ÚVOD
Téma arabsko-izraelského konfliktu je tak rozsáhlé, že k jeho podrobnějšímu poznání bychom potřebovali jeden vyučovací předmět po dobu celého ročníku. Následující práce je pouze pokusem o co nejstručnější shrnutí jádra problému s ohledem na u Evropanů běžně chybějící znalosti základních faktů, týkajících se tohoto konfliktu.
Arabsko-izraelský konflikt posledních desetiletí je odrazem a vyvrcholením střetů a problémů trvajících již více jak dva tisíce let a pokud mu chceme porozumět, musíme v něm rozeznávat 3 základní hlediska: historické, náboženské a politické.
HLEDISKO HISTORICKÉ
Historie Palestiny z pohledu židovských dějin.Historie dnešní Palestiny začíná v době, kdy do ní přibližně ve 13. století př.n.l. přišli Izraelci i Palestinci. Do té doby bylo toto území vymezené na západě Středozemním mořem, na jihu Negebskou pouští, na východě řekou Jordán s navazujícím Mrtvým mořem a na severu vysokým Hermonským pohořím obsazeným původními kanaánskými kmeny a bývá podle nich označováno jako Kanaán. Izraelci přišli od jihu z Egypta, kde v předchozích čtyřech stoletích existovali nikoliv jako národ, ale jako třída otroků pocházejících z jednoho kmene, které kromě původu spojoval stejný jazyk a stejné náboženství. Pod vedením Mojžíše, vzdělaného Egypťana izraelského původu se vymanili z egyptského područí a po 40 letech kočování na Negebsko-sinajské poušti dorazili k Jordánu za kterým objevili „zaslíbenou zemi“. Během doby kočování se těchto 12 izraelských kmenů vzájemně propojilo a vytvořily izraelský národ. V následujících dvou stoletích kanaánskou zemi osídlily a podmanily. Původní obyvatelstvo bylo postupně vytlačeno, vyhubeno, případně asimilováno a jeho identita definitivně zanikla. Na přelomu posledního tisíciletí před naším letopočtem došlo ke změně státního zřízení – místo poměrně volného svazku izraelských kmenů vzniklo království, jehož první král Saul upevnil příslušnost jednotlivých kmenů ke státu. Nejznámějším byl v pořadí druhý izraelský král David, který rozšířil izraelské území, upevnil jeho hranice a založil sídelní město Jeruzalém na místě bývalé kenaánské pevnosti Jebús. Právě nedávno slavil Jeruzalém 3000 let svého trvání. Vzhledem k tomu, že král David pocházel z izraelského kmene Juda, který obýval území z jihu přiléhající k Jeruzalému, začalo se této oblasti říkat Judsko (Judea)a tento název se v následujících stoletích rozšířil na větší část Kanaánu. Davidův syn a třetí izraelský král Šalomoun díky moudré a obratné politice rozšířil nejen oblast svého panování, ale získal svému království takový věhlas, že se plně vyrovnalo jak Egyptu, tak i severním a východním říším (Asyřané, Babyloňané atd.).
Po Šalomounově smrti v polovině 9. století př.n.l. se izraelská říše vinou vnitřních sporů rozdělilo na dvě království – severní Izrael se sídelním městem Samaří a jižní Judsko s Jeruzalémem. Tím došlo k oslabení a Izraelci pouze s obtížemi odolávali náporům svých silnějších sousedů. V roce 722 př. n.l. se Asyřanům podařilo porazit a ovládnout severní Izrael. Judské království odolávalo dalších 150 let, až bylo nakonec r. 586 př.n.l. obsazeno Babyloňany, kteří mezitím porazili a ovládli asyrskou říši. Podobně jako předtím severní Izraelci, byli nyní i Judejci (Židé) odvlečeni do zajetí a přesídleni do oblasti dnešního Iráku. Jeruzalém byl pobořen a jejich chrám vystavěný Šalamounem byl zničen. Na izraelském území zůstala pouze část obyvatelstva, které se začínalo mísit s přistěhovalci z okolí. Poměrně brzy se díky změně politických poměrů (zánik babylonské říše pod náporem Peršanů) Židé směli vrátit na své původní území a obnovit chrám i Jeruzalém (okolo roku 538 př.n.l.). Obnova státu jim trvala celé století a konala se pod přátelskou perskou nadvládou. Peršané umožňovali vznik samosprávných států v rámci své říše a dokonce podporovali i jejich náboženství a kulty. V té době měli Židé klid na uspořádání svých vnitřních záležitostí jak v Judsku, tak i v diaspoře (slovo diaspora znamená židovské osídlení po celé perské říši – zdaleka ne celá židovská komunita se vrátila z exilu domů, ale všichni udržovali mezi sebou i s jeruzalémským centrem čilý styk).
Další problémy se začaly projevovat po roce 332 př.n.l., kdy makedonský král Alexandr Veliký rozdrtil perskou říši. Začala se prosazovat nová kulturní a civilizační veličina – tzv.polis – řecký městský stát. V Sýrii i na judském území docházelo k intenzivnímu řeckému osídlování a helénizaci. Města se rychle pořečťovala, venkov zůstával věrnější původní židovské kultuře, náboženství i jazyku. Mezi řeckým a židovským živlem však vznikalo napětí, které vyvrcholilo tzv. Makabejskou válkou v letech 166 – 161 př.n.l. Název pochází od jména pěti bratrů Makabejských, kteří stáli u zrodu povstání, hráli v něm vedoucí roli a nakonec se stali vládci nového nezávislého židovského státu. V té době byla řecká moc již na ústupu a její místo postupně zaujímali Římané. Politické události a vnitřní spory židovských vůdců v následujících sto letech způsobily, že v roce 63 př. n. l. Židé více méně dobrovolně uzavřeli smlouvu o připojení k Římské říši. (Z našeho pohledu je zajímavé, že tato smlouva byla podobná současné smlouvě o přistoupení k Evropské unii). Tímto aktem se dostala vojenská a postupně i politická správa Izraele pod moc Římanů, kteří toto území včlenili do své říše pod názvem provincie Judea.[1] Kromě římského místodržícího spravovali tuto oblast také židovští králové, kteří mu však byli podřízeni. Nejznámější z nich je Herodes Veliký, který panoval na přelomu letopočtu – přesněji v letech 37 – 4 př. naším letopočtem. Za jeho vlády byl rozšířen Jeruzalém a mnoho dalších židovských měst a hlavně nechal kompletně přestavět a zvětšit jeruzalémský chrám – centrum židovského náboženského života, který stál na dnešní Chrámové hoře, kde dnes stojí Omarova mešita. Za života tohoto vládce se narodil také Ježíš Kristus a právě Herodes Veliký nechal v reakci na jeho narození povraždit všechny novorozence v Betlémě a okolí.[2]
Během římské nadvlády stále rostlo židovské sebevědomí a následkem toho i politické napětí. Židé si uvědomovali, že převyšují Římany jak kulturně tak intelektuálně. Na základě svého náboženského přesvědčení očekávali, že dojde k obnovení nezávislosti jejich státu a postupně docházelo k různým revoltám.
V šedesátých letech 1. století n. l. rostoucí hnutí odporu proti Římu vyvrcholilo v tzv. válku židovskou. Římský vojevůdce Vespasianus oblehl Jeruzalém (hlavní město Judeje), byl však prohlášen římským císařem, odcestoval do Říma a předal obléhání svému synu Titovi, který roku 70 n. l. Jeruzalém dobyl. Město pobořil a obyvatelstvo bylo zmasakrováno, vzato do otroctví, popř. rozehnáno.
Kolem roku 130 n. l. vypuklo povstání zbytku židovských obyvatel Judeje vedené Bar – Kochbou za účelem svrhnout římskou nadvládu a obnovit židovský stát. Povstání bylo roku 135 n. l. potlačeno. V té době Římu vládl císař Aelinus Aemilius Hadrianus, který nechal srovnat se zemí i zbytky bývalého Jeruzaléma a na jeho místě vybudoval nové město, které nazval podle svého jména Aelia Capitolina. Do nově vzniklého města nesměli Židé vstupovat pod pohrůžkou trestu smrti. Pouze ve výroční den zboření Jeruzaléma směli navštívit místo, kde zůstaly poslední dodnes dochované zbytky židovského chrámu tzv. Západní zeď – nazývaná Zdí nářků.
Aby v oblasti již nic nepřipomínalo Židy, císař Judeu přejmenoval na provincii Palestinu podle Pelištejců, kteří ale byli v té době již 700 let zaniklým národem.[3] Dvě katastrofy, které se odehrály v letech 70 a 135 našeho letopočtu znamenaly faktický konec starověkého židovského státu a judaismu (židovství) jako státního náboženství. Judská oblast, nyní nazývaná Palestina zůstala poloprázdná a Arabové se zde v této době v podstatě vůbec nevyskytovali. Zemi obývali – kromě pozůstatku původních Židů – hlavně řecky mluvící obyvatelé, přišlí z okolních zemí a z celého Středomoří, ti se však vyskytovali spíše ve městech, venkov téměř zel prázdnotou a pustl.
Po rozdělení říše římské v r. 395 našeho letopočtu, připadla Palestina k její východní části – říši byzantské. Díky křesťanství, které bylo v té době již státním náboženstvím, se v Palestině zakládaly kláštery a kostely a obyvatelstvo bylo obráceno ke křesťanství. Po nástupu islámu v první polovině 7. století porazili muslimové Byzantince a do roku 640 našeho letopočtu obsadili nejen celou Palestinu, ale i většinu Sýrie. Muslimové vybudovali na místě bývalého židovského chrámu Omarovu mešitu (v roce 690) a v roce 715 hned v sousedství mešitu Al Aksá. Obě tam stojí dodnes. Postupně však muslimové Jeruzalém opouštěli a nechali ho chátrat. V roce 1016 se Omarova mešita dokonce zřítila a ve stejné době se zhroutily i městské hradby. Z Jeruzaléma se dle dobových svědectví stalo malé zastrčené provinční městečko bez jakéhokoliv významu.
Situace se změnila v okamžiku, kdy se evropští křižáci rozhodli, že Svatou zemi vysvobodí z rukou pohanů. V 11. a 12. století byl Jeruzalém pod vládou křesťanů, což podnítilo opětovný zájem muslimů, kteří ho nakonec také dobyli zpět.
Od té doby byla Palestina až do začátku 20. století v muslimských rukách a s výjimkou krátkého období na počátku osmanské (turecké) vlády v 16. století tato oblast stále chátrala a pustla. Zmizela i kulturní vegetace a orná půda. Koncem 19. století byla obdělávána pouze malá část území při několika vodních tocích, na zbytku Palestiny se rozkládala poušť a díky tomu o toto území neměl nikdo zvláštní zájem.
Od poloviny 2. až do konce 19. století v Izraeli (Palestině) Židé jako národ nežili, ti, kteří přežili, patřili spíše ke smíšenému obyvatelstvu. Teprve ve druhé polovině 19. století se Židé po malých skupinách počali vracet do míst své původní domoviny. Historie Palestiny z pohledu palestinských dějin.
Pobřežní pás kenaánského území obsazovaly ve stejné době jako Izraelci (tedy ve 13. století před n.l. pelištejské kmeny, původem z dnešní Kréty. Jednalo se o dobyvačné námořní kmeny, živící se především pirátstvím a nájezdy. Poté, co byli vytlačeni z egyptského pobřeží, přesunuli se na pobřeží kenaánské, kam se za nimi přistěhovali další osadníci přímo z Kréty. Historicky je na území Palestiny doložena existence pěti pelištejských knížectví (Gaza, Gat, Aškalon, Ašdod, Ekron) v oblasti o něco větší, než je dnešní pásmo Gazy. Po značnou dobu se Pelištejci pokoušeli expandovat na izraelské (neboli židovské) území se střídavými úspěchy. V době krále Davida (je známý příběh o jeho boji s Pelištejcem Goliášem) a krále Šalomouna, tedy přibližně 1000 let př. n. l., byli Pelištejci zatlačeni k moři a postupně začali ztrácet svůj význam. Početně i územně tvořili pouze zlomek obyvatel dnešní Palestiny (tehdy židovské) a ani vojensky již neznamenali žádné nebezpečí.
V 6. století př. n. l., v souvislosti s ovládnutím území Babylonskou říší, pelištejské kmeny definitivně zanikly. Částečně byly vyhubeny Asyřany a posléze Babylóňany, část pelištejského obyvatelstva emigrovala a zbývající část asimilovala s příchozími z okolních národů, kteří řídce obsadili zemi uvolněnou odsunem Židů. Pelištejci se již nikdy jako národ neobnovili ani v oblasti Palestiny ani kdekoliv jinde ve světě – důvod si ukážeme v následující části. Pelištejská místní jména však přežívala (stejně jako židovská) a jak jsme již viděli výše o 700 let později byla celá oblast Římany nazvána Pelišteou – Palestinou po zaniklém národu.[4]
Shrnutí na závěr historické části
Oblast dnešní Palestiny byla až do začátku našeho letopočtu zemí Židů a palestinský vliv byl pouze na omezené části území, navíc zcela zanikl o 700 let dříve. Jakákoliv prohlášení současných představitelů palestinského státu o historických nárocích na území Izraele jsou hrubým překrucováním doložených historických faktů.
HLEDISKO NÁBOŽENSKÉ
Při posuzování současné situace v Palestině nelze vynechat náboženství a jeho rozhodující roli při utváření židovské a palestinské státnosti.
Judaismus
Židovským náboženstvím je již od vzniku izraelského národa judaismus – česky židovství – víra v jediného Boha nazývaného JHVH nebo Jahve. Tuto víru formuloval pro Izraelce již Mojžíš během jejich 40 let kočování po pouštích ještě před vstupem do Kanaánu. Právě víra v jediného Boha odlišovala Izrael od všech okolních národů a je dodnes důvodem jejich jednoty i toho, že přežili jako národ i dvě tisíciletí bez vlastního území. Základy židovství – Zákon, hebrejsky zvaný Tóra jsou spolu s historií židovského národy zapsány v Bibli, respektive v její starší a obsáhlejší části, kterou nazýváme Starý Zákon.[5]
Ústředním bodem židovství je víra v to, že Bůh Židům zaslíbil a posléze daroval jejich zemi. Oni v ní mají žít, zvelebovat ji a uctívat Boha skrze bohoslužbu v chrámě a skrze poslušnost jeho zákonů – Tóry (zjednodušeně řečeno Desatera Božích přikázání, které uznává i křesťanství). Boha Židé uctívali v chrámu. Původně jím byl zvláštní posvátný obrovský stan, který používali až do vystavění dokončení budovy chrámu králem Šalomounem okolo roku 960 př.n.l. Tento chrám byl postaven v Jeruzalémě na hoře jménem Sión (odtud název sionistické hnutí) a navzdory tomu, že byl v 6. století př.n.l. Babylóňany pobořen, stál díky znovuobnovení a následným přestavbám na Siónu více než 1000 let. Za tu dobu se do židovského myšlení a vnímání světa hluboce zakořenil nejen on, ale i samotná hora Sion. Pro Židy je toto místo spolu s Jeruzalémem dodnes nejsvatějším a nejdůležitějším místem na zeměkouli. Jeruzalém a hora Sión jsou v Bibli jmenovány na stovkách míst a patří k ústředním bodům starého zákona. Celá téměř dvě tisíciletí během kterých byli rozptýleni do celého světa se Židé těšili na návrat zpět do Judska a znovuvybudování Jeruzaléma i chrámu. Důležitým bodem židovství je právě jejich cíl – vybudování nového – v pořadí třetího – chrámu na původních základech v Jeruzalémě. K tomu směřuje jejich náboženství, které v té souvislosti očekává příchod Mesiáše – Bohem poslaného zachránce Židů, který obnoví nejen jejich bohoslužbu na původní stav, ale i jejich stát v původních hranicích a zajistí jejich plnou bezpečnost.K jejich náboženství patří i známá formule „Nashledanou příští rok v Jeruzalémě“, kterou se s nadějí zdravili jednou v roce po uplynulých 19 století. Od doby zničení chrámu se uctívání Boha přesunulo do místních židovských komunit po celém světě – židovství se stalo vírou rodinnou a synagogální.[6]
Židé byli v průběhu dvou tisíciletí opakovaně pronásledováni především pro svoji víru, kterou se odlišovali od národů mezi kterými sídlili. Kdekoliv žila skupina Židů, tam vznikla náboženská komunita s vlastní modlitebnou – tedy synagogou, kde se Židé shromažďovali, vyučovali Božím zákonům a historii svého národa. Není pochyb o tom, že právě společná výra v Jediného Boha způsobila, že židé jako národ přežili všechny pogromy (holocaust za Hitlera byl pouze posledním z mnoha)a udrželi si nejen náboženskou, ale i kulturní a částečně i jazykovou identitu. Ostatní národnostní skupiny kdekoliv po světě asimilují a ztrácejí svoji svébytnost již po několika generacích, právě díky tomu, že nemají tak silné společné náboženské cítění a společnou touhu po vlastní zemi.
U Židů tato touha trvala až do konce 19. století, kdy mezi nimi ve světě jako reakce na krvavé protižidovské pogromy (zvláště v carském Rusku)začala růst myšlenka návratu do Palestiny/Judska. Jednotlivé skupinky osadníků tam již prchaly z Polska a Ruska, usazovaly se v Palestině a začaly ji znovu osídlovat.
Islám
Zakladatelem islámu je arabský obchodník Mohamed, který na přelomu 6. a 7. století našeho letopočtu vystoupil s prohlášením, že se mu zjevil Alláh (Bůh bohů) a nadiktoval mu posvátnou knihu Korán. Obsahem islámu byla vlastně modernizace 2000 let starého judaismu a odmítnutí 600 let starého křesťanství. Mohamed vychází při svém náboženství ze stejných kořenů jako judaismus, uznává stejné praotce (například Abrahama), ale na rozdíl od židovství, které vychází z Tóry jako historické knihy, Korán je sbírkou Mohamedových vnuknutí, které navazují na židovství i křesťanství, ale jsou zjevně překrouceny a přizpůsobeny.[7] Velmi zjednodušeně řečeno – islám se považuje za poslední a nejdokonalejší vývojové stádium židovství a křesťanství. Vzhledem k tomu, že v době jeho vzniku ještě neexistovala archeologie ani historické vědy, které by jeho tvrzení mohly potvrdit nebo vyvrátit, zůstávalo na Mohamedovi a jeho následovnících aby svojí výmluvností a svým jednáním přesvědčili posluchače o své pravdě. Mohamed k tomu často používal vojenskou sílu a když v roce 632 n.l. zemřel, nesli jeho následovníci s nadšením islám do oblasti celého Blízkého východu. Judaismus byl v té době již dlouho rozptýlen a křesťanství bylo mimo Evropu poměrně slabé, proto se islámu podařilo ovládnout východní Středomoří a postupně i severní Afriku. Svatým městem islámu je Mekka v dnešní Saudské Arábii a v ní je ústřední svatyní Kába – velký černý monolit. Druhým svatým místem je město Medína, do kterého Mohamed uprchl poté, co byl z Mekky dočasně vyhnán místním obyvatelstvem.
Třetím posvátným místem islámu se stal dodatečně také Jeruzalém a to přestože není v Koránu ani jednou jmenován. Došlo k tomu za vlády umajjovské dynastie, kdy ve snaze dodat Jeruzalému větší význam a podpořit tak jeho obchodní přitažlivost vznikl výklad jednoho místa v Koránu (súra 17:1), kde se mluví o odchodu Mohameda do nebe z „nejvzdálenější mešity“ jako o mešitě Al-Aksa, která stojí na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Obchodu tehdy tento účelový výklad na krátkou dobu pomohl, postupně však význam Jeruzaléma opět upadal a na počátku 20. století byl Jeruzalém opět provinčním městem, které mělo význam pouze pro Židy rozptýlené v diaspoře a pro křesťany, kteří s rozvojem cestování stále více navštěvovali Svatou zemi. Muslimové se o Jeruzalém začali opět vážněji zajímat až v souvislosti s přípravou obnovení židovského státu.
Součástí učení Koránu je i výzva k šíření islámu pomocí džihádu – svaté války. Islám byl militantní a agresivní vždy ve chvíli, kdy usiloval o ovládnutí nových území (včetně jižní Evropy). Jakmile se mu podařilo upevnit moc, stal se tolerantním jak vůči židovství, tak i křesťanství. Během uplynulých 13 století se v oblasti ovládané islámem v dobách klidu a tolerance dařilo vzdělání, vědě i umění. Tato tolerance ovšem trvala pouze po dobu vlády. V okamžiku ohrožení nebo při snaze o další expanzi se islám stával a dodnes stává opět militantním náboženstvím. Součástí jeho učení je i zaslíbení věčného ráje pro bojovníky padlé ve svaté válce – z toho vyplývá i ochota radikálních muslimů k sebevražedným obětem.
Současná expanze islámu do Evropy vzbuzuje obavy z dalšího vývoje. V roce 1970 byly v Německu pouhé 3 mešity, dnes jsou v Německu 3 miliony muslimů, kteří se scházejí v několika tisících mešit a islámských kulturních center. Postupná islamizace Evropy a Ameriky pokračuje rychlým tempem a přispívá k podobným událostem jako byly útoky na New York 11. září 2001 nebo v loňském roce na londýnské metro či nedávné nepokoje muslimského obyvatelstva ve Francii. Podstatou nejsou sociální a kulturní rozdíly, ale především islámský radikalismus, který chce ovládnout západní civilizaci. Stejný radikalismus chce vymazat z mapy židovský stát a obsadit Jeruzalém.
Shrnutí náboženské části:
Židovství vždy dráždilo ostatní (nejen muslimy) svojí výlučností. Židovská víra v jediného Boha, který má k jejich národu zvláštní vztah, způsobila mimořádnou soudržnost Židů po celém světě během celé historie. Judaismus má také stále velký vliv na politické a veřejné dění v Izraeli, včetně zákonodárství, byť je přibližně čtvrtina občanů Izraele nežidovského původu (Arabové a křesťané) a poměrně velká část židovského obyvatelstva dnes nevyznává judaismus aktivně. Přesto ho považují za své dědictví a ztotožňují se s ním.
Islám má díky svým každodenním rituálům trvalý a znovu se obnovující vliv na své vyznavače. Umírněná část muslimů se dnes vzdává idejí džihádu (svaté války proti nevěřícím) i uplatňování práva šaríja ( velmi přísné islámské zákony určující život rodiny a společnosti do nejmenších podrobností a tvrdě trestající přestupky). Palestinští muslimové však patří v drtivé většině k radikálním vyznavačům islámu a proto dochází k násilí.
HLEDISKO POLITICKÉ
(hledisko politické úzce souvisí s dějinami 20. století a se vznikem státu Izrael)
Vznik sionistického hnutí
Se vzrůstajícím počtem pogromů a pronásledování Židů v Evropě docházelo mezi nimi stále častěji k projevům nespokojenosti a hledání cesty jak vyjít z útlaku. Mnozí zaujímali významná místa a získaly značný majetek, ale kdykoliv o to všechno mohli přijít (jak se ukázalo například za Hitlera v Německu a na okupovaných územích). Část Židů se usadila v bezpečných Spojených státech a získala tam značný hospodářský a politický vliv, ale touha po vlastní zemi, po Jeruzalému a po Siónu mezi Židy stále rostla.
V roce 1896 napsal vídeňský spisovatel a novinář Theodor Herzl[8] knihu Den Juden Staat a tento okamžik je označován jako počátek novodobého sionistického hnutí[9]. Naplno formuloval myšlenku vzniku samostatného židovského státu jako jediného možného řešení palčivé židovské otázky. Ohlas na knihu byl tak velký, že již za rok po jejím vydání se v Basileji konal první světový sionistický kongres, navštívený významnými Židy z mnoha zemí světa. Na tomto kongresu byly odmítnuty návrhy, aby se židovský stát zřídil v Argentině, Ugandě nebo na části Sinajského poloostrova. Padlo rozhodnutí usilovat o jeho zřízení v historické judské zemi – Palestině. Po tomto kongresu si Theodor Herzl poznamenal do svého deníku: „V Basileji jsem založil židovský stát, Možná za pět, ale jistě za padesát let to každý uzná.“ Skutečně – padesát let poté vznikl Stát Izrael. Herzl se toho již nedožil (zemřel v roce 1904), ale mnoho jeho následovníků převzalo myšlenku sionismu a připravovalo cestu vytouženému vlastnímu státu. Založili několik sionistických organizací jako např. Sionistickou osídlovací společnost a Židovskou agenturu. Úkolem těchto organizací bylo získávat v Palestině půdu a usazovat tam židovské osadníky. Tamní pozemky byly v té době v rukou osmanské říše (Turecka) a místních převážně arabských feudálů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o neúrodnou pustinu, byli ochotni ji na přemrštěnou cenu odprodat. Se vzrůstajícím zájmem židovských nákupčích vzrůstala také stále cena těch neplodných pozemků. Zde je nutné připomenout, že Židé si své území , o které přišli před staletími, znovu právoplatně zakoupili a zaplatili. Peníze se získávali při sbírkách po celém světě a z prostředků bohatých Židů, jakými byli např. známí američtí Rotschildové. Na zakoupených územích byly budovány tzv. kibucy – společné osady pro nové osadníky.
Hrdinství tehdejších osadníků nemá v historii téměř obdoby – doslova vlastníma rukama a za neskutečných obětí postupně přeměnili poušť na kvetoucí zahradu. Dodnes žijí v Izraeli pamětníci, kteří dosvědčují, že práce při zakládání kibucu znamenala například ranní cestu karavany lidí z hory do 10 km vzdáleného údolí s nůší na zádech. V údolí naplnili nůši bahnem z říční náplavy a vrátili se stejnou cestou nahoru. Tam vysypali náklad na budoucí vyznačené pole v písku, najedli se a vyrazili znovu aby stihli do večera druhý náklad. Takto to šlo třeba půl roku a poté teprve mohli nové pole osít a začít na něm hospodařit. Na jiných místech zase kopali po pás v bahně (v rojích komárů) odvodňovací kanály aby vysušili bažiny, které se jim podařilo koupit. Naopak na horách, kde nebyla voda, budovali důmyslné zavlažovací systémy, ve kterých dodnes Izrael představuje absolutní světovou špičku. Závlahové systémy dosáhly takové dokonalosti, že dodávaly pravidelně jednotlivé kapky vody k jednotlivým rostlinkám na osázených plochách. Trvalo to sice celá desetiletí, ale izraelská území se postupně opět zazelenala a Židé přestali být závislí na dovozech potravin z ciziny.
Dnes patří Izrael k předním světovým expertům na zemědělství a vyváží své produkty do celého světa včetně ČR (například citrusy, jahody a řezané květiny). K tomu je nutno poznamenat, že kibucy fungovaly na bázi naprosté dobrovolnosti, bez jakékoliv finanční odměny nebo platu. Všechen majetek kibucu byl společný a potraviny, šatstvo i ubytování se členům kibucu přidělovalo dle potřeby. Kibucem prošla celá první generace osadníků, vydržet se to dalo pouze díky nezměrnému nadšení a zapálení pro sionistickou myšlenku. Byl to takový komunismus v praxi. Dnes již kibuců ubývá, mnoho z nich bylo nahrazeno rodinnými farmami, nebo tzv. mošavy, což jsou družstva s větším podílem soukromého vlastnictví jednotlivých členů.
Hospodářské úspěchy židovských osadníků vzbudily postupně závist jejich nejbližších sousedů, beduínů, kteří zjistili, že planá půda, kterou prodali, dává novým majitelům užitek. Podníceni náboženskými rozdíli se na mnoha místech rozhodli vzít si svůj bývalý majetek zpět násilím. Kibucy musely čelit útokům, které se postupně přiostřovaly. Došlo to tak daleko, již v prvním desetiletí 20. století vytvářely kibucy vlastní obranné jednotky, ze kterých se později vyvinula Hagana – židovská ilegální armáda. V Okolí kibuců byla trvale horká půda – docházelo k přestřelkám a bojům o úrodu i o obydlí, situace připomínala americký divoký Západ o padesát let dříve. Turci, kteří zemi formálně vládli se o tyto spory příliš nestarali, jednak byla Palestina stranou jejich zájmů, jednak měli starosti s hrozícím válečným konfliktem v Evropě.
Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se situace změnila. Turci se postavili proti Británii i proti Rusku a vojensky obsadili Palestinu. Židovští osadníci sympatizovali s Velkou Británií a zapojili se do války na její straně, čímž vyvolali kruté pronásledování Židů ze strany tureckých úřadů. Britové ve snaze ovládnout Přední východ slíbili Saudským Arabům a jejich prostřednictvím i arabskému obyvatelstvu Palestiny pomoc při vzniku nezávislé Palestiny výměnou za podporu při boji proti Turkům. Omyl tehdejších mocností spočíval v názoru, že v budoucí nezávislé Palestině budou žít Židé i Arabové pokojně v jednom státě.[10] V roce 1917 vyhnali Britové pod vedením generála Allenbyho Turky z Palestiny a ustavili v ní vlastní dočasnou vládu na základě mandátu (pověření) Spojených národů.
Přípravy vzniku samostatného židovského státu
V říjnu roku 1917 byla v Londýně vydána tzv. Balfourova deklarace (ke schválení došlo 2. 11.), která zaručovala Židům neomezené přistěhovalecké právo do Palestiny(bývalé Judeje) a tamnímu obyvatelstvu (teď již převážně arabskému) občanská a náboženská práva. Tuto deklaraci ratifikovalo 50 států. V Palestině v té době žilo cca 100 000 Židů a asi 600 000 ostatních obyvatel – převážně Arabů.
Situace se ale začínala pomalu vyhrocovat, Palestina se stávala středem gigantické hry o ropu a o moc na Blízkém východě. Francie s Velkou Británií se dělily o poválečnou kořist. Hranice vlivu probíhala v severních oblastech Palestiny, právě v místech, kde vzniklo nejvíce židovských kibuců. Francouzi, kteří měli na tuto oblast zálusk, podnítili syrské Araby k bojům o obsazení tohoto území. Britové se bránili Balfourovou deklarací, která tato území slibovala Židům (a tím by se tam udržel britský vliv).
Z další části palestinského území vytvořili Britové bez souhlasu Spojených národů nový stát Zajordánsko, do kterého dosadili za vládce jednoho z arabských válečníků. Tím si pojistili jeho věrnost proti francouzským územním nárokům. V té době se představitelé Židů setkali s iráckým králem Fajsalem, který byl hlavou arabského světa a uzavřeli vzájemnou smlouvu o přátelství, v níž se obě strany zavázaly respektovat zájmy druhého partnera. Arabové akceptovali návrat Židů a uznali jejich historická práva na Palestinu i jejich lidské právo na vlast. Židé naopak přijali a uznali původně nezákonný vznik Zajordánska.
S touto dohodou se nemohli smířit někteří z arabských velkostatkářů v Palestině, kteří si uvědomovali, že s nástupem Židů přijdou o svůj téměř neomezený vliv nad chudými beduíny a arabskými dělníky – téměř otroky. Jeden z nich – Amín al Husejní se stal jeruzalémským muftím (nejvyšším islámským duchovním v Jeruzalémě) a začal Araby otevřeně podněcovat proti Židům. Docházelo k otevřeným bojům, které Britové nedokázali zcela zvládnout. Aby uklidnili situaci, omezili židovské přistěhovalectví do Palestiny a snažili se odzbrojit židovskou domobranu. V roce 1929 zfanatizovaní Arabové podněcovaní jeruzalémským muftím zaútočili na Židy modlící se u Zdi nářků pod Chrámovou horou. Došlo k velkému masakru – počet obětí na obou stranách šel do tisíců. Po odeznění nepokojů svolal Amín el Husejní do Jeruzaléma kongres vedoucích muslimských osobností z celého světa. Založili zde Panarabskou federaci s cílem zachránit islám před Brity a před Židy. Prohlásili otevřeně, že zničení židovské domoviny je svatou povinností všech Arabů. Britové k tomu pouze mlčeli.
Postavení jeruzalémského muftího stále sílilo a po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 se stal jeho věrným spojencem. Německé protižidovské a protibritské postoje byly vodou na Husejního mlýn. Získal tím politickou i finanční podporu svého protižidovského boje a již se s ním ani neskrýval. Vyzbrojil vlastní tzv. osvobozeneckou armádu a podnikal otevřené útoky na židovské obyvatelstvo. Židé se díky Haganě dokázali ubránit, ale celá Palestina byla ve třicátých letech jedním bojištěm. Formálně vládnoucí Britově se přestali pokoušet situaci zvládat, stáhli se do bezpečí svých posádek a využívali toho, že si na ně nikdo netroufne zaútočit. V jejich přítomnosti dodržovali Arabové se Židy příměří, jakmile britská jednotka zmizela z dohledu, vypukly boje nanovo. V těžké chvíli se na stranu izraelské ilegální armády Hagany postavil jistý major britské armády, který se již nemohl dívat na arabskou agresivitu a troufalost. Vycvičil v Haganě několik úderných jednotek, které dokázaly Arabům nejen účinně vzdorovat, ale pravidelně je porážely. Během krátké doby si tyto malé jednotky vynutily u Arabů takový respekt, že utíkali z boje, jakmile zjistili, kdo proti nim stojí. Zakrátko boje ustaly úplně, Židé získali opět mír a Hagana se naučila účinně bojovat. Mimořádné nasazení geniálního britského důstojníka vyvolalo stížnosti na mezinárodní scéně a Britové, kteří mu zpočátku ponechali volnou ruku, ho v roce 1939 odveleli z Palestiny. Zároveň s mnichovským diktátem ohledně Československa, se ve snaze udržet si mír také zavázali, že na Hitlerovu žádost zcela zastaví již omezené židovské přistěhovalectví do Palestiny. V té době Židé houfně prchali z Německa a mezinárodní Židovská agentura jim pomáhala jednak při získávání vystěhovaleckých víz, jednak při organizování útěků. Problém nastal kam je odvézt, když Britové Palestinu zablokovali.
Navzdory britským ústupkům Hitler Velkou Británii napadl a vtáhl do války. Vzniklo nebezpečí, že Německo obsadí Palestinu i strategická místa na Blízkém východě. Palestinští Židé se houfně hlásili do britských jednotek aby pomohli bránit svoji zemi. Britové je v počáteční fázi války do přímých bojů z opatrnosti nenasadili, později jim však nic jiného nezbývalo a v řadě bitev se židovské jednotky v bojích s Němci, Turky a vychistickými proněmeckými Francouzi vyznamenaly. [11]
Současně s průběhem války však pokračoval exodus – útěk Židů z Němci obsazené Evropy. Díky úzkoprsé britské politice docházelo k mnoha tragédiím zoufalých uprchlíků.[12]
Po porážce Německa a jeho spojenců se USA zasadily o vytvoření mezinárodní komise pro židovsko-palestinskou otázku. Tato komise prošetřila stávající situaci a zjistila, že se v Evropě nacházejí statisíce Židů v bývalých koncentračních táborech, kteří se nemají kam vrátit. Okamžitě navrhla jediné možné a lidské řešení – povolit těmto lidem vstup do Palestiny. Velká Británie to odmítla a zostřila blokádu přístavů. Z italských a francouzských přístavů vyplouvaly lodě plné bývalých židovských vězňů, ale jakmile vpluly do palestinských výsostných vod, byly britským námořnictvem zajaty a deportovány na Kypr, kde byly vybudovány britské koncentrační tábory pro uprchlíky. Pravda, nešlo v nich o život, vězňové měli stravu a přístřeší, ale byli stále jen vězňové – jako za holocaustu. V těchto táborech skončily desítky tisíc židovských uprchlíků. Židé na toto bezpráví odpověděli po svém. Tajná Hagana organizovala utajené transporty přistěhovalců, židovské jednotky v Palestině zároveň vstoupily do otevřenějšího boje proti britské nadvládě. Když se k tomu přidaly na druhé straně i jednotky fanatických Arabů, bojujících jak proti Židům, tak proti Britům, přiznala Velká Británie svoji další neschopnost řešit situaci a předložila otázku palestinského mandátu OSN.
Ženevský výbor OSN v srpnu 1947 navrhl rozdělit území Palestiny původně slíbené Židům, na dvě části – židovskou a arabskou. Jeruzalém měl zůstat mezinárodním městem. Pro Židy to byl kompromis – malé území, úzké a strategicky nevhodné, navíc v Jeruzalémě nemohli zřídit hlavní město. Přesto souhlasili – potřebovali zoufale vlastní stát aby mohli přijímat evropské běžence.
Naproti tomu Arabové plán OSN odmítli. Jejich odpověď byla prostá: rozdělení Palestiny a vznik židovského státu znamená válku.
Vznik Izraelského státu.
Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění OSN schválilo plán na rozdělení Palestiny na 2 nezávislé státy, arabský a židovský. Židé s plánem souhlasili, ale Arabové usnesení odmítli a prohlásili, že jeho provedení budou násilím znemožňovat. Třicátého listopadu 1947 začaly jejich boje proti Židům na území Palestiny. Britská správa jen těžko zvládala situaci (navíc se již Británie začala přiklánět na arabskou stranu[13]).
Posledních 6 měsíců před vyhlášením Státu Izrael se Palestina stala již otevřeným válečným polem. Za bílého dne vpadla do Palestiny tzv. „Arabská osvobozovací armáda“, vedená libanonským dobrodruhem Kawákdžím. Jeho žoldnéři byli moderně vyzbrojeni a vycvičeni k partyzánské válce, to vše za peníze okolních arabských států. Britové proti nim nezasáhli, naopak, Haganě jako ilegální armádě nebyl nákup zbraní oficiálně umožněn. Navíc se sama musela bránit, protože Angličané zabavovali všechny zbraně, které jim padly do rukou a jejich držitele odsuzovali k těžkým trestům vězení i k smrti. Arabská osvobozenecká armáda útočila především na židovské zásobovací konvoje a na osamělé kibucy. Židé odolávali díky své houževnatosti, vynalézavosti, nezměrné odvaze a v mnoha případech díky událostem, které nelze nazvat jinak než zázraky.[14]
Horší situace nastala v Jeruzalémě, Arabům se podařilo město, kde žilo 100 000 Židů a které podle plánu OSN mělo mít mezinárodní správu, odříznout od židovského pobřežního pásma a tím zamezit zásobování židovského obyvatelstva. Na několika příhodných místech, v místech s arabským osídlením, přerušili silnici a obležený Jeruzalém vyhladověli. V kritické chvíli, kdy v Jeruzalémě zcela došly zásoby jídla i munice a zoufalí obránci se rozhodovali pro kapitulaci, podařilo se Haganě ojedinělou hrdinskou akcí nazvanou Nachšon prorazit arabskou blokádu a zachránit Jeruzalém. Tři sta nákladních aut, nárazník na nárazníku vytvořilo 9 kilometrů dlouhou kolonu a pod neustálou arabskou palbou dorazilo do města s životně důležitými zásobami.[15] Anglický mandát nad Izraelem skončil 15. května 1948. Den předtím, v pátek 14.května 1948 se v Tel Avivu sešla židovská „Prozatímní státní rada“, jejíž představitel David Ben Gurion slavnostně vyhlásil vznik nového státu Izrael. Jako první mocnost uznaly nový stát USA, následoval Sovětský svaz a státy východního bloku, dále jihoamerické a některé asijské státy. Velká Británie a její bývalé kolonie zpočátku váhaly, ale postupně vznik izraelského státu také přijaly. Arabské země Izrael odmítaly a některé ho odmítají uznat dodnes.
Izraelská válka o nezávislost (1948)
Následující den vtáhly do Izraele armády Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu, Iráku, Saudské Arábie a Jemenu. V novém izraelském státě tehdy žilo 650 000 Židů, kteří stáli proti 40.000 000 nepřátelským Arabů. Izraeli, jenž s touto válkou počítal se podařilo v několika dnech přeměnit podzemní hnutí Hagana v pravidelnou armádu. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost i pro ženy. K prvním nákupům zbraní došlo v Československu. Na leteckých a vojenských základnách u nás byli také cvičeni izraelští piloti a vojenští specialisté. V rozhodující fázi obrany mladého státu vycházely československé úřady Izraeli vstříc, což je dodnes pozitivně hodnoceno z izraelské strany.
Situace na bojištích se vyvíjela většinou pro Izrael příznivě. Vojáci okolních států neměli k Palestině na rozdíl od Židů osobní vztahy a když narazili na zoufale odhodlanou obranu, obvykle zastavovali útoky a často byli zahnáni na útěk.[16] Situace v Jeruzalémě byla naopak kritická. Židovská stará čtvrť, ve které žilo 2.000 převážně ortodoxních Židů a byly tam nejvýznamnější židovské památky včetně Zdi nářků, byla elitními jednotkami Arabské legie zcela odříznuta od spojení s okolním světem a po 10 dnech urputných bojů museli obránci kapitulovat. Když jednotky Arabské legie vstoupily do čtvrti, zjistily, že na izraelské straně zbylo z původních 200 vojáků pouze 40 bojeschopných členů Hagany, zcela bez střeliva. Obyvatelé byli následně evakuováni, celá čtvrť byla vyplundrována a zůstala pro následujících 20 let v arabských rukách. Většinu Jeruzaléma však izraelská armáda udržela navzdory opětovnému přerušení zásobovacích spojení a trvalému nedostatku potravin, zbraní a munice.
OSN se pokoušela zprostředkovat příměří, což se zdařilo až po několika pokusech ve chvíli, kdy již bylo zřejmé, že Židé svůj stát uhájili. Pod tlakem porážek i světového mínění Arabové s příměřím po dvou měsících souhlasili a 18. července 1948 byly zastaveny boje. Následovaly mírové smlouvy s jednotlivými okolními státy, ve kterých mohl Izrael své území ještě zvětšit oproti tomu, co navrhoval plán OSN, čímž se pod jeho vládu nakonec dostaly tři čtvrtiny původního území Palestiny. Na zbylých územích nevznikl žádný arabský stát, jak slíbila OSN, nýbrž Zajordánsko anektovalo západní břeh Jordánu včetně východní části Jeruzaléma (Staré židovské čtvrti) a od té doby se nazývá Jordánsko. Stalo se to sice se souhlasem místních palestinských prominentů, kteří nebyli schopni založit vlastní stát, ale bez mezinárodního uznání – a to včetně arabských států. Egypt převzal pod svoji správu pásmo Gazy, aniž by je ale anektoval. V květnu 1949 se Izrael stal členem OSN. Malý stát zkoušku ohněm přečkal. Z boje, který pro něj vypadal zprvu beznadějně, vyšel vítězně, byť cena 6 000 mrtvých zaplacená za přežití byla pro tak malý stát příliš vysoká.
Občany Izraele se stali všichni obyvatelé žijící na jeho území, jak arabského, tak židovského původu. Občanská práva měli a mají dodnes naprosto stejná, včetně zastoupení v parlamentě a ve vládě. Prvním izraelským prezidentem se stal zkušený sionistický politik Chaim Weizmann a prvním premiérem již zmiňovaný David Ben Gurion. Jedním z prvních opatření nového státu bylo otevření hranic pro všechny přistěhovalce židovského původu. V prvních třech letech přišlo do Izraele více než 700 000 Židů z celého světa, často velice kuriózními cestami.[17]
Přijetí takového počtu lidí zaměstnalo izraelský stát na řadu let. Překotně vznikala nová sídliště, infrastruktura, průmysl, zdravotnictví a školství. Stále se rozmáhalo také zemědělství.
Sinajské tažení (1956)
Druhou izraelskou válkou bylo tzv. Sinajské tažení v roce 1956. Egypt, který se nesmířil s neúspěchem v předchozí válce stále využíval obsazeného pásma Gazy k teroristickým výpadům proti Izraeli. Za prvních 8 let existence židovského státu došlo k celkem 3367 přepadům arabskými komandy nazvanými „fidžájínové“. Izrael se bránil odvetnými opatřeními na základny těchto jednotek v pásmu Gazy a napětí stále rostlo. V Egyptě mezitím došlo k za přispění Sovětského svazu k revoluci a svržení krále. Nový prezident Násir po uchopení moci jednak zahájil námořní blokádu izraelského přístavu Eilat na egyptsko-izraelské hranici a jednak na sovětský podnět uzavřel Suezský průplav, čímž si znepřátelil Francii a Anglii. Uzavřel také vojenskou smlouvu se Sýrií a Jordánskem, namířenou proti Izraeli. Na sinajské poušti v těsném sousedství izraelských hranic soustředil početnou egyptskou armádu, vyzbrojenou a vycvičenou Sovětským svazem. Izraeli šlo opět o holou existenci a proto se odhodlal k protiútoku proti přesile. 29.10.1956 zahájil útok na pásmo Gazy a Sinajskou poušť. Akce byla ukončena po 5 dnech obsazením této části egyptského území. Izrael, který byl podporován Anglií a hlavně Francií osvobodil svůj přístav Eilat, zajistil pásmo Gazy a ukořistil mnoho egyptské výzbroje sovětské výroby. Svým úspěchem získal mezinárodní uznání a respekt. Po podepsání příměří a politické stabilizaci situace vrátil v březnu 1957 dobrovolně území pouště Sinaj i pásmo Gazy Egyptu, ale pod kontrolu jednotek OSN. Jedním z hrdinů této války se stal mladý velitel tankové brigády Ariel Šaron.
Vznik Organizace pro osvobození Palestiny
V následujících letech došlo k řadě vnitroarabských potyček v okolních státech, ale postupně se Arabové opět soustředili na svůj hlavní cíl: zahnat nenáviděné Židy do moře. V roce 1964 byla v pásmu Gazy založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která se postupně stala mluvčím Palestinců žijících mimo území Izraele. Prvním předsedou se stal Ahmad Šukajrí. Počátkem roku 1965 založil palestinský studentský vůdce Jásir Arafat polovojenskou organizaci Al-Fatáh, která organizovala sabotážní a teroristické akce proti Izraeli a postupně získala velký vliv uvnitř OOP.
Šestidenní válka (1967)
Na počátku roku 1967 zesílila teroristická činnost pocházející ze severu – z území Sýrie.Kromě toho Sýrie začala z Golanského pohoří ostřelovat židovské osady v údolí Jordánu. Na diplomatické výtky syrská vláda nereagovala, proto Izrael zesílil obranu a na izraelsko-syrské hranici docházelo k ozbrojeným potyčkám. Egyptský prezident Násir vycítil příležitost a vynutil si stažení jednotek OSN z egyptské části Sinajské pouště. 16. května 1967 hlásil egyptský rozhlas: „Existence Izraele trvala již dlouho. Vítáme boj. Hodina H začala: je tu bitva v níž Izrael zničíme.“ V následujících dnech se na hranicích Izraele koncentrovaly vojenské jednotky Egypta, Sýrie, Jordánska, a Saudské Arábie. K nim se přidaly i jednotky Iráku, Alžírska a Kuvajtu, kteří nebyli ani izraelskými sousedy.
Izraelské vládě bylo jasné, že se utahuje smrtelná smyčka, že válka je neodvratná a že každé další zaváhání by mohlo znamenat konec státu. Byla krizově reorganizována vláda, která rozhodla opět o preventivním úderu. Ráno 5. června 1967 přeletěla izraelská letadla egyptské a syrské hranice a překvapivým úderem zničila velkou část egyptského a syrského letectva dřív, než stačilo vzlétnout. Izrael tak rázem získal vzdušnou převahu na celém Středním Východě. Egypt své spojence záměrně dezinformoval o vývoji situace a jednotky arabských států v domnění, že izraelské letectvo je poraženo, zahájili útok na snadnou kořist. Tentýž den varoval Izrael jordánského krále, že jeho zemi nehrozí žádný útok, bude-li se držet stranou. Jordánsko však pod dojmem egyptských vítězných zpráv odmítlo izraelský mír a přidalo se k útočícím státům. Izraeli se tím uvolnily ruce a jeho obrana byla tak účinná, že se během 6 dnů odstranily všechny územní anomálie z dob první války za nezávislost. Dne 7. června 1967 obsadili Izraelci jeruzalémské Staré město a po 20 letech se opět dostali ke svým posvátným místům, včetně Zdi nářků. Jeruzalém tím zcela ovládli a stal se jejich hlavním městem. V následujících dnech Izrael obsadil Jordánskem anektovaný Západní břeh Jordánu a Egyptem kontrolované pásmo Gazy. Na severu země překročily izraelské jednotky syrské hranice, dobyly opevněné Golanské pohoří a zastavily se až pouhých 50 km od syrského hlavního města Damašku. Současně Židé na jihu znovu obsadili celý Sinajský poloostrov. Po 6 dnech byly na základě naléhání OSN a světových mocností uzavřeno příměří. Izrael opět zázračným způsobem zvítězil proti mnohem silnějšímu nepříteli. Touto Šestidenní válkou židovský stát poprvé získal obranyschopné hranice, a také hlavní město a některá slavná místa svého historického dědictví (Betlém, Hebron apod.). Vítězstvím byla povzbuzena také další velká vlna přistěhovalců židovského původu z celého světa.
Uspořádání poválečných poměrů
Nássledující mírová jednání pod vedením OSN vyústila v rezoluci č. 242 Rady bezpečnosti OSN, přijaté 22.11.1967. Na jejím základě měl Izrael vrátit Egyptu a Sýrii obsazená území a arabské státy měly uznat židovský stát a uzavřít s ním separátní mírové smlouvy. Zatímco Izrael na kompromisní řešení přistoupil a z egyptského i syrského území se stáhl, zástupci členských zemí Arabské ligy se na konferenci v Chartúmu v září 1967 sjednotili na trojím kategorickém odmítnutí: žádné jednání, žádné uznání a žádná mírová smlouva s Izraelem. Pásmo Gazy, které před válkou ovládal Egypt, obývali převážně Arabové. Jakmile nad ním Izraelci převzali kontrolu, chopili se obyvatelé příležitosti a hledali na izraelském území práci. Stejně tomu bylo i na území západního břehu Jordánu, který do té doby neoprávněně anektovalo Jordánsko. Zatímco předchozí nezaměstnanost přesahovala na těchto územích 25%, během krátké doby klesla na nulu. Ve snaze o zajištění bezpečnosti a lepší asimilaci tohoto arabského obyvatelstva začala izraelská vláda na těchto územích plánovat osídlování neúrodných ploch. Zatímco v Izraeli v té době již byla plně rozvinuta infrastruktura a zemědělství, v pásmu Gazy a na Západním břehu vládly stále poměry podobné těm před vznikem státu Izrael, včetně rozsáhlých pouštních ploch. Vznikly nové kibucy a osady s podporou státu, na mnoha místech ale vznikly i osady ilegální, bez schválení vlády, pouze z rozhodnutí osadníků, kteří se přistěhovali do pustiny. V některých případech to vláda nakonec tolerovala, v jiných během let zasáhla a přinutila židovské osadníky tyto osady opustit. Arabové na těchto územích zažívali vlnu konjunktury a nedocházelo z jejich strany k žádným zásadním projevům nepřátelství kromě akcí organizovaných OOP.
Po Šestidenní válce vzrostl význam OOP, která byla na zmíněné konferenci v Chartúmu uznána za jedinou oprávněnou mluvčí palestinských Arabů. Své sídlo si po útěku z pásma Gazy zřídila v Jordánsku, odkud dále organizovala teroristické výpady na území Izraele. Díky nim získal vůdce Al-Fatáhu Jásir Arafat rozhodující vliv a byl v roce 1968 zvolen předsedou OOP. Teroristické útoky ze strany OOP dosáhly jednoho z vrcholů v roce 1972, kdy byl na olympijských hrách v Mnichově uprostřed olympijské vesnice přepaden a zlikvidován jeden z izraelských olympijských týmů.
Jomkippurská válka (1997)
V Egyptě se Násirův nástupce Sadat rozhodl pro další útok na Izrael. Tajně se smluvil se Sýrií a 6. října 1973 nečekaně napadli Izrael z několika stran. Moment překvapení načasovali dokonale. Izrael právě slavil svůj největší svátek – Jom Kippur – Den Smíření, během něhož se zastavuje veškerý provoz a odmlčuje se i rádio o televize. Většina vojáků kromě toho jezdí na návštěvu domů a ostatní jsou mimo bojovou pohotovost. Jedná se o jediný den v roce, kdy je Izrael naprosto bezbranný. K překvapení přispělo i selhání jindy dokonalé izraelské výzvědné služby Mossad, která ještě den předem považovala manévry egyptských a syrských sil za běžné podzimní cvičení a nevěřila, že by si po předchozích zkušenostech na Izrael někdo ze sousedů troufl. Když bylo již jasné, že nastává útok a vyhlášena mobilizace, nebylo možné vojáky dopravit k jednotkám. Rychlé spojky a většinu řidičů bylo nutné pracně hledat v synagogách.
První útoky byly zničující. Mnoho izraelských vojáků padlo během prvního dne, celé další jednotky byly zajaty.[18] Tentokrát to byli Izraelci, kdo přišli během prvního dne o více než polovinu svého letectva. Zároveň také byla zničena značná část výzbroje a zásob. V kritické situaci se izraelská premiérka Golda Meirová obrátila s prosbou o pomoc na USA a ty souhlasily vzhledem k tomu, že arabské státy byly zásobovány ze Sovětského svazu. Masivním leteckým mostem dopravily do Izraele náhradní výzbroj a zásoby včetně bojových letounů. Po prvotním ústupu se Izraelcům podařilo zorganizovat obranu a zahájit protiofenzivu. Do obrany byl jako vždy zapojen každý izraelský občan včetně dětí. Ti, kteří byli z vojenského hlediska opravdu nepoužitelní (malé děti a zcela staří lidé) organizovali alespoň celostátní modlitby k Bohu za záchranu. Jak je již v izraelských válkách obvyklé, opět docházelo k zázračným situacím, díky kterým se dařilo odvracet definitivní porážku.[19] Původně ztracená situace se za nesmírných obětí začala obracet ve prospěch Izraele. Izraelská armáda postupně přešla do ofenzívy a podařilo se jí nepřátelské armády vytlačit ze svého území. Následně obsadila Sinajský poloostrov, kde zajala více než 20 000 egyptských vojáků, překročila Suezský průplav a Dostala se až do blízkosti Káhiry. Aby odvrátil obsazení svého hlavního města, požádal Egypt o příměří, na které Izraelci po doporučení OSN a USA přistoupili. Válka byla ukončena 26.října 1973 a trvala tři týdny. Jedním z výrazných generálů izraelské armády byl opět Ariel Šaron.
Mírové snahy – Camp David
Hlavní iniciátor války egyptský prezident Anvar Sadat postupně obrátil své postoje a v roce 1977 navštívil Jeruzalém s mírovou iniciativou. Nejen že uznal židovské právo na vlastní stát, ale prohlásil se za přítele Izraele a navrhl budoucí mírová řešení sporů. Definitivní mír byl potvrzen následujícího roku smlouvou v americkém Camp Davidu, kterou podepsal americký prezident Jimmy Carter, egyptský prezident Anvar Sadat a izraelský premiér Menachem Begin. Oba představitelé dříve znepřátelených států následně obdrželi Nobelovu cenu míru. Na základě této smlouvy Izrael opět vrátil dobytá území a dokonce se v některých případech stáhl i za hranice území získaných v roce 1967.
Organizace pro osvobození Palestiny však mírový proces z Camp Davidu nepřijala, protože odmítla uznat jakýmkoliv způsobem právo Izraelců na existenci. Dokonce byla zapojena do příprav atentátu, při kterém byl v roce 1981 během vojenské přehlídky egyptský prezident Sadat zastřelen odvetou za uzavření míru s Izraelem.
Libanonský konflikt – Bejrútské tažení (1978-1982)
OOP byla jordánským králem Hussajnem vyhnána z Jordánska do jižního Libanonu, kde jí bylo vykázáno vlastní území. Odtud potom prováděla přepady proti Izraeli, které měly za cíl zneklidnit a zastrašit izraelské civilní obyvatelstvo. Libanonská vláda byla tak slabá a dezorientovaná, že neměla sílu proti OOP zakročit, naopak OOP získala značný vliv v zemi, když na svou stranu strhla velkou část obyvatelstva, které štvala proti vlastní vládě. Kvůli dramatickému nárůstu přepadů a neřešitelné situaci, obsadil Izrael v březnu 1978 jižní Libanon, vyhnal odtud OOP dále do vnitrozemí a stáhl se až poté, co kontrolu nad územím převzaly bezpečnostní jednotky OSN. Klid trval do června 1982, kdy byl Londýně spáchán atentát na izraelského velvyslance. Rozvědka zjistila, že v pozadí byli lidé z OOP, což Izraeli stačilo k leteckému útoku na sídlo OOP v Bejrútu. Palestinci odpověděli ostřelováním 29 židovských osad. Následně zaútočily izraelské jednotky na libanonské území a během několika dní dojely až k Bejrútu. Zajímavé je, že Izraelci bojovali téměř výhradně proti jednotkám OOP, zatímco část libanonského obyvatelstva je vítala jako osvoboditele. Po týdnu bojů bylo podepsáno první příměří, které skončilo v září vraždou libanonského proizraelského premiéra Džumajila. V odpověď na jeho smrt obsadila izraelská armáda západní část Bejrútu, kde bylo přes 2 000 ozbrojenců OOP. Světové mínění se postavilo proti Izraeli poté, co libanonské oddíly spojené s Izraelem ve snaze pomstít premiérovu smrt povraždily civilní palestinské obyvatelstvo žijící v bejrútských táborech Šabra a Šatila. Izraelská armáda tomuto masakru nezabránila, následkem čehož musel odstoupit tehdejší ministr obrany, kterým byl opět Ariel Šaron. Krátce po masakru se Izrael stáhl zpět na své území a zajištění pořádku v Libanonu převzalo OSN. Tato akce bývá označována jako Bejrútské tažení a byla první válkou, která se odehrála zcela mimo území Izraele.
První arabská intifáda (1987)
Jiskry odporu proti Izraeli doutnaly stále i uvnitř izraelských hranic, zejména mezi arabskými studenty a intelektuály. Důvodem byla mimo jiné izraelská osidlovací činnost a vzrůstající počet izraelských obyvatel v místech, která Arabové považovali za svá, tedy v Pásmu Gazy ( Židé tvořili 2% obyvatel) a na Západním břehu Jordánu (8%). Židé zúrodňovali velké oblasti pouští a planin, což Arabové sami nedokázali. S růstem osídlovací činnosti rostl i odpor proti ní. Židovské osady musely být opevněny a chráněny armádou. Počet palestinských teroristických útoků činil v osmdesátých letech okolo 4 tisíc ročně a to nejen na územích s arabskou většinou, ale i v izraelském vnitrozemí.
První arabská intifáda (překlad „procitnutí“) vypukla 9. prosince 1987 v Gaze. Záminkou se stala dopravní nehoda izraelského a palestinského auta. Při následných nepokojích byla řada lidí zraněna a jeden Palestinec zabit. Nepokoje se rozšířily i na Západní břeh a na jejich zvládnutí byla povolána armáda. Pro ni bylo těžké zvládnout lidové povstání, proti kterému nemohla zakročit tak razantně jako proti případnému cizímu útočníkovi. Na obou stranách docházelo k řadě excesů, při kterých obvykle umíralo více Palestinců. Intifáda brzy pronikla i do izraelského vnitrozemí a postupně přibývaly i desítky obětí mezi civilním izraelským obyvatelstvem. Přepady, pobodání, pumové útoky a autobusové atentáty byly na denním pořádku. Izraelská veřejnost se pod tlakem útoků postupně obracela proti vlastní vládě a žádala ukončení akcí proti arabskému obyvatelstvu. Zároveň vzniklo silné izraelsko-arabské mírové hnutí, které pořádalo společné akce za ukončení bojů. Největší společná demonstrace se uskutečnila 30. 12.1989, kdy desetitisíce Palestinců a Židů vytvořily společně živou zeď kolem jeruzalémského Starého města. Izraelské úřady tuto akci nechaly policejně rozehnat, čímž opět přilily oleje do ohně.
Nejsilnější změny vyvolala intifáda v palestinském táboře. Bojů na ulici se zmocnily děti a mladiství, kteří ztratili strach z izraelských vojáků s vědomím, že do dětí nebudou střílet. Další skupinou, která při intifádě nabyla na významu byly palestinské ženy, které do té doby neměly v palestinské společnosti téměř žádný vliv a nelibě pozorovaly rovnoprávnost žen u Židů. Tato rovnoprávnost jde až tak daleko, že od vzniku státu Izrael slouží ženy povinně i v izraelské armádě. Palestinské ženy tedy začaly vycházet s dětmi do ulic a v bojích ukazovat svoji statečnost a kuráž. Jenže proti matkám s dětmi se armádě těžko bojuje. Nakonec Izraelci obsadily bývalé vnitřní hranice a nechali Palestince, ať si na svých územích dělají co chtějí. Intifáda se postupně změnila v palestinské boje a vyřizování účtů mezi sebou. Do toho zasáhly některé akce izraelských extrémistů, které dohasínající povstání opět přiživily.[20] Přesto bylo vedení OOP již unavené a ochotné s Izraelem vyjednávat. V té chvíli se od OOP odtrhlo islámské fundamentalistické křídlo Hamás – tzv. Islámské hnutí odporu. Hamás vydával vlastní tiskoviny, vyvolával nové bouře a mezi mladými palestinskými radikály brzy získal velkou oblibu. Jeho jediným proklamovaným cílem bylo a je zničit Izrael a zřídit v Palestině islámský fundamentalistický stát íránského typu.
Navzdory snaze Hamásu intifáda pomalu zanikla ještě před začátkem války v Perském zálivu. Jejím výsledkem bylo posílení mírového hnutí na obou stranách, ale zároveň i nárůst nedůvěry Izraelců vůči Arabům a naopak. Obě skupiny se více uzavřely do sebe a oddělily.
Válka v Perském zálivu (1991)
Válka v Perském zálivu počátkem roku 1991 zasáhla i Izrael. Saddám Husajn, který v minulosti rád vystupoval jako bojovník za práva Arabů a nesmiřitelný nepřítel Izraele využil válečného stavu a začal Izrael ostřelovat raketami typu Scud. Zaměřil se především na hustě osídlené oblasti v okolí Tel Avivu. Spojené státy v obavách z tvrdé izraelské odvety, která by mohla mít i jadernou podobu vyvinuly velký tlak na izraelskou vládu, aby se vzdala své obrany a svěřila ji do amerických rukou. Dokonce přestěhovaly do Izraele své obranné rakety typu Patriot, které dokázaly irácké rakety zneškodnit ještě ve vzduchu. Několik raket z desítek vypálených přesto dopadlo, ale zázrakem nezpůsobily žádné velké škody a o život nepřímo přišel pouze jeden člověk.[21] Je zajímavé, že 4 dny před útokem se v
