V březnu však, poté co vyslal viceprezidenta Cheneyho na donkichotskou, zbytečnou a pokořující výpravu za arabským souhlasem pro jeho záměr svrhnout Saddáma Husajna, náhle ztratil schopnost vidět zřejmé, natož aby na tom trval..
Neviděl, že cílem arabského světa vždy bylo a zůstává zničení státu Izrael. Neviděl, že „mírová iniciativa“ saúdského korunního prince Abdulláha neznamená zřeknutí se tohoto cíle, nýbrž je pouze cynickou propagandistickou vějičkou, která má napravit špatnou reputaci Saúdské Arábie ve Spojených státech po 11. září.
Neviděl, že učinit z „práva na návrat“ palestinských uprchlíků podmínku dohody znamená, že saúdská „vize“ má prostě zajistit, aby Izrael přestal být židovským státem, takže by Arabové mohli milostivě přestat odmítat jeho existenci.

Oslněn saúdským přeludem, Bush ztratil orientaci natolik, že dokonce označil akce proti terorismu, které podniká premiér Sharon, za „neužitečné“.

Prezident se naštěstí brzy vzpamatoval po sérii sebevražedných útoků v březnu, které vyvrcholily pesachovým masakrem v Netanji. Bush opět změnil kurs, přestal Sharona kritizovat a místo toho vyjádřil sympatie úsilí izraelského premiéra vykořenit teroristickou infrastrukturu v Ramalláhu a jinde.

Avšak právě ve chvíli, kdy Bush vyjadřoval souhlas s tímto úsilím, jeho zástupce v OSN hlasoval pro rezoluci, která je odsuzuje, a ministerstvo zahraničí se spokojeně vrátilo ke svému starému tématu – vyzývat Sharona ke „zdrženlivosti“. Současně Bush vyzval k „jednotné frontě“ proti terorismu na Blízkém východě.

Za touto výzvou je evidentně neotřesitelný omyl, že sám Arafat, nemluvě o Saúdech, kteří podněcují, ukrývají a financují sebevražedné teroristy od počátku, je ve skutečnosti proti terorismu. Proto Bush opakovaně požadoval, aby Arafat odvedl „lepší práci“ při potírání a odsuzování terorismu, jako kdyby si něco takového Arafat sám přál dělat. Ještě překvapivější je, že se prezident zřejmě domníval, že by šlo přesvědčit Sýrii a Írán, aby se podíleli na této regionální „jednotné frontě“ proti terorismu.

Avšak právě v době, kdy Američané hlasováním v OSN zpochybnili Bushovu podporu poslední a nejrazantnější Sharonovy vojenské ofenzívy proti teroristické infrastruktuře na území ovládaném Palestinskou autoritou, prezident si protiřečil z opačné strany. Zmocnil totiž svého ministra obrany Donalda Rumsfelda, aby kritizoval Írán, Irák a Sýrii za to, že pomáhají teroristům vycházejícím z Arafatova režimu a podněcují je.

Rumsfeld zněl jako Bush ve svých nejlepších chvílích, když prohlásil: „Vrahové nejsou mučedníci. Útočit na civilisty je nemravné a není pro to omluva. Teroristé vyhlásili civilizaci válku a státy jako Írán, Irák a Sýrie inspirují a financují kulturu politických vražd a sebevražedných bombových atentátů.“

Rumsfeld pokračoval, že „říká příznivcům teroristů jasně, že přátelit se s teroristy, a tím být nepřítelem Spojených států, není zrovna v jejich zájmu“. Konkrétně uvedl zbraně, které Írán a Sýrie posílá přes Libanon palestinským teroristům a odměny ve výši 25 000 dolarů, které Saddám Husejn vyplácí rodinám sebevražedných atentátníků.

V okamžiku, kdy Bush již téměř hájil neobhajitelné, tedy zbylo na Rumsfeldovi, aby opakoval zřejmé. Rumsfeld například, aniž by Izrael jmenoval, přirovnal v odpovědi na otázku Sharonovu vojenskou ofenzívu k podobným krokům Spojených států.

Jako Žid se třesu nad tím, jak může být Izrael poškozen, když Bush ztratí svou jasnozřivost, a tedy také schopnost opakovat zřejmé. Jako Američan, který z celého srdce věří v nutnost boje naší země proti terorismu a ve spravedlnost naší věci, mám starosti také z toho, jakou morální, intelektuální a strategickou škodu utrpí Spojené státy, když se neřekne nahlas prostá pravda, že despotové, kteří tyranizují většinu muslimského světa, nenávidí Spojené státy, „velkého satana,“ ještě více než Izrael, „malého satana“.

Můžeme jen doufat a modlit se, aby se nedávný Bushův zmatek ukázal být pouze dočasnou slabinou a aby se brzy pevně vrátil zpět na cestu, kterou tak statečně nastoupil po 11. září. Potom uzná, že není žádný morální rozdíl mezi teroristy působícími v Palestinské autonomii a sítí al-Kajdá. Potom uzná, že podporovat vznik státu, který řídí ničemové a vrahové z PA, by bylo stejné jako vrátit Taliban k moci v Afghánistánu. Potom uzná, že PA je jen dalším režimem, který je nutno svrhnout, máme-li zvítězit ve válce proti terorismu, a podpoří Izrael, aby dělal svou práci v našem společném zájmu.

Potom uzná, že teprve když se takto vyklidí prostor, budou mít šanci slušné alternativy těchto režimů (včetně alternativy pro Palestince, kteří pak možná opravdu vytvoří stát, který bude ochoten koexistovat s Izraelem v míru).
A uzná, že pouze za těchto okolností bude možné, aby se v říši islámu ujal proces reforem a modernizace, které by z něj přestaly činit semeniště terorismu.

Až to všechno uzná, Bush pochopí, že Izrael vede stejnou válku jako on, proti stejnému nepříteli. Pochopí, že jednání s Arafatem a jeho přisluhovači přinese Izraeli stejné bezpečí, jako kdyby USA vyjednávaly s Usámou bin Ládinem nebo jiným protiamerickým teroristou.

Potom bude mít Bush ještě větší sílu než kdykoli dříve vzdorovat všem formám politických projevů, které obhajují neobhajitelné, a ještě bude posílen v nádherné schopnosti opakovat zřejmé. Duch George Orwella se pak na něj bude usmívat a on se bude kochat jistotou, že pomáhá vytvořit podmínky, z nichž vzejde lepší a bezpečnější život pro miliony lidí.

Norman Podhoretz je významný americký konzervativní myslitel a autor.
Vyšlo v Jerusalem Post 5. dubna 2002.