Jako většina novinářů, i já běžně používám slova „Západní břeh“, nebo lépe neutrálnější „teritoria“, když mluvím o Judsku a Samaří. A „osady“, když mluvím o tamních židovských vesnicích a městech. A „země za mír“, když mluvím o formulce, která tvrdí, že masové přemístění Židů by nějak mohlo tento konflikt zahojit.
    Používám těchto výrazů do jisté míry proto, abych se chránil před traumatickými důsledky případného stažení, které spolu s většinou centristicky smýšlejících Izraelců neochotně podporuji. Důvody této podpory se mi zdají jasné: demografická hrozba židovskému státu, morální důsledky nekonečné okupace, potřeba oddělit se od Palestinců a určit obhajitelné hranice, potřeba uvolnit náš stále patologičtější vztah s mezinárodním společenstvím.

    Většina Izraelců se rozhodla, že stažení je nutné a nevyhnutelné. A muž, který osady postavil, premiér Ariel Šaron, s nimi nyní souhlasí.
    Avšak s blížícím se okamžikem rozhodnutí se jeví eufemismy, s nimiž o stažení hovoříme, stále méně udržitelné. Jako národ se musíme s odvahou postavit důsledkům tohoto vykořenění, které Šaron s neobvyklou mírností nazývá „bolestnými ústupky“. Potřebujeme si předem spočítat, jak nesmírnou míru bolesti to bude znamenat, ne proto, abychom se bránili přijmout brutální rozhodnutí dějin, nýbrž abychom tak učinili bez iluzí. Neúspěch procesu z Osla nás nezbavil nutnosti stažení, ale diktuje nám, abychom se zbavili sebeklamu. Klíčovým prvkem tohoto sebeklamu byla naše neochota přiznat si lidské, sociální a historické důsledky stažení.
    Klam začíná sterilní formulací „země za mír“. „Země“ budí dojem nedotčené krajiny bez jakékoli přítomnosti lidí. Ve skutečnosti se za touto formulací skrývá zničení světů – obytných čtvrtí, domů, škol a synagog, přístřešků a zastávek. Není to „země“ a patrně to ani nebude „mír“, alespoň ne takový mír, který znamená uznání našeho práva na existenci a respektování nedotknutelnosti našich hranic.
    Lidské škody plynoucí ze zničení živoucích komunit jsou nevyčíslitelné. Když bylo v roce 1982 zničeno město Jamit na Sinaji, mnozí se z toho nikdy nevzpamatovali; pro některé byly důsledkem deprese a rozvody. V Jamitu v době vrcholu žilo možná 5 000 obyvatel. Přidejte desetitisíce a můžete začít chápat, jaký vliv na izraelskou společnost bude mít podobné vykořenění – správné slovo je „odsun“ – z Judska a Samaří.
    Přitom Jamit byl v době likvidace starý jen deset let. Naproti tomu některé komunity v Judsku a Samaří žijí už třetí dekádu. Na rozdíl od Jamitu vyrostla v Judsku a Samaří celá generace, která je tam doma, a třetí generace se tam právě zakládá. Pomyslete na to, až si příště přečtete v novinách článek, který nazývá děti zabité nebo zraněné při teroristickém útoku v Judsku a v Samaří „osadníky“. Kromě osobního traumatu je to i trauma národní. Města a vesnice v Judsku a Samaří jsou dědictvím a symbolem generace náboženských sionistů. Zničení desítek těchto komunit, které tvoří emocionální jádro náboženského sionismu, bude rána, z které se nemusí úplně vzpamatovat. To má hluboké důsledky pro celý stát. Náboženští sionisté nepředstavují okrajovou skupinu, nýbrž poslední kolektivní rezervoár idealistického sionismu. Pro stát, který je v obležení, je jejich posilující přítomnost zásadně důležitá.

    Mladí náboženští sionisté nahradili sekulární kibucniky v roli armádní elity. Stále více je jich v bojových jednotkách a mezi důstojníky. Zajděte ráno o šabatu do kterékoli osady a uvidíte desítky mladých mužů, kteří přijeli na víkend od jednotky, jak postávají před synagogou a vyměňují si historky z vojny, zatímco jejich mladší bratři naslouchají a potichu plánují vlastní vojenské kariéry.
    Zůstane náboženský sionismus dodavatelem těch nejnadšenějších vojáků do armády, když budou zničena jejich milovaná města a jeho mládež bude mít pocit, že je stát zradil? Z náboženského hlediska se vykořenění bude nepochybně nazývat slovem churban. Tento hebrejský výraz pro zničení označuje dvojí historický exil z této země. Je pravda, že odchod z Judska a Samaří bude pouze částečný churban; očekáváme, že židovský stát tuto ránu přežije. Ale v jistém smyslu může být exil z Judska a Samaří ničivější než oba předchozí, protože tentokrát bude dobrovolný. Až jedna část národa bude obviňovat druhou část ze zodpovědnosti za tento churban, ohrozí to i základní pocit kolektivní identity, možná na celé generace.
    Jednou z velkých chyb izraelské levice bylo, že minimalizovala izraelský nárok na Judsko a Samaří. Důvod byl pochopitelný: levice bagatelizovala historické a citové pouze k zemi, aby se bránila výzvám k anexi. Zaměnila však potřebu fyzického stažení za zbytečné odtažení citové. Levicové popírání našeho historického nároku a snižování ceny, kterou za vykořenění budeme platit, umožnilo mezinárodnímu společenství, aby izraelské stažení považovalo nikoli za ústupek, nýbrž za samozřejmé navrácení okupované země, jako když zloděj vrací kořist. Naproti tomu Palestinci nikdy neopomenou světu připomenout, že jsou vyzýváni k tomu, aby se zřekli svého nároku na celý Izrael.

    Logika rozdělení území je založena na skutečnosti, že dva národy si nárokují stejné teritorium. Avšak pokud jeden národ si činí citový nárok na celou zemi, jak stále opakují Palestinci, zatímco jejich rival svůj nárok omezuje pouze na část sporného území, pak je morální základ dělení zpochybněn.
    Právě ti, kdo podporují rozdělení, by měli světu důrazně připomínat židovský nárok na Judsko a Samaří a trauma, které sami na sebe uvalíme, když se tohoto nároku zřekneme. Jinak riskujeme opakování toho, k čemu došlo po jednání v Camp Davidu v červenci 2000, kdy většina mezinárodního společenství odmítla izraelskou ochotu k odevzdání území jako nedůslednou.
    Jestliže bude stažení z politických a demografických důvodů nezbytným, nesnižuje to legitimitu našeho pouta k Hebronu a Betlému, stejně jako Palestinci nikdy nezapomenou na svá pouta k Jafě a Haifě. Osadníci měli pravdu, když svůj nárok vyslovili – stejně jako mírové hnutí mělo právo trvat na spravedlnosti a smíření coby na nejvyšších národních prioritách. Jak hnutí osadníků, tak mírové hnutí byla legitimní, dokonce zásadně důležitá vyjádření židovské historie. Skutečnost, že ani jednomu se nepodařilo svou vizi naplnit, nesnižuje ušlechtilost jejich úsilí.
    Když se dobrovolně oddělíme od jádra naší historické domoviny, učiníme něco, co nikdy žádný národ dobrovolně neučinil. Takový churban nám dává právo požadovat od Palestinců a arabského světa rovnocenný churban jejich nejhlubších nároků a křivd, zejména „práva na návrat“ do Izraele v hranicích před rokem 1967.

Nesdělíme- li v plném rozsahu, jakou cenu zaplatíme za tento odchod, povede to k tomu, že svět bude nadále tolerovat palestinskou nesmiřitelnost, zatímco naše dobrovolné sebemrzačení bude považovat za samozřejmost.