Poslední zastávkou na naší cestě bylo archeologické naleziště Capernaum. Je zváno také Kafarnaum a je to mimořádně významná archeologická lokalita na břehu Galilejského jezera v dnešním Izraeli. Původně zde byla starověká rybářská vesnice, později židovské a dosud křesťanské poutní centrum.

Capernaum byla v době zvané Hasmoneams rybářskou vesnicí, která se nacházela na severním břehu Galilejského moře. V této době měla populaci asi 1 500 lidí, což by spíše než vesnice mělo být malé město.

Dnešní Capernaum při pohledu z hladiny Galilejského moře, převzatá fotografie

Hasmoneovské království (někdy také hasmonejské království) vzniklo postupným vymaňováním se ze seleukovské nadvlády, které začalo makabejským povstáním roku 167 před naším letopočtem. O 15 let později roku 142 dosáhl Šimon Makabejský úplné nezávislosti a založil dynastii Hasmoneovců. Moc Šimona Makabejského a Jana Hyrkána vycházela z jejich velekněžského úřadu, s roustoucí mocí se však Hasmoneovci stále více odkláněli od původních ideálů makabejského povstání a vytvářeli tak hierokratickou a prohelénskou vrstvu saduceů.

Ztráceli tak své zklamané přívržence, hlavně farizeje a esejce a židovská společnost se začala štěpit. Nesourodost obyvatelstva se ještě více zvětšila po podmanění Samařanů a Idumejců.

Aristobulos I. se rozhodl pojistit si svou pozici královským titulem, takže Judsko poprvé od zániku judského království roku 586 před naším letopočtem znovu získalo vlastního krále. Za jehoi nástupce Alexandra Jannaia se spory mezi saduceji a farizeji vyhrotily natolik, že farizeové proti králi povstali a jejich povstání bylo krutě potlačeno až po šesti letech. Královna Salóme dokázala tyto spory utišit, po její smrti se však rozpoutaly boje o následnictví. Soupeři o trůn nakonec do země roku 63 před naším letopočtem pozvali římského vojevůdce Pompeia, který podřídil království římské správě.

V důsledku mocenských bojů uvnitř římské říse a partského vpádu do Sýrie však byla římská moc v Palestině oslabena, čehož využili přívrženci Hasmoneovce Antigona, kteří roku 40, pořád před Kristem, povstali, vyhnali ze země římského správce Heroda a Antigonu ustavili králem.

Herodes se rozhodl vrazit do Říma a poplakal si v římském senátu, jenž mu udělil titul židovského krále. Roku 37 Herodes Judsko dobyl. Jeho rozporuplná vláda se vyznačovala ukliněním poměrů, ekonomickým růstem, přestavbou jeruzalémského chrámu a výstavbou pevností, vodovodů a divadel, zároveň však také brutálními popravami svých skutečných i domnělých odpůrců.

Po Herodově smrti roku 4 př. n. l. se království rozdělilo. Jeho jádro získal Archelaos, jehož však Římané po stížnostech obyvatel na jeho krutou vládu odebrali a přeměnili tuto oblast na římskou provincii Judea.

Jelikož Herodes, o kterém je zde řeč, byl jeden z nejvýznamnějších panovníků své doby ve středomoří a přilehlých vnitrozemních oblastech, je nutno pár slov.

Herodes Veliký, známý také jako Herodes I. Ukrutný, životní data asi 73 až 4 před naším letopočtem, byl králem Judeje. Je znám především díky tomu, že nechal přestavět Jeruzalémský chrám. Herodes byl schopný vojevůdce a administrátor, spojenec Říma proti Parthům. Jeho krutý způsob vlády se přenesl do biblické tradice, která mu přisuzuje vyvraždění betlémských kojenců. Parthové nebyli jen tak někdo, to jak dokázali porazit římské legie v bitvě u Karrh svedená v roce 53 před naším letopočtem, je ukázka toho, jak mohou jízdní vojáci s luky zničit i skvělou pěší sílu.

Fiktivní podoba Heroda Ukrutného

V roce 40 před naším letopočtem jej římský senát formálně jmenoval králem Judska. Trvalo však tři roky, než se prosadil jako správce. Opravdovým králem Judeje byl pravděpodobně v letech 37 až 4 před naším letopočtem. Herodes je v evangelijním podání postavou negativní, byl však jedním z největších panovníků ve Středomoří v té době. Herodes byl Idumejec, svou moc legitimizoval sňatkem s hasmoneovskou princeznou Mariammé, kterou později dal i se syny zabít.

Nejvýznamnějším činem Heroda Velikého je přestavba jeruzalémského chrámového areálu. Kromě Jeruzalémského chrámu Herodes přestavěl i královský palác, dále Samaří (které přejmenoval na Sebasté), vybudoval přístav Caesarea Maritima, pevnost Masadu a Jeskyni patriarchů a mnoho dalších staveb.

Izraelští archeologové našli pravděpodobně jeho hrobku v květnu 2007 v pouštní pevnosti Herodium, která leží jižně od Jeruzaléma, kterou Herodes založil kolem roku 23 před naším letopočtem.

Herodova pevnost Herodium. Impozantní záležitost.

A to si počkejte na to, co vám předložím v reportáží o pevnosti Masada. Zde ještě mohu uvést, že na tuto pevnost jsme se podívali až při naší třetí cestě do Izraele a až skončím s tímto cyklem reportáží, celý cyklus doplním o sérii krátkých vstupů s fotografiemi o místech, kde jsme byli navíc při druhé a třetí cestě.

Místo Capernaum je tedy obydlené od roku 150 před naším letopočtem až do 13. století po Kristu. Počátek osídlení je dobře doložen i archeologicky. Nedaleký kostelík byl údajně domovem sv. Petra.

Capernaum si Ježíš zvolil jako svůj domov po ochodu z Nazaretu. Tady si také vybral první učedníky; byli to Jakub, Jan, Petr a Ondřej, kteří zde dle Starého zákona žili (stejně jako výběrčí daní Matouš). Podle Lukášova Evangelia Ježíš o šabatu přednášel v synagoze. Během své návštěvy Izraele v roce 2000 navštívil Capernaum papež Jan Pavel II.

Sídlo nebylo nikdy opevněno, a proto se mohlo volně rozšiřovat podél břehu nedalekého jezera. Hřbitov se nachází 200m severně od synagogy. Podle vykopávek ale trosky dnes viditelné synagogy stojí na troskách starší stavby stejného účelu, což jej staví mimo obydlené území města. Hřbitov se potom rozšiřoval směrem k 3 km vzdálené vesnici Tabgha, která se také nachází na severozápadním pobřeží Galilejského moře. Toto sídlo je tradičně přijímáno jako místo zázraku rozmnožení chlebů a ryb.

Tato oblast ale současně byla zemědělsky využívána, což prokázaly nálezy mlýnků na zrní. Že byl rybolov také jedním z nosných zdrojů obživy ukazují trosky přístavu nalezené na západ od novějšího, postaveného řádem Františkánů.

Vykopávky prokázaly, že Capernaum se neúčastnilo ani jednoho povstání proti Římu. Tedy ani první židovské války v letech 66 až 73 našeho letopočtu. Nebyly nalezeny stopy vojenských aktivit z této doby. Z dochovaných písemných pramenů je pouze dedukováno, že se zde léčil ze zranění jeden z židovských generálů po zranění při pádu z koně. Jmenoval se Josephus a Capernaum popisuje jako úrodné a plodné místo. Byl zde jednu noc, co mu zde flikovali kotník.

Josephus byl původně učenec, ale do povstání se zapojil jako velikel velkých sil v Galilei a nakonec padl do římského zajetí po dlouhém obléhání města Jopaty. V zajetí skončil jako otrok – učenec u římského vojevůdce Vespasina, který se nakonec stal římským císařem. Josephus nakonec přešel plně na stranu Říma a pod jménem Titus Flavius Josephus se zapsal nesmazatelně do dějin.

Pravděpodobná podoba Tita Flavia Josepha

I když i dětem dal římská jména, zůstal svému národu věrný a jeho dílo to plně potvrzuje. Jako rukojmí dokonce musel sledovat, jak v roce 70 padá obležený Jeruzalém. Jeho nejvýznačnejší díla:
Židovský válka – poznámky o první židovské válce, mám prostudováno, je to úžasné studijní dílo
Židovské starožitnosti – poznámky k dějinám Židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih je paralelních ke Starému zákonu, avšak kniha 14 – 20 popisuje čas od doby Makabejců až po židovskou válku. Josef užívá židovských i řeckých pramenů, neměl jsem zatím možnost, ale třeba někdy. Česky byla vydána v roce 2006
Proti Apiónovi – obrana židovského náboženstvím ani netuším, co to má být, jen to dedukuji z názvu

Příště se vrátíme ke Capernaum a jeho znovuobjevení.