Existuje spravedlivé řešení izraelsko-palestinského konfliktu?
Touto otázkou se zabývají státníci a politici již téměř celé století, jehož historie spolu s posledními událostmi nám ukazuje marnost jejich úsilí. Zároveň můžeme konstatovat, že podstata konfliktu je v dnešní době již otázkou převážně územní. Pomineme-li radikální palestinskou ideologii (“Židy naženeme do moře, celá Palestina musí být v palestinských rukou.“), jde hlavně o to, že Židé si nárokují tzv. zaslíbenou zemi (vycházející z biblického Zákona – Tóry), Palestinci zase zemi, kterou v minulosti obývali i jejich předkové. Ukázalo se, že podobně jako po staletí dříve, mohou vedle sebe Židé i Arabové relativně pokojně žít. Příkladem je 20%-ní arabská populace s izraelským občanstvím, žijící na izraelském území bez větších konfliktů (značně větší napětí existuje mezi mnoha etniky ve státech EU – Španělsko, Belgie, Francie, Velká Británie). V Izraeli není rozhodujícím faktorem náboženství, byť hraje důležitou roli. Díky přítomnosti svatých míst všech tří hlavních monoteistických náboženství a jednoho polyteistického (B´ahai) je společnost v Izraeli značně nábožensky tolerantní. Tolerance však končí v okamžiku kdy jde o vládu nad územím.
V situaci, kdy mají Palestinci plnou vládu nad Pásmem Gazy a nad několika malými autonomními enklávami na Západním břehu Jordánu, nelze očekávat zásadní uklidnění situace. Pásmo Gazy je přelidněné, bez infrastruktury a tak malé, že samo o sobě nemá žádnou perspektivu budoucího hospodářského rozvoje. Izolované autonomní oblasti na Západním břehu jsou na tom podobně a i v případě jejich plánovaného postupného propojení zůstanou pouze ostrovem uprostřed izraelského území. Izrael si z pochopitelných vojenských i strategických důvodů hodlá udržet kontrolu hranic s Jordánskem i vodního toku Jordánu, životně důležitého pro zásobování vodou.V takovém případě by byl budoucí nezávislý palestinský stát v podobné situaci jako bývalý Západní Berlín, obklopený nepřátelskou DDR. Stejně jako v případě Německa se jednalo o trvale neudržitelnou situaci, tak i v případě Palestiny by rozdělený státní útvar nemohl trvale plnohodnotně existovat. Lze najít ještě nějaké nové řešení?
Jedno by existovalo – spravedlivé, ale zároveň bolestivé pro obě strany – návrat k původnímu historickému uspořádání. Nezávislým podrobným studiem biblického Zákona lze dojít k poněkud překvapivému zjištění, že Palestinci ovládali i v dobách největšího židovského rozkvětu pobřežní pásmo od egyptských hranic, přes Gazu až po Jaffu. Území zahrnovalo také oblasti tehdejších měst Gád, Aškalon, Ašdód a Ekron. Z dnešního pohledu bylo výrazně delší a také širší než současné pásmo Gazy a rozlohou patrně přibližně odpovídalo současným územím pod palestinskou správou na Západním břehu Jordánu včetně Pásma Gazy. Ponechme stranou skutečnost, že dnešní Palestinci nejsou etnicky potomky původních palestinských (pelištejských) kmenů, které do této oblasti přišly z oblasti Kréty a středomořských ostrovů. Původní populace zanikla ještě před vysídlením Židů Římany a současní Palestinci z ní mají pouze umělý název, zatímco etnicky patří k Arabům.
Zdá se, že dobrým řešením by bylo provedení výměny části izraelské pobřežní nížiny za část palestinského judského a samařského pohoří. Nechť vznikne souvislý palestinský stát s dostatečnou územní kapacitou pro hospodářský růst na pobřeží Středozemního moře a nechť Izrael ovládne a zúrodní centrální pohoří. Na mapě takové řešení vypadá elegantně a zřejmě by postupně přineslo prosperitu i uklidnění situace v regionu. Co tomu tedy stojí v cestě?
Překážek je celá řada:
Jaké výhody by naopak z tohoto uspořádání plynuly?
Z tohoto nástinu je zcela vědomě vypuštěna otázka Jeruzaléma. Pro Židy je tak klíčová, že se ho za žádných okolností dobrovolně nevzdají a v případě potřeby ho budou bránit zoufale do posledních sil. Zároveň jsou v něm ochotni strpět jak křesťany, tak muslimy. V okamžiku, kdy by měli Palestinci své území vzdáleno desítky kilometrů, ztratil by jejich nárok na Jeruzalém jako hlavní město zcela smysl. Nic by jim ale nebránilo uctívat místní posvátná místa tak, jak se děje dodnes.
Má-li dojít v Izraeli jednou k míru a rovnováze, bude se řešení pravděpodobně blížit výše uvedenému. Jakákoliv silová řešení problém v nejlepším případě pouze konzervují, ale neřeší jeho příčiny. Následné ústupky pak se stejným efektem umožňují prominentním politikům sbírat body a Nobelovy ceny, zatímco obyvatelům obou znesvářených stran zůstává pachuť nejistoty a strachu.
