Izraelská armáda se dostala mezi dva mlýnské kameny, představované vládou na jedné a obyvateli (alespoň jejich velkou částí) na druhé straně. Od armády se jako od nástroje vlády očekává, že bude naplňovat i taková politická rozhodnutí, jako je vyklízení osad a pacifikování odpor kladoucích osadníků. Armáda se tak jako vykonavatel nenáviděné politiky stává nechtěně nepřítelem osadníků a jejich příznivců a je stále více zatahována do politických tahanic o to, zda a jak se nakonec stažení z Pásma uskuteční. Paradoxem je, že se nepřítelem mnohých stává armáda, v níž slouží prakticky všichni mladí lidé z celé společnosti; armáda, jejímž primárním úkolem jako armády demokratického státu je ochraňovat své spoluobčany. Dalším paradoxem je, že vlna kritiky se na armádu začala snášet právě v období, kdy po dobu půl roku před Beeršebským atentátem v míře, která nemá obdoby, úspěšně bránila Izraelce před pokusy sebevražedných atentátníků proniknout na území Izraele a spáchat další vraždy nevinných civilistů.
13.09.2004 00:00
1