během roku 2008, ovšem spolehlivé údaje o tom k dispozici nejsou a židovský stát samozřejmě nemá nejmenší zájem tuto oponu tajemství zvedat.

Třída: IRBM tedy balistická střela středního doletu

Upevnění: na vozidlech

Délka: 15,50 m

Průměr: 156 cm

Startovací hmotnost: 29 tun

Užitná hmotnost 1000 až 1300 kg

Hlavice: 750 kg, jaderná, možnost MIRV v počtu 3 kusy

Pohon: třístupňový, pevná paliva

Dosah: 4800 až 6500 km

Stav operačního nasazení: stále ve vývoji

 

V první polovině července 2013 byl proveden teprve druhý test této rakety. Oficiálně je nová raketa určena k nesení konvenční nálože. Věřit tomu nebudeme, naivní možná jsme, ale ne tak moc. Podle odborníků měl však test poněkud jiné důvody, než zkoušku balistické rakety. Údajně měl posloužit především jako test nové pohonné jednotky pro antirakety. Izrael intenzivně pracuje na protiraketové obraně především v reakci na íránské balistické rakety Šahab.

Zde je fotografie startu této rakety při druhém testu.

V této fázi mých znalostí a mně dostupných zdrojů nemohu k raketovým prostředkům jaderného napadení izraelských obranných sil dodat nic dalšího. Jen to, že střela Jericho-3, pokud bude zavedena, se stane střelou vyššího středního doletu.

Izrael dosud nevyvinul mezikontinentální balistické střely, disponuje však zmiňovaným kosmickým nosičem Shavit, pomocí kterého vynesl na oběžnou dráhu již deset satelitů. Shavit byl původně třístupňový nosič s doletem 4500 km a nosností 150-250 kg. Nová verze už dokáže přepravit až 800 kilogramů a zdá se, že kosmický nosič Shavit-2 může být poměrně snadno přestavěn na mezikontinentální balistickou střelu s doletem 7800 km a nosností 500 kg. Jestli je to vše pro případ potřeby připraveno, nemám tušení.

 

Prostředky jaderného napadení opalované z ponorek

Tato část jaderné triády byla založena díky tomu, že izraelské námořní síly zakoupily skvělé ponorky třída Dolphin, někdy Dolfin a někdy překládáno jako třída Delfín. Je to nejaderný stíhací útočný typ ponorky, vyvinutý a postavený německou společností Howaldtswerke-Deutsche Werft AG výlučně pro Izraelské vojenské námořnictvo. Typ vychází z velmi úspěšného exportního typu ponorek třídy 209. Tento typ byl ale výrazně pozměněn a zvětšen, díky čemuž je pokládán za samostatnou třídu. Ponorky této třídy jsou považovány za nejsofistikovanější a nejschopnější konveční ponorky na světě. Jsou prostě TOP.

Ponorka Dolphin, dala jméno celé třídě.

Izraelské námořnictvo k roku 2014 operuje s pěti ponorkami této třídy. Jedná se o:

INS Dolphin - v provozu od května 1998

INS Leviatan tedy „velryba“ - v provozu od roku 1999

INS T'kuma tedy „obrození“ - v provozu od roku 2000

INS Tanin zde to je „krokodýl“ - v provozu od roku 2012

INS Rahav - předána 2013, v provozu od roku 2014

První dvě ponorky financovala německá vláda a obě byly doručeny v roce 1997, zatímco třetí zaplatil Izrael z poloviny a druhou část uhradila opět německá vláda a byla doručena v roce 1999. Poslední dvě potom platil původně Izrael sám, ale nakonec opět jednu třetinu uhradí německá vláda.

Ty poslední dvě navíc prošly dalším vylepšením a jsou vylepšenou verzí starých Dolphinů a obě jsou vybaveny na vzduchu nezávislým pohonem (AIP), podobný tomu, použitému v ponorkách třídy 212.

Každá ponorka je vyzbrojena:

 A - šesti torpédomety ráže 533 mm, odkud je možné vypouštět řízené protilodní střely IGM-84 Harpoon či německá torpéda DM2A3 a DM2A4,

 B - čtyřmi torpédometyráže 648 mm. Ty lze využít:

  - pro potápěče a jejich vodní přibližovadla Swimmer Delivery Vehicles,

  - pro vypouštění „velkých protizemních střel“ s plochou dráhou letu Popeye ve verzi s proudovým motorem a dostřelem 300 až 350 kilometrů nebo v jaderné verzi s doletem přes 1000 kilometrů. Zde se předpokládá, že izraelské protizemní střely Popeye Turbo (varianta protizemní střely Popeye/AGM-142 Have Nap) by mohly být vybaveny jadernými hlavicemi, mít dostřel až 1500 kilometrů a jako takové by mohly Izraeli poskytnout schopnost druhého úderu.

Ponorky mohou rovněž vypouštět miny.

Základní takticko-technická data:

Výtlak: 1640 t (na hladině) nebo 1900 t (pod hladinou)

Délka: 57 m

Šířka: 6,8 m

Ponor: 6,2 m

Pohon: 3x dieselový motor MTU 16V 396 SE 84, 1x elektromotor Siemens

Rychlost: 20 uzlů (pod hladinou), 12 uzlů (na hladině)

Posádka: 30 - 35 osob + 10 členů námořního komanda

 

Následuje fotografie ponorky RAVAK, zatím posledního plavidla třídy Dolphin.

Možnou zbraní pro použití v jaderném působení na nepřítele je střela Popeye Turbo SLCM

Popeye Turbo SLCM-A je derivát střely vzduch - země zavedené v Izraelské armádě v roce 1985. USA uvedly, že zaznamenaly zkoušky těchto střel izraelskými námořníky v roce 2002 při testech v Indickém oceánu.Tato mutace osvědčené střely je oproti původní prodloužená a díky tomu že ponorky třídy Dolphin mají torpédomety ráže 648 mm, mají i větší průměr.

Demonstrátor izraelské řízené střely Popeye Turbo SLCM

Byly odpalovány z hladinových lodí i z ponorek. Předpokládá se, že jejich dostřel je až 1500 kilometrů a mají dostatečnou nosnost, aby byly schonpy nést hlavice o ráži 200 kilotun. Je předpokládáno, že tyto střely a jejich nosiče jsou určeny pro strategický druhý úder, pokud by při jaderném střetu mezi potenciálním nepřítelem - rozumíme Íránem - a Izraelem, po prvním vzájemném úderu nebyly prostředky jaderného působení na území Izraele schopné operačního nasazení.

Tyto střely si Izraelci museli vyvinout sami, protože vláda prezidenta Bila Clintona odmítla v roce 2000 prodat jejich zemi americké manévrující podzvukové letounové střely s plochou dráhy letu BGM-109 Tomahawk. Izrael o ně hodně stál - jsou to skvělé zbraňové systémy s dlouhým doletem, použitelné za každého počasí. Jejich využitelnost proti námořním i pozemním cílům s možností nasazení jak u hladinových lodí a ponorek je přímo předurčovala k vybavení plavidel izraelského námořnictva. Měl tedy asi zájem o variantu varianty střely např RGM/UGM-109 odpalované z lodí nebo ponorek US NAVY, Royal NAVY a jinde.

Americká námořní střela Tomahawk při odpálení z ponorky.

USA tak proti Izraeli použili pravidla kontroly šíření raketových technologií a Izrael tedy hledal řešení ve vlastních zdrojích a našel ho.

Střela Popeye Turbo SLCM v letu při zkouškách v indickém oceánu.

Takticko-technická data řízené střely Popeye Turbo SLCM mi zatím nejsou známa. Třeba časem já, nebo někdo na palubě ví a dodá.

 

Letecké nosiče jaderných zbraní

Poslední kategorií izraelské jaderné triády jsou strategické bombardéry. Izrael sice disponuje letectvem o několika stech kusů různých bitevníků, pro strategické bombardovací účely v moderním smyslu z nich ale byly vybrány jen stroje F-15E Strike Eagle, především kvůli jejich vysokému akčnímu radiu. Nelze tedy očekávat, že by mohl mít někdy ve výzbroji něco jako Rusko či USA.

V rámci izraelských vzdušných sil byly pojmenovány F-15I Ra'am což znamená „Hrom“. Všech celkově 25 strojů bylo přiřazeno Tajeset 69 na letecké základně Hatzerim.

Obr. 1: Dislokace izraelské letecké základny Tajeset 69, širší výřez z mapy

Zda byly stroje vyzbrojeny jadernými zbraněmi ale není známo, lze to však vzhledem k technickému vybavení strojů předpokládat.

Obr. 2: Dislokace izraelské letecké základny Tajeset 69, detailní výřez z mapy

Zde jsou dvě fotografie izraelských Hromů na jejich mateřské základně. Jde sice o zbraňové systémy, ale nemohu nenapsat, že jde o velmi elegantní stroje.

Na základně Hatzerim která má dva oddělené letištní areály jsou dislokovány tyto jednotlivé jednotky:

 - Tajeset 69, vyzbrojená letouny F-15I Ra'am

 - Tajeset 102, vyzbrojená letouny TA-4

 - Tajeset 107, vyzbrojená letouny F-16I

 - Tajeset 123, vyzbrojená vrtulníky UH-60 Black Hawk

Posádka: 2 muži

Délka: 19,44 m

Rozpětí: 13 m

Výška: 5,6 m

Nosná plocha: 56,5 m2

Hmotnost prázdného stroje: 12 700 kg

Hmotnost vzletová: 20 200 kg

Maximální vzletová hmotnost: 30 845 kg

Maximální rychlost: 1 450 km/h (nízko) 2 655 km/h (vysoko)

Dolet - bojový: 2 250 km

 

Tím by bylo možno uzavřít otázku izraelské triády. Ale nedá se nic dělat, pokud se dá posoudit stav technologické vyspělosti Izraele, je vysoce pravděpodobné, že Izrael zvládl i výrobu jaderných dělostřeleckých granátů.

Z dělostřeleckých hlavňových zbraní se tedy dá teoreticky uvažovat o jaderných granátech ráže 155 mm, kilotonáž jaderného působení nelze odhadnout. Izrael zbraně těchto ráží má v tažné i samohybné verzi, ale pokud by byly použity pro tento účel, budou to zcela jistě samohybné houfnice M-109A Amerického původu.

Takticko-technická houfnická data samohybné houfnice M109A

Zavedena do výzbroje IDF: 1998

Hmotnost: 28,80 t (bojová), 25,6 t (pohotovostní)

Posádka: 4 muži (u muničního vozidla M992: 5 mužů)

Rozměry: celá délka 9754 mm (s houfnicí v cestovní poloze), délka korby 6894 mm, šířka 3922 mm, výška 3236 mm (s protiletadlovým kulometem), světlost 434 mm, průměr základny věže 2500 mm

Výzbroj: houfnice M284 ráže 155 mm, vezeno 36 nábojů, protiletadlový kulomet M2HB ráže 12,7 mm, vezeno 500 nábojů

Náměr houfnice: +75° až -3°, motoricky plně otočná věž (360°)

Pohon: vznětový, kapalinou chlazený přeplňovaný osmiválcový motor o výkonu 302 kW při 2300 ot./min s převodovkou Allison

Obsah nádrží: 503 litrů

Maximální rychlost: silnice 56 km/h, terén 31 km/h

Maximální dojezd: silnice 350 km

 

Ale to už jsem opravdu mimo reálnou úroveň toho, co se mi podařilo dohledat. Je to jen možnost. Osobně na ni moc nevěřím. I tak ale jsou prostředky izraelské jaderné triády více než impozantní možnosti, které to Izraeli dává, jsou více než odstrašující. Izrael je díky tomu co jsem zde popsal regionální velmoc se silou, která bere dech.

Autor ing. Jaromír Vykoukal, vše co jste přečetli vypracoval na základě vyhledávání a sbírání dostupných informací, někdy dostupných jen velmi obtížně. Nikdy nedostal žádný grant - náklady nesl sám. Vše dělal ve svém volném čase. Mohou zde být nepřesnosti, mohou zde být i chyby. Pokud na ně narazíte, je možno správnou informaci poslat na naší kontaktní adresu. Redakce.

 

18. 07. 2018 20:03:45 96 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova