Vývoj izraelsko-palestinské krize, kterou následuje válka s libanonským Hizballáhem přináší jedno nečekané překvapení. Bývalý jeruzalémský starosta Ehúd Olmert, který převzal vedení Šaronovy strany Kadima poté, co jejího zakladatele odstavila mozková mrtvice na vedlejší kolej, si ve funkci premiéra vede nad očekávání dobře. Většina světových analytiků dosud vnímala nevýrazného Olmerta spíše jako přechodné východisko z personální nouze a jeho zvolení premiérem bylo přijímáno se smíšenými pocity. Chyběla mu dravost, zkušenosti i charisma, které vynesly jeho předchůdce do čela vlády a pomohly mu uskutečnit i nepopulární stažení z Pásma Gazy. Olmert po svém nástupu k moci deklaroval připravenost pokračovat stejným směrem jako Šaron – redukce izraelského osídlení a přechod dalších území  Západního břehu Jordánu do palestinských rukou výměnou za mír. Snad nikdo si nedokázal představit jeho reakci v případě vyhrocení situace a jistě nikdo mu takovou zkoušku nepřál.
     Dnes s odstupem několika týdnů od vypuknutí nepokojů v Gaze lze konstatovat, že izraelská vláda si pod Olmertovým vedením získává stále nové body. Olmert, který – stejně jako ministr obrany Perec – nemá na rozdíl od většiny svých předchůdců vojenskou minulost a odpovídající zkušenosti odpověděl na unesení Gilada Šalita rázně ale zároveň rozvážně. Není pochyby o tom, že izraelská armáda má dostatek prostředků k tomu, aby  Pásmo Gazy přeměnila v poušť a tvrdě přivedla k rozumu nejen hnutí Hamás, ale i ostatní menší militantní skupiny. Přesto se zdá, že Olmert zatím odolává pokušení vrátit Gazu pod izraelskou plnou kontrolu a tím dává stále palestinskému vedení šanci na pokojné urovnání. Současná ofenzíva ale jasně ukazuje, že Izrael se s pouhým strašením nehodlá spokojit a celou záležitost dotáhne do konce.
     Druhý konflikt na severní hranici byl pro Olmerta ještě náročnější. Musel vstoupit do války navzdory tomu, že nebyla předem diplomaticky připravena. Libanonský Hizballáh podporovaný (a bezpochyby i ovládaný) Sýrií a Íránem je podstatně silnějším nepřítelem než nejednotný palestinský stát. Hizballáh má za sebou dvacetiletí pohraničních bojůvek a dlouhodobý vojenský výcvik v používání těžkých zbraní. Navíc si v Libanonu vybudoval tak silnou pozici, že si s ním neví rady ani libanonská vláda.
     Ehúd Olmert dal jasně najevo, že Izrael v případě nutnosti zopakuje  čvrtstoletí starou historii – tažení až do Bejrútu. Zkušeného vojáka Šarona tehdy Libanon stál ministerské křeslo. Nevoják Olmert by tím naopak mohl získat pověst rozhodného obránce izraelského státu.
     Americký prezident George Bush jr. stál při svém nástupu do prvního funkčního období ve stínu svého rozhodného otce – vítěze války v perském zálivu. Teprve krize odstartovaná útokem na newyorská Dvojčata mu umožnila dozrát a získat podporu veřejnosti. Zdá se, že současná krize na Blízkém východě prokazuje podobnou službu izraelskému premiérovi.