Izrael na vlastní kůži – část třetí (1/2)

Po odjezdu z Latrunu, který na mě udělal velký dojem, nás čekala cesta do Tiberiasu a na ní ještě čtyři zastávky.

První zastávka byla město Nazaret

Město je významným křesťanstkým poutním místem. Má to jasnou logiku. Podle Nového zákona tu totiž došlo ke Zvěstování Panny Marie a sám Ježíš Kristus zde ve svém mládí žil. Právě zde ale nacházel jako prorok nejmenší pochopení. A zde tedy vzniklo dodnes platné rčení, že „DOMA NENÍ NIKDO PROROKEM“. Daniel použil poněkud expresivnější hodnocení „hnali ho svinským krokem“!

Archeologické výzkumy prokázaly, že v tomto místě existovaly lidské osady již před 9 tisíci lety. Starý zákon, Talmud, či ostatní relevantní historické spisy se však o městě nezmiňují. Nazaret není obsažen v seznamu 45 galilejských měst od Flavia Josefa. Postavení města v rámci Galileje i celé Judeje bylo tehdy nevýznamné. Někteří historikové dokonce tvrdí, že z důvodů neexistujících písemných zmínek Nazaret neexistoval až do 1. století n. l., jiní zase, že Nauaret patřil pod jiné město. Třeba se jednou na něčem rozumném shodnou. Pravda ale je, že první nebiblickou zmínku učinil až okolo roku 200 n. l. Sextus Julius Africanus, křesťanský cestovatel a autor nejstarších církevních dějin, který poukázal na judskou vesnici „Nazara“.

Sextus Julius Africanus, narozen asi 160 až 170 a zemřelý po roce 240, byl křesťanský cestovatel a autor nejstarších církevních dějin.

Dle všeho pocházel z Libye, ačkoli sám uvádí, že pochází z Jeruzaléma. Je možné, že sloužil ve vojsku Septimia Severa při jeho výpravě proti Osrhoene roku 195. Není o něm příliš známo, krom toho, že žil v Emauzích a že byl vyslán k císaři Elagabalovi žádat o povolení k rekonstrukci města. Jeho poslání bylo úspěšné a Emauzy se nadále nazývaly Nikopolis. Jsou mu také dávány vysoké církevní funkce, ale nic jistého se neví.

Jinak to byl zdatný autor. Především vytvořil dílo s názvem Chronografiae – kroniky světa – , která zahrnuje období od stvoření světa po rok 221. Dílo se dochovalo pouze fragmentárně v dílech jiných autorů. Autor v díle porovnává události židovsko-křesťanských dějin s událostmi dějin řeckých a římských. Julius Africanus je tak po právu považován za zakladatele křesťanské historiografie.

Je autorem i dalších měnších děl, která se ale podobně jako jeho nejdůležitější dílo nedochovala. Jsou však známy názvy některých z nich: Epistula ad Aristidem řeší problém rozdílu mezi rodokmeny Ježíše Krista v Matušově a Lukášově evangeliu. Dalším z jeho dochovaných dopisů je list adresovaný Órigenovi, jenž se zabývá hodnověrností starozákonního příběhu o Zuzaně.

Julius sepsal též spis nazvaný Výšivky, který věnoval císaři Alexandru Severovi. Jedná se o čtyřiadvaceti dílnou sbírku encyklopedicky pojednaných témat z oblasti hospodářství, magie, válečného umění, přírodních věd, či medicíny. Takový Leonardo da Vinci z 3. století…

No a nyní zpět k naší cestě. V roce 637 dobyli celou Palestinu muslimové. Snaha o eliminaci muslimské kontroly nad Svatou Zemí vyústila o čtyři století později v první křížovou výpravu. Roku 1099 dobyl Galileu normanský rytíř Tankred a z Nazaretu učinil její hlavní město. Po saladinově vítězství v Bitvě o Hattínu v roce 1187 se město znovu dostalo pod nadvládu muslimů, která byla v rozmetí let 1229 – 1263 přerušena v důsledku šesté křížové výpravy. V roce 1263 však město dobyl sultán Bajbars a nařídil zničení všech křesťanských budov a vyhnání křesťanského obyvatelstva, které se do města mohlo vrátit až v roce 1620. Bajbars, kdysi povstalý mamlúk, vítěz nad Mongoly, nyní i vítěz nad křesťany, je významnou muslimskou osobností, někdy se na něj podíváme podrobněji.

Město Nazaret v roce 1900

V plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 měl být Nazaret začleněn do severní části navrhovaného arabského státu. Ve Válce za nezávislost nejprve arabská vojska vstoupila na území budoucího Izraele, Nazaret kapituloval po izraelském protiútoku 16. července 1948. Ben Dunkelman, velitel 7. brigády, dostal rozkaz k vysídlení arabského obyvatelstva Nazaretu, rozkazu ale neuposlechl. Rozkaz mu vydal brigádní generál Chaim Laskov. Sám Dunkelman byl voják s působivou vojenskou kariérou.

Benjamin Dunkelman byl synem polsko-židovských přistěhovalců. Jeho otec byl David Dunkelman, soukromý podnikatel a matka byla zapálená sionistka. Dunkelman a jeho sourozenci vyrostli na statku Sunnybrook Farm severovýchodně od Toronta. Navštěvoval Upper Canada College v Torontu.

V 18 letech Dunkelman odešel pracovat na kibucu v Palestině, tehdy ještě pod britským mandátem. V roce 1932 se vrátil do Toronta, aby pomohl svému otci, ale koncem třicátých let šel znovu do Palestiny za účelem rozvoje nových osad.

Do Toronta se vrátil v roce 1939, kdy vypukla druhá světová válka. Pokusil se připojit ke královskému kanadskému námořnictvu, ale aktivní antisemitismus v této složce ozbrojených sil v té době vylučoval námořní kariéru. Místo toho Dunkelman narukoval jako dobrovolník ke královským kanadským střelcům. Jak válka postupovala, vypracoval se z dobrovolníka k hodnosti majora. Byl ve druhé vlně námořního výsadku, která dne 6. června 1944 provedla útok na pláž JUNO v Normandii. Během své kariéry získal za svou službu mnoho vyznamenání. Bojoval v těžkých bitvách v severní Francii, Belgii, Nizozemsku a Německu, včetně krvavých bitev u Caen, Falaise a bitvy u ústí řeky Šeldy, která přivedla Spojence k významnému přístavu Antverpy.

Po válce mu bylo nabídnuto trvalé místo v armádě, ale kvůli rodinným zájmům odmítl. Dunkelman se vrátil do Kanady, ale opět se rozhodl vycestovat do války, tentokrát bojovat za Izrael na jaře 1948. Dorazil tam v době, kdy izraelská armáda neměla důstojníky s bojovými zkušenostmi. Zpočátku převzal velení minometné jednotky v silách Mahal, legií židovských a křesťanských zahraničních dobrovolníků bojujících za Izrael. Jeho velení bylo briliantní.

Zde je fotka tohoto vojáka.

Dunkelmanova precizní práce s minomety na něj upozornila izraelské vrchní velení a byl povolán pomoci prorazit obležení Jeruzaléma. Krátce nato se stal velitelem 7. brigády, která se stala nejznámější obrněnou brigádou v zemi.

Ve své autobiografii Dunkelman vypráví příběh o tom, jak mezi 8. a 18. červencem 1948 během operace Dekel vedl 7. brigádu a její podpůrné jednotky, když zahájil operaci s cílem obsadit město Nazaret. Nazaret se vzdal jen po velmi slabém odporu. Kapitulace byla řádně sepsána a odpor ustal poté, co bylo závazně slíbeno vůdcům obrany města Nazaret, že při ukončení odporu se důstojníci Hagany zaváží, že místní obyvatelstvo nebude nijak perzekuováno. Dunkelman a jeho lidé slib složili a hodlali jej dodržet.

Krátce po obsazení města dostal Dunkelman rozkat od generála Chaima Laskova, aby vyhnal arabské obyvatelstvo z města a umožnil tak jeho židovské osídlení. Dunkelman kategoricky odmítl s tím, že je důstojník a slovo důstojníka má nějakou váhu. S Laskovem se dostal do těžkého konfliktu. Ve své knize na to vzpomíná:
„(o necelý den později) Haim Laskov přišel ke mně s ohromujícími rozkazy: Nazaretské civilní obyvatelstvo mělo být z města a okolí vyhnáno. Byl jsem šokován a zděšen. Řekl jsem mu, že nic takového neudělám – já ani moji vojáci. Z hlediska obyčejné lidskosti a vzhledem k našim slibům chránit obyvatele města. Navíc takový postup byl nadbytečný a škodlivý. Připomněl jsem mu, že sotva den před pár hodinami já a on jako představitelé izraelské armády podepsali kapitulační dokument, ve kterém jsme se zavázali, že neuděláme nic, abychom ublížili městu, nebo jeho obyvatelstvu. Když Haim pochopil, že tento rozkat odmítám splnit, rozezlený odešel.“

Dunkelman s jedním z obrněných vozidel své 7. brigády. Všiměte si, že je vyzbrojen kulomety MG-34 z československých dodávek.

Sotva 12 hodin poté, co Dunkelman odmítl splnit rozkaz, který byl proti jeho přesvědčení, byl on a jeho 7. brigáda odveleni na jinou destinaci a Laskov jmenoval nového velitele města Nazaret.

Dunkelman k tomu uvádí:
„Dva dny poté, co vstoupilo v platnost druhé příměří, bylo nařízeno, aby se sedmá brigáda stáhla z Nazaretu. Avraham Yaffe, který velel 13. praporu při útoku na město, mi nyní předal rozkazy od Moshe Carmela, aby předal město jemu, jako novému vojenskému veliteli. Řídil jsem se rozkazem, ale teprve poté, co mi Avraham dal čestné slovo, že neudělá nic, čím by ublížil nebo vystěhoval arabskou populaci. […] Dodnes jsem přesvědčen, že rozkaz mojí 7. brigádě k odchodu byl odplatou za neuposlechnutí rozkazu.

Dunkelmanovo odmítnutí vyhnat obyvatele města Nazaret a okolí vedlo Laskova k tomu, aby požádal o tvrdý trest přímo nejvyšší velení Hagany. David Ben-Gurion však tyto aktivity zastavil – jeho autorita byla neotřesitelná a Laskov se skřípěním zubů nakonec těchto aktivit zanechal. Arabští obyvatelé v Nazaretu díky nekompromisnímu jednání tohoto statečného a skvělého vojáka nebylo nikdy nuceno k odchodu.

Během války se Dunkelman potkal a oženil s Yaelem Lifshitzovou, dobrovolnicí izraelské armády. Spolu odešli do Kanady, domů a zde také 11. června 1997 zemřel jako vážený člověk. Mimořádná osobnost…

Na rozdíl od ostatních měst, tedy v Nazaretu zůstalo původní nežidovské obyvatelstvo. Většina obyvatel byli arabští křesťané, po přílivu muslimských uprchlíků z okolních měst a vesnic začali ve městě převažovat muslimové.

V Nazaretu se nachází množství křesťanských poutních míst, mimo jiné:

Několik církevních objektů v Nazaretu

– Bazilika Zvěstování stojící na místě, kde archanděl Gabriel sdělil Marii, že porodí Ježíše
– pravoslavný kostel Svatého Gabriela
– řeckokatolický kostel stojící na místě bývalé synagogy z římských dob, kde se modlil Ježíš
– místo, kde měl svatý Josef svou tesařskou dílnu
– jeskyně Svaté rodiny v kostele Sv. Josefa
– Kána Galilejská, místo prvního zázraku, kde Ježíš při svatební hostině proměnil vodu ve víno. To stojí za pár řádek, cituji:

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoliv vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplntě ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a odneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní. J 2, 1-12

– na blízké hoře Tábor se nachází chrám Proměnění, místo zjevení proroků Elijáše a Mojžíše apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi. Po této hoře zde v Galileji pojmenovali naši husité svoje opevněné město.

Hora Tábor.

Nazaret je dnes jedno z nejvýznamějších center izraelských Arabů. Staré město se skládá především z úzkých uliček, nachází se zde arabský trh. V bezprostřední blízkosti baziliky Zvěstování se plánovala stavba velké mešity, což mělo za následek kritiku z křesťanských kruhů včetně papeže Jana Pavla II. Plánování mešity se oficiálně zastavilo v roce 2002.

Zde jsme se také poprvé tento den pořádně najedli, i když něco málo jsme snědli už ráno, ale to zabijácké kafe mi bránilo si to vychutnat. Potom jsme naskočili do našeho busu a jeli jsme dál. A zde byla další zastávka:

Byla geografické povahy. Tato fotografie ukazuje ceduli, která ve třech jazycích praví, že právě zde při sjezdu po silnici dolů pojedeme přes nadmořskou výšku NULA. Prostě další cesta se bude odehrávat už v záporné nadmořské výšce. Bylo to přímo hustokrutodémonský, nikdy jsem nebyl pod hladinou moře, byť jen fiktivní a smluvenou.