I přes diplomatické protesty státu Izrael přislíbila Francie – tehdy v čele s prezidentem Giscardem d´Estaing iráckému režimu dodání jaderného zařízení v podobě francouzského 40 MW reaktoru osiris a souvisejících podpůrných technologií. (na tomto obchodu se dále podílela Brazílie, která dodala uran, a Itálie, z které pocházela linka na výrobu plutonia, potřebného k sestrojení jaderné zbraně) Moc v Iráku již v té době pevně třímal v rukou S. T. Husajn, zastávající pozici šéfa tajné služby a zároveň předsedy vlády.
    V Iráku byl reaktor pojmenován Osirak (což je mezopotámský ekvivalent boha Osirida) I, někdy je též označován jako Tammuz. Toto zařízení bylo instalováno  v Al- Tuvajta-  lokalitě ležící zhruba 15 km od Bagdádu, kde se irácký jaderný program soustředí již od počátku 60. let. Vzhledem k tomu, že se Irák netajil se svým úmyslem zhotovit jadernou zbraň ani svým postojem k Izraeli, vyvolaly tyto události jak zděšení, tak horečnaté přípravy na radikální řešení.
    Odpovědnost ležela na bedrech tehdejšího premiéra Menachema Begina, technická stránka pak byla logicky svěřena veliteli izraelského letectva, jímž byl aluf (generálmajor) David Ivri. Cíl ležel 1100 km od izraelských hranic a IDF/AF v té době nedisponovalo strojem, schopným urazit celou trasu bez doplnění paliva během letu. To se ale změnilo v červenci 1980 dodáním prvních kusů zbrusu nových strojů F-16 Falcon / izr. označení netz (krahujec) a přestože byl nápad zaútočit na Osirak naprosto bláznivý, teoreticky mu již nic nestálo v cestě.
    K provedení útoku byly vybrány letouny F-16 ze základny Ramat David, konkrétně stroje jednotek 110. a 117. tajeset, stíhací doprovod měly poskytnout letouny F-15 Eagle/ izr. označení baz (sokol) ze 133. tajeset dislokované na letišti Tel Nov. Jako optimální způsob útoku byl zvolen strmý nálet s odhozením klasických pum, které měly podle propočtů dopadnout na ochrannou kupoli reaktoru pod úhlem 66° zajišťujícím vysokou pravděpodobnost jejího proražení. K úderu byly zvoleny pumy Mk. 84 GPLD o váze 2000 liber (907 kg), údajné použití laserem naváděných „přesných“ pum se nejeví jako reálné. K akci bylo určeno 12 letounů F-16 (z toho čtyři záložní, některé prameny ale hovoří pouze o 10 strojích) a 6 F-15, zajišťujících pravděpodobně i radioelektronický boj pro ochromení protiletadlové obrany nepřítele. Termín úderu byl za neustálého trénování a současného plnění běžných bojových úkolů nejprve přesunut z 10. května na 31. května, aby se poté definitvně ustálil na 7. červnu. Reaktor bylo nutno zničit ještě před jeho uvedením do provozu, plánovaným na 18. září (někdy je též uváděno 17. září), aby se zabránilo radioaktivnímu zamoření oblasti.     5. června 1981 přelétlo dvanáct letadel F-16 z Ramat Davit na letiště Etzion na Sinaji. (ta byla na základě dohod z Camp Davidu Egyptu podstoupena až v dubnu následujícího roku) Odtud 7. června v 15:55 odstratovalo 8 letadel (po čtyřech z každé jednotky), každé neslo údajně o 1000 kg vyšší zátěž, než jaká byla oficiálně pro tento typ bezpečná- stroje byly zejména obtěžkány extrémním množstvím paliva potřebného pro neuvěřitelných 1610 km dlouhou pouť k cíli a následný návrat zpět domů. Ve vzduchu se uchýlily pod ochranu svých větších „bratrů“ F- 15 a společně směřovaly vstříc cíli. Trasa vedla záměrně oklikou přes Saudskou Arábii, díky tomu byly letouny pravděpodobně spatřeny samotným jordánským králem Husajnem, trávícím dovolenou na jachtě v Akabském zálivu.
    Celou předlouhou trasu byly letouny nuceny urazit ve výšce pouhých 90 metrů (někdy udáváno též neuvěřitelných 30m), aby zůstaly pokud možno skryty zraku nepřátelských radarů. Teprve asi 7km od cíle vystoupaly do výšky potřebné k útoku, jejich doprovod se usadil v 7000 metrech a očekával střet s iráckými stíhačkami. Nálet F-16 byl proveden strmým klesáním s odhozením pum ve výši 1200 až 1000 m pod úhlem 35°- 38°. Cíl byl zasažen podle různých pramenů buď 14ti z celkových 16ti pum nebo dokonce všemi 16ti, jisté je, že  dvě z nich nevybuchly. Letouny útočily po jednom v intervalu 20 sekund (někdy uváděno 5 sekund). Účinek náletu byl zcela devastující, zároveň ale záměrně nepoškodil nedaleké úložiště jaderného paliva a vyžádal si pouze jednu lidskou oběť. (více životů zmařily následné čistky v řadách iráckého letectva, které naprosto selhalo a nevyslalo do vzduchu jeden jediný letoun) Po odhození poslední pumy se F-16 znovu  spojily s F-15, marně čekajícími na příležitost změřit síly s některým ze sadámových „žokejů“.
    Po neméně únavné a vyčerpávající cestě zpět dosedl na zem poslední z letounů a všichni si mohli hlasitě oddechnout- irácký reaktor byl pohřben v troskách společně se Sadámovými jadernými ambicemi…