Téměř naprosté odhlédnutí od Palestinské agrese proti Izraelcům a hledání viny za blízkovýchodní konflikt na straně Státu Izrael na základě nesprávně interpretace a přehánění izralských bezpečnostních opatření bylo ideovým základem zvláštní zprávy, kterou pro Komisi OSN pro lidská práva připravil jihoafrický právník John Dugard.

Dugard ve zprávě připravené pro výroční zasedání Komise, které se bude konat příští týden, pravdivě zmiňuje to, jak židovští osadníci beztrestně škodí Palestincům ničením olivovníků a úrody, ale opomíjí zmínit útoky vedené na osadníky z palestinské strany (házení kamenů, střílení do lidí, bombové útoky). Tyto útoky jsou často vedeny ze skrytu olivovníkových hájů a ovocných sadů, což často přiměje zoufalé Židy vzít situaci do svých rukou. Na vojenských akcích v Pásmu Gazy a na Západním břehu Dugard kritizoval, že Palestincům připomínají, že zůstávají pod okupací. Zároveň vynechal fakt, že na izraelské území po odsunutí osadníků z Pásma Gazy loni v létě dopadají stovky raket a minometných granátů – jen od začátku tohoto roku poslali palestinští teroristé na Izrael téměř 500 raket Kássam. Irelevantní učinil pro Dugarda zmínku o této kanonádě asi fakt, že při ní nebyl zatím zabit žádný Žid. Jak jinak, než jako „symbol teritoriální agrese a útlaku“, mohl Dugard popsat izraelskou bezpečnostní bariéru. Dugard se opět raději zaměřil na záměnu příčiny a následku – proč by připustil, že zeď zastavila léta trvající nápor sebevražedných atentátníků? Bariéra, ať je jakkoli kontroverzní pro obě strany politického spektra, omezila útoky a tím chrání mnohé životy.

Jicchak Lavon, izraelský vyslanec při OSN, zprávu smetl jako „dezinformující a nepřesnou, (…) vedenou jasnou politickou agendou a nesoucí málo vztahu vůči faktům nebo existujícím principům mezinárodního práva.“ Izrael si z této zprávy mnoho nedělá, protože důvěryhodnost Dugarda stejně jako Komise OSN pro lidská práva, pro niž zprávu napsal, se v očích spojenců Izraele naprosto vytratila. Členské státy OSN údajně uvažují o výměně této Komise, vůči níž roste kritika za to, že umožnila mnohým brutálním diktátorským režimům využívat postů v Komisi jako štítu proti odsouzení jejich jednání.