Po odjezdu z Tel Avivu – Jaffy nás čekal první vrchol tohoto tématického zájezdu, a to muzeum tankové techniky v Latrunu.
Napřed něco málo historie a geografie a také demografie.
Latrun je vyvýšená lokalita ležící ve výběžku zvaném Latrunský výběžek Západního břehu Jordánu. Je situována na pahorky nad Ajalonským údolím a pohledově kontroluje i přilehlou část pobřežní planiny v Izraeli.
Jde o lokalitu s dlouhou historickou kontinuitou osídlení. V biblických dobách stávaly nedaleko odtud Emauzy, místo častých biblických událostí i bitev. Na vlastním Latrunu pobývali ve středověku křižáci, koncem 19. století tu vyrostl klášter Latrun patřící řádu trapistů situovaný na vyvýšené poloze poblíž hlavních cest, které se okolo Latrunu sbíhají a pak stoupají do Judských hor k Jeruzalému do soutěsky Ša’ar ha-Gaj. Jméno lokality je odvozeno od francouzského Le Toron des Chevaliers po našem Rytířský hrad, podle jiného výkladu byla ve středověku nazývána Domus boni latronis překlad z latiny do naší řeči zní Dům dobrého zloděje, podle postavy kajícího se zloděje ukřižovaného spolu s Ježíšem.
A zde je fotografie zbytků křižácké pevnosti v Latrunu, jde o převzatou fotografii, osobně jsem tam nebyl.
Řád cisterciáků přísné obzervace, trapisté vznikl v 17. století. Vznikl v 1. století v opatství La Trappe (odtud výraz trapisté) ve Francii, kde došlo k reformě cisterciáckého řádu, jejímž iniciátorem byl Armand Jean Le Bouthillier de Rancé, žijící v letech 1626 až 1700, v roce 1664. Původně existoval jako součást cisterciáckého řádu; jako samostatný řád byl ustanoven v roce 1892, kdy byl vyčleněn jako samostatný řád. Řád má i ženskou větev.
Trapisté zachovávají Řeholi sv. Benedikta, ve které je věnováno hodně prostoru modlitbě, ale kde se klade také důraz na manuální práci. Tuto řeholi vystihuje heslo beneditinů: latinsky „Ora et labora“ v překladu „Modli se a pracuje“. Mniši zachovávají mlčenlivost, neboť ticho vytváří prostor pro vnímání Boha. Asi nejznámějším trapistou je Thomas Merton.
Život v trapistickém klášteře
Život trapisty má přísná pravidla. Vstává velmi brzo ráno, například v českém trapistickém klášteře Nový Dvůr u Toužimi ve tři ráno. Den je ve znamení pravidelného střídání motlidby, bohoslužeb a duchovní četby, k nimž tvoří protiváhu manuální práce, neboť každý trapistický klášter obhospodařuje určité pozemky a chová například ovce či jiná zvířata. Trapisté v Latrunu jsou vynikající ovocnáři a hlavně vinaři.
Zde je letecký snímek tohoto kláštera, my jsme tam v rámci programu nebyli, tak alespoň takto.
Významným strategickým bodem se Latrun stal za mandátní Palestiny. Vyrostla tu policejní základna, jedna z takzvaných Tegratových pevností. Poblíž se zároveň nacházela přečerpávací stanice pro vodovod, který vedl z dnešního Ros ha-Ajin do Jeruzaléma. Britové na Latrunu provozovali věznici. Tyto pevnosti jsou budovy bývalých policejních základen vybudovaných za mandátní Palestiny britskými úřady coby součást pásu pohraničních opěrných bodů při hranicích s Libanonem a Sýrií, který je nazýván Tegartovy pevnosti a který vznikl po roce 1936 v reakci na arabské povstání v Palestině. Postupně se rozšířili po celé mandátní Palestině a dodnes jsou zde všechny v různém stavu rozpadu. Některé ale slouží dodnes.
Sir Charles Tegart navrhl pevnosti v roce 1938 na základě jeho zkušeností s indickým povstáním. Byly postaveny z vyztuženého betonu s vodními zásobovacími systémy, které jim umožnily odolat měsíčnímu obléhání. Původně byly dva unifikované typy sdružené do pěti sítí těchto pevností na severu mandátního území. Na strategických křižovatkách ve vnitrozemí Palestiny byly postaveny další desítky těchto pevností a i když ideově měli stejný základ, jsou odlišné od konstrukcí severních pevností.
Nás ale zajímá ta v Latrunu. V roce 1943 z ní tunelem prokopaným v zemi uprchlo 20 vězňů patřících k židovské militantní organizaci Lechi. V roce 1946 zde Britové uvěznili velké množství židovských politiků v rámci razie nazvané Černá sobota.
Zde je dnešní podoba pevnosti v Latrunu. Je to neuvěřitelné ale i tuto fotku jsem převzal. Já idiot jsem tam pořídil cca 80 fotek, ale pevnosti jsem si vyfotit zapomněl. Babička říkávala, že i blbost je boží dar, asi měla pravdu. Tuto mám od jednoho z kolegů ze zájezdu.
Černá sobota byla zásadní událost a tedy pár slov: Černá sobota (sobota 29. června 1946), kvůli tomu, že připadla na židovský sabat, někdy také označována jako Černý šabat, či dle britského kódového označení operace Agáta, byla policejní a vojenská operace provedení britskou správou britského mandátu Palestina.
Vojáci a policie při operaci pátrali po ukrytých zbraních a zatýkali v Jeruzalémě, Tel Avivu, Haifě a v několika desítkách osad. Kromě jiného byla rovněž uzavřena Židovská agentura. Celkový počet příslušníků britských bezpečnostních složek, které byly do operace zapojeny se podle zdrojů liší, udávají se čísla 10 tisíc, 17 000.
Britská vláda chtěla operaci rovněž podpořit armádní morálku a zabránit státnímu převratu, při němž by sionističtí vůdci jednostranně vyhlásili vznik židovského státu. Dalším cíleb bylo odrazení Hagany, a zejména pak jejich elitních jednotek Palmach od provádění dalších útoků proti britským jednotkám a představitelům.
Britská operace byla rozsáhlá. Kolem Jeruzaléma létala v nízkých výškách letadla. Na cesty byly umístěny zátarasy, vlaky byly zastavovány a cestující byli evakuování a eskortováni do svých domovů. Pro provoz záchranných lékařských vozidel byla požadována speciální licence. Nadto byl vyhlášen zákaz vycházení.
Výsledky prohlídek židovských obydlí – devastace a ničení.
Během operace došlo k odhalení úkrytů zbraní. V kibucu Jagur nalezli britští vojáci více než 300 pušek, přibližně 100 minometů, více než 400 tisíc nábojů, zhruba 5000 granátů a 78 revolverů. Tyto nalezené zbraně byly ukázány na tiskové konferenci a všichni muži z kibucu byli uvězněni.
Zbravené minomety, zde Hagana utrpěla velké škody. Když začala ostrá válka, neměla čím bojovat. Škoda, že podobnou důslednost neukázala Britská mandátní správa i při kontrolách arabské populace.
Operace Agáta vzbudila v myslích mnoha lidí reminiscence holocaustu. Ženy strhávaly své oděvy, aby ukázaly tetování z koncentračních táborů. Během operace se v některých osadách vyskytly případy, kdy vojáci zaháněli vesničany do klecí za jejich křiku, že přesně to samé prováděli nacisté. Situaci ještě více zhoršila skupina příslušníků britské armády, která pořvávala „Heil Hitler“, po zdech čmárala svastiky a při prohlídkách zmiňovala plynové komory.
Poté, co Černá sobota skončila, byli propuštěni britští důstojníci a vysoký komisař Alan Cunningham zmírnil příslušníkům Irgunu trest smrti na doživotní vězení.
Jaké asi měli Židé pocity, když takto čekali, co s nimi bude, za ostnatným drátem a pod kulomety, muži odděleni od žen a dětí?
Hagana a Palmach byly odrazeny od pokračování v protibritských operacích. Ale nebylo to takové odrazení jaké si přála britská mandátní správa. Byl to pragmatický postoj – stejné ztráty výzbroje si nadále tyto organizace nemohly dovolit. Extremistické skupiny jako Lech a Irgun, který v té době vedl pozdější izraelský premiér Menachem Begin, však v operacích pokračovaly a své útoky dokonce zintentivnily. Začaly britské vojáky považovat za nacisty a nepřátele Židů.
Konkrétně Irgun na operaci Agáta odpověděl bombovým útokem na jižní křídlo hotelu King David, kde bylo sídlo britské vlády v Palestině.
V okolí Latrunu a sousední soutěsky Ša’ar ha-Gaj se už v dubnu 1948 odehrávala Operace Nachšon, která dokázala dočasně uvolnit obléhání Jeruzaléma, jehož židovská populace byla stále více odříznuta od zásobování z pobřežní nížiny kvůli arabským útokům ve vesnicích v Judských horách. Krátce před suštěním operace se do Palestiny podařilo dostat první zásilku zbraní z Československa Operace Chasida. Šlo o pušky a lehké kulomety.
Fotografie ukazující postup izraelské pěchoty v rámci operace Nachšon, vojáci postupují na vesnici al-Kastal.
V květnu pak následovala Operace Makabi, považována již za součást bitev o Latrun. Její výsledek ale nebyl přesvědčivý. Přesto Židé dokázali obsadit některé výšiny nad Ša’ar ha-Gaj, samotný Latrun zůstal v arabském držení.
23. Května 1948 následoval první přímý židovský útok na Latrun (Operace Bin Nun). Arabská legie ale dokázala útočníky odrazit. Židovští vojáci byli vystaveni intenzivní střelbě a museli se s četnými ztrátami stáhnout. 26. května navíc Arabové obsadili takzvaný Radarový vrch v místech dnešního města Har Adar, který umožnoval ze severu kontrolovat pohyb mezi Jeruzalémem a Latrunem. David Ben Gurion Přikládal kontrole tohoto regionu mimořádný význam a proto nařídil druhý útok na Latrun, ke kterému došlo:
30. května 1948. Nový plán předpokládal, že útoku se mimo brigády Alexandroni zůčastní brigáda Giv’ati. Jako výchozí bod měla použít arabskou vesnici Bajt Susin, odtud vyrazit k dobytí arabských vesnic Dejr Adžub a Yalu, kde by mohla odříznout Latrun od dopravního spojení. Plán zpočátku probíhal úspěšně, ale u vesnice Yalu se Izraelci dostali pod arabskou palbu z Latrunu a byli nuceni se narychlo stáhnout. Kvůli špatné koordinaci ovšem mezitím část židovských jednotek zahájila přímý pokus o dobytí Latrunu, což se jim zčásti povedlo, nicméně bez podpory nebyli schopni v dobývání pokračovat a museli se rovněž stáhnout. Brzy nato se odehrál třetí útok, nyní řízený americkým vojákem – dobrovolníkem Davidem Marcusem. Ani ten neuspěl. Při průzkumu okolí Latrunu ovšem Izraelci zjistili možnost výstavby náhradního silničního spojení s Jeruzalémem, které bylo později realizováno jako takzvaná Barmská cesta.
9. června 1948 zahájila čtvrtý útok proti Latrunu Brigáda Jiftach ve spolupráci s jedním praporem brigády Harel. Nástupním prostorem byly výšiny východně od Latrunu, které již byly v izraelském držení. Došlo k sérii zmatků. Brigáda Harel obsadila jinou výšinu, než bylo plánováno a Brigáda Jiftach se pak dostala pod arabskou palbu, když se blížila ke kótě, u které očekávala přátelské jednotky. 10. června Arabové přešli do protiútoku a obsadili dočasně židovskou vesnici Gezer. 11. června pak vstoupilo v platnost příměří mezi oběma válčícími stranami. Latrun zůstal nadále v arabském držení.
V červenci 1948 po vypršení prvního příměří zahájil Izrael sérii ofenzív po celé zemi v rámci bojové skrumáže nesoucí do té doby název Bitvy deseti dnů. Opětovně se v jejich rámci pokusil i o dobytí Latrunu, když spustil Operaci Danny. Izraelská armáda sice dobyla města Lod a Ramla a podstatně rozšířila své teritorium v pobřežní nížině, Arabská legie v Latrunu nicméně opět odolala.
Frontová linie, respektive linie příměří zvaná Zelená linice mezi Izraelci a Araby se začala formovat do podoby, kterou si pak zachovala v letech 1949-1967, kdy do izraelského teritoria vstupoval dlouhý Latrunský výběžek.
Toto vše vedlo k ojedinělé ženijně bojové události. Jejím původcem byl americký dobrovolník Mickey Marcus. Zde je. Proč k tomu došlo?
Navzdory minimálně pěti různým útokům proti Latrunu nebyl Izrael schopen jej nikdy během roku 1948 dobýt, a tak zůstal pod jordánskou kontrolou až do šestidenní války. Kvůli kontrole silnice vedoucí do Jeruzaléma bylo znemožněno zásobování tamního židovského obyvatelstva, které bylo obzvláště potřebné během obléhání města.
V důsledku toho byla zbudována improvizovaná zásobovací silnice známá jako Barmská cesta, která se Latrunu vyhnula a umožnila zásobování Jeruzaléma. Podle některých zdrojů stály bitvy o Latrun život 168 izraelských vojáků, avšak počty obětí se značně různí. Boje měly též symbolický význam, něboť se jich účastnili přeživší holocaustu.
Jako Barmská cesta se v Izraeli označuje 25 kilometrů dlouhá nouzová cesta spojující Tel Aviv s Jeruzalémem. Byla postavena během izraelské války za nezávislost samotnými vojáky pod vedením plukovníka Mickeyho Marcuse.
O výstavbě této cesty byl natočen skvělý film, který se jmenuje VELKÝ ŽAL, natočeno v roce 1966 a plukovníka Marcuse ztvárnil Kirk Souhlas.
Zde ho máte při rozhovoru s Ben Gurionem. Film jsem viděl a je opravdu velmi dobrý. Časem si ho seženu, neuvěřitelný příběh jedné části života mimořádného muže, amerického dobrovolníka v Haganě, Marcuse ukončila kulka jeho vlastního vojáka – strážného. Při návratu z procházky neznal heslo a strážný jej proto zastřelil.
Poslední konvoj se zásobami se do města dostal v dubnu 1948 v rámci Operace Nachšon, avšak po odchodu Britů získali Arabové strategicky významnou pevnost Latrun, se kterou kontrolovali přístupovou cestu do Jeruzaléma. Arabové byli zároveň schopni paralyzovat židovský provoz v nedaleké soutěsce Ša’ar ha-Gaj.
Ani opakované bitvy o Latrun nedokázaly tuto strategickou výchovu Arabů odstranit. Jeruzalém se tak dostal do obležení, a přestože bylo menší množství zásob, zpravidla munice, shazováno z letadel, ve městě postupně došlo k akutnímu nedostatku potravin, vody, paliva a léků.
Budování barmské cesty
Židé se proto rozhodli prokopat nouzovou a prozatimní cestu, táhnoucí se pohořím obklopující Jeruzalém. Vedla jižně od Latrunu poblíž současných vesnic Mesilat Cijon a Bejt Me’ir. Celá cesta byla dokončena v červenci 1948, kdy prolomila obležení města aumožnila židovským jednotkám dopravid do města potřebné zásoby.
Konvoj do Jeruzaléma a strážný na jeho trase
Během šestidenní války v roce 1967 ovšem Izraelci Latrun bez větších komplikací dobyli. Následně byly z latrunského výběžku vysídleni tři arabské vesnice se jmény Bajt Numba, Imvas a Yalu a napříč jeho územím byla později vedena dálnice číslo 1. Území zak bylo fakticky anektovánoi k Izraeli. Tento trend posílila i Izraelská bezpečnostní bariéra postavena počátkem 21. století, která Latrun a okolí situovala na izraelskou stranu této bariéry. Ta bariéra vyvolala ve světě obrovské vášně.
Tak to by bylo něco k historii, a myslím si, že už toho bylo dost. Příště je čas na to hlavní, na Památník a muzeum izraelského obrněného sboru. Ve všech válkách, které stát Izrael vedl, hrály jeho obrněné síly velkou roli.
