Od vypuknutí druhé intifády a po 11. září loňského roku mnoho náboženských představitelů zvažuje, jak by měla správně vypadat americká zahraniční politika. Například v červenci různá média informovala o tom, že „skupina prominentních evangelikálních křesťanů“ napsala dopis prezidentu Bushovi, v němž vznesla otazník nad jeho politikou na Blízkém východě. Text samotného dopisu si bylo možno přečíst v saúdskoarabském listu Saudi Arabian Arab News. Máme sice pochybnosti o tom, že signatáři dopisu věděli, že jejich text bude použit jako propaganda v novinách vydávaných zemí, kde se křesťané ani nesmí stát občany, ale stejně si myslíme, že je v něm mnoho věcí, které stojí za reakci.

Dopis mimo jiné vyzývá prezidenta, aby „uplatňoval vůči izraelskému a palestinskému vedení vyváženou politiku“, a konstatuje, že „vyvážená politika nevystavuje žádné straně bianko šek, ani nežehná násilí kterékoli strany.“

Nevěříme, že by až do dnešního dne kdokoli v Bílém domě nebo v Knesetu žehnal násilí. Víme však, že někteří členové palestinského vedení a arabského světa mají požehnání pro sebevražedné útočníky. Dělají z nich mučedníky, zajišťují dotace jejich rodinám a dovolují, aby jejich podobizny byly vylepovány v ulicích jako obrazy hrdinů – to vše znamená žehnat násilí.

Nikdo z nás a určitě většina křesťanů a židů násilí a válku jako takové neschvaluje, je však třeba rozumět tomu, že válka je sice strašná, ale někdy se musí vést, a někdy je nutné přiklonit se na určitou stranu. Prezident Franklin D. Roosevelt neměl problém postavit se na stranu Británie, když byl na postupu Adolf Hitler. Roosevelt tehdy použil přirovnání: když hoří sousedovi dům, nepočítáš náklady, ale půjčíš mu hadici. Británie hořela tehdy, Izrael hoří dnes.

Proč se přikláníme na stranu Izraele? Izrael je demokracie a dlouhodobý spojenec Spojených států. Je to sice stát židovský, ale přiznává politická a občanská práva i křesťanům a muslimům. Naproti tomu palestinské vedení dlouhodobě podporuje nepřátele Spojených států, počínaje Castrem a Brežněvem a konče Kaddáfím a Saddámem Husajnem. Cožpak jsme již zapomněli, jak Palestinci po 11. září tančili v ulicích a oslavovali útok Usámy bin Ládina na USA? Což jsme zapomněli, jak reagoval Izrael? Izrael stáhl vlajky na půl žerdi a bývalý premiér Binjamin Netanjahu tehdy řekl: „Dnes jsme všichni Američané.“

Když je na palestinské straně ublíženo nevinným, Izrael se trápí, vyšetřuje a mění strategii misí, které vedly ke ztrátám mezi civilisty. Vskutku není neobvyklé, že izraelští důstojníci jsou hnáni k odpovědnosti za své činy. A když izraelské bomby připraví o život civilisty při útoku na teroristický cíl ukrytý mezi civilním obyvatelstvem, Izrael truchlí, vyšetřuje a omlouvá se. Bitevní pole přesto určují palestinští teroristé, kteří záměrně útočí na civilisty a pak se mezi civilisty skrývají.

Prezident Ronald Reagan tomu rozuměl, když bombardoval Libyi a když přitom údajně zahynuly některé Kaddáfího děti jako nechtěné oběti jinak legitimní akce. Reagan to uznal a vyjádřil nad tímto výsledkem zármutek. Nepohnulo to ale jeho odhodláním brát si teroristy na mušku. Řekl tehdy: „Bude-li to nutné, uděláme to znovu.“

Morální zmatek dopisu pokračuje kritikou „neustávající nezákonné a ponižující izraelské osadnické činnosti“ a větami, jako je tato: „Krádež palestinské půdy a ničení palestinských domů a polí je jistě jednou z vážných příčin sváru, který vedl k terorismu.“

O to, zda jsou izraelské osady zákonné, se vede složitá právní debata a člověk by čekal, že signatáři dopisu by v této věci to obrovské množství odborné literatury mohli konzultovat. Avšak osady vznikly až po válce v roce 1967, zatímco Organizace pro osvobození Palestiny byla založena v roce 1964, tedy tři roky předtím, než Izrael získal jakoukoli kontrolu nad spornými nebo „okupovanými“ územími. Jásir Arafat založil své hnutí Fatáh v padesátých letech. Pro palestinské vedení byla problémem sama existence Izraele. Historie stejně jako výroky, kdy Arafat říká něco jiného anglicky a něco jiného arabsky, vedou k závěru, že i dnes je problémem Izrael v jakékoli rozloze, nikoli území nebo osady.

Je pikantní kuriozitou, že tolik lidí odsuzuje židovské osidlování historické biblické země, zatímco nikdo se neptá, proč mají Arabové právo žít v Tel Avivu. Arabové mají právo žít v Tel Avivu, stejně jako Židé by měli mít právo žít v Hebronu. Základní lidské právo vybrat si, kde budu žít, není legitimní důvod pro terorismus. Žádný důvod nemůže terorismus ospravedlnit.

Prezident Bush má pravdu, když chce nejprve demokratickou Palestinu, a teprve potom palestinský stát. Jinak by odměňoval teror. Demokracie zřídkakdy zahajují válku s jinými demokraciemi, a svoboda vyznání zřídkakdy kvete jinde než v demokracii (všimněte si, jak se zachází s koptskými křesťany v Egyptě, nebo že ani křesťané ani židé se nemohou stát občany Saúdské Arábie). Proto demokratickou Palestinu každý z nás přivítá, jakmile přijde, pokud přijde. Do té doby budeme podporovat Izrael, stejně jako bychom se měli dál „modlit za pokoj pro Jeruzalém“.

William J. Bennett je spoluředitelem organizace Empower America; James C. Dobson je předseda organizace Focus on the Family. Oba patří mezi významné představitele křesťanů v USA.