Výkřiky radosti mezi palestinskými teroristickými organizacemi a v arabských a muslimských státech, které je podporují, nad kritickým stavem ministerského předsedy Ariel Šarona jsou špatným znamením. Více než jakýkoliv jiný izraelský vůdce a déle něž kdokoliv v Izraeli, sloužil Ariel Šaron nejen jako symbol izraelské bezpečnosti, ale stal se také zastrašujícím symbolem v očích arabských hrozeb.
    To je také důvodem, proč dobu, kdy tento symbol leží v jeruzalémské nemocnici Hadassa, arabští nepřátelé Izraele spojují s izraelským oslabením, oslabením, které představuje výzvu k vystupňování válečných akcí. Následkem toho je nejen skomírající mírový proces, ale také rostoucí stín hrozby teroristických útoků.

    Šaronův kolaps vytvoří na vedoucí pozici větší vakuum, než demise jakéhokoliv jiného ministerského předsedy. Jeho ztráta je skutečnou katastrofou, bezpečnostní katastrofou dalekosáhlých následků. Existuje dobrý důvod proč se stal nejpopulárnějším ministerským předsedou, kterého kdy Izrael měl.
    Říkám to proto, že jsem stál na Šaronově straně na mnohých jeho vojenských, politických a diplomatických bojištích od té doby, co se stal v roce 1954 velitelem tehdy jediného výsadkového komanda číslo 890. Tam také začal náš blízký vztah a přátelství, které trvá již více než 50 let.
    Od té doby byl Šaron klíčovou postavou – jako důstojník armády i jako ministr izraelských vlád, ve všech válkách proti Arabům. Kdekoliv působil, dosáhl nad arabskými nepřáteli rozhodného vítězství, od odvetných útoků proti palestinským teroristům v 50letech až po překročení Suezského kanálu v roce 1973 a vyhnání Jásira Arafat z Bejrútu v roce 1982.

    Jako ministerský předseda efektivně eliminoval Arafatovu továrnu na sebevražedné útočníky. Šaron ho považoval za největšího vraha Židů od druhé světové války. Žádná arabská kulka, střela, tank nebo letadlo ho nikdy nedokázalo zastrašit..
    Ve stejné době také přispěl k vytvoření stabilních a mírových vztahů s Egyptem a Jordánskem a byl ochoten pro dohodu s Palestinci udělat více než jakýkoliv jiný izraelský vůdce. Nicméně tuto možnost nevyužili. Na mnoho dalších let nebudou čelit izraelskému vůdci, který by byl schopen vystavět mírové soužití mezi těmito dvěma národy, ledaže Šaron vstane ze svého nemocničního lůžka.
    Duch zuřivosti, který se v teroristických organizacích vzbudil, vidí v Šaronově odchodu ze scény velký kolaps izraelské bezpečnostní hradby a chápe ho jako pozvánku k pokračování v agresi.
    Jen Šaron s jeho velkou láskou k Jeruzalému mohl vyslyšet mou radu vystoupit na Chrámovou horu 28. září 2000, aby tak čelil pokusu Ehuda Baraka dovolit Arafatovi usadit se v místě, které je pro Židy nejsvatější.

    V nejčernější den Šaronovy veřejné kariéry v únoru 1983, když byl sesazen z ministerstva obrany poté, co mu Kahanova komise připsala nepřímou vinu za masakry v Sabře a Šatile, jsem vstal a řekl: „Ti co nechtějí mít Šarona jako ministra obrany, ho budou mít jednoho dne jako svého ministerského předsedu.“ V těch dnech izraelská média a politici Šarona politicky lynčovali a byli přesvědčeni o tom, že jeho politická kariéra skončila.
    Můj přítel nevěřil mé předpovědi a zeptal se mě proč jsem řekl, co jsem řekl. Vysvětlil jsem mu, že Šaronovo odstranění z ministerstva obrany poslouží nepřátelům Izraele jako signál, že jejich nejnebezpečnější oponent byl hozen přes izraelské zdi a to časem přinese válku. A až válka přijde, Izraelci se na něj obrátí aby je zachránil. Dodal jsem však, že doufám, že se pletu. „Ale protože jsem s tebou pracoval na ministerstvu obrany, věděl jsem jak shnilé naše politické a bezpečnostní instituce jsou.“
    A opravdu, nejprve přišla první intifáda v letech 1987-1992, která byla následována prvními sebevražednými útoky v roce 1996. V té době nebyl v izraelském bezpečnostním vedení nikdo Šaronova kalibru. On vždy vynikal tím, že na sebe bral odpovědnost za odvážná tažení a operace, úzkostlivě naplánované do posledního detailu a byl to vždy on, kdo dělal nejtěžší rozhodnutí.

    Takový byl Šaron od první chvíle kdy jsem ho potkal, ať stál na vojenském nebo politickém bojišti, v tanku nebo buldozeru, vždy tato tažení zvládal s udivujícím chladnokrevnou kontrolou.
    Kolaps muže, jehož žádná nepřátelská kulka nepřemohla, odhalil opravdovou tragédii pro Židy v Izraeli i celém světě – totiž že prozatím neexistuje žádný vůdce, který by se mohl postavil do stop židovského Gulivera, Ariela Šarona.