Libanon – malý stát na pobřeží Středozemního moře, na jihu sousedící s Izraelem, na východě se Sýrií. Nešťastná oběť sporů mezi silnějšími. Libanon bývá označován jako blízkovýchodní Švýcarsko – za normálních okolností upravená, příjemná země s křehkou demokracií ohrožovanou střídavým napětím mezi křesťanskou a muslimskou populací.  Díky tradičně slabé vládě se stává útočištěm různých extrémistických spolků a organizací.

     Po roce 1970 se sem přesunuli bojovníci Arafatovy OOP, vypuzení z Jordánska po neúspěšném pokusu o puč proti králi Husajnovi. Nestabilní politické poměry jim umožnily vytvořit stát ve státě, ovládnout část území Libanonu a odtud napadat Izrael. V letech 1982 – 85 Izrael reagoval obsazením velké části Libanonu a postupným vytlačením OOP. Po stabilizaci situace a vytvoření ochranného pásma na jihu Libanonu se stáhl zpět. V roce 2000 předal Izrael i kontrolu nad tímto pásmem do libanonských  a mezinárodních rukou výměnou za záruky dané rezolucí OSN. Součástí mezinárodních jednotek byl i syrský kontingent, který umožnil Sýrii prohloubit vliv na politické dění v Libanonu.

     Po odchodu ′spřátelené′ syrské armády v dubnu 2005 získalo v zemi faktickou moc islámské hnutí Hizballáh, které svým protiizraelským, ale i náboženským a sociálním zaměřením získává na svoji stranu mínění prostých převážně muslimských vrstev obyvatelstva. Libanonské vládě (která má s Izraelem v dobách míru standardní vztahy) jde v této době především o to, aby nebyla převálcována Hizballáhem a aby škody na životech i na infrastruktuře a majetku byly co nejnižší. Libanonská armáda není dostatečně silná ani na odpor proti Hizballáhu, natož na to, aby se postavila Izraeli, proto se do bojů v současném konfliktu zapojuje pouze omezeně, přestože se bojuje na území jejich státu.

     Sýrie – tradiční úhlavní nepřítel Izraele v oblasti. Islámská demokracie socialistického typu s prvky totality. V každé z izraelských válek stála v první linii v roli agresora. Otevřeně diplomaticky podporuje Hizballáh a víceméně skrytě mu poskytuje finanční a technickou podporu (výcvik bojovníků, dodávky zbraní, výzvědná a logistická činnost). V minulých letech uplatňovala v Libanonu silný vliv (včetně trvalé vojenské přítomnosti), po volbách a plebiscitu  byla  před rokem přinucena vyklidit pole. Své místo přepustila Hizballáhu. V současné válce je jedním z hlavních strůjců a podněcovatelů konfliktu, zjednodušeně řečeno – Hizballáh využívá ke špinavé práci. Zároveň tím testuje sílu a odhodlání nového premiéra Izraele a hledá důvody k opětovnému získání vlivu v Libanonu.

     Izrael – jediná funkční demokracie západního typu na Středním Východě. Jeho absolutní prioritou je ochrana svých občanů a státního území proti trvalé hrozbě nového holokaustu.Za tím účelem vybudoval jednu z nejmodernějších a nejefektivnějších armád na světě.
Navzdory častým představám je izraelská armáda (IDF – Israeli Defence Forces – Izraelské obranné síly) zaměřena spíše obranně.  Do současného konfliktu byl Izrael vtažen proti své vůli, nicméně se chopil příležitosti zničit Hizballáh a lze předpokládat, že neskončí, dokud tento úkol z větší části či zcela nesplní. Jeho tragedií je, že ať udělá cokoliv, vždy je to špatně. Pokud bojuje a při tom umírají libanonští civilisté, získává záporné body na mezinárodní i domácí  scéně. Pokud ustupuje a nebojuje, cítí se jeho vlastní občané ohroženi a tím dochází k vnitřním tlakům a pnutím, které mohou vyústit i v zemětřesení na domácí politické scéně.

     Írán – bývalá prozápadní monarchie prošla  koncem  sedmdesátých let revolucí, která ji dovedla k militantně islámskému státu. Současný prezident Ahmadínežád je znám svými protiizraelskými a protizápadními postoji. Vzhledem k zásobám nerostného bohatství hraje Írán v oblasti důležitou roli a v současné době se potýká s odmítáním a nátlakem ze strany mezinárodního společenství. Jedním z hlavních důvodů je íránská snaha vyrobit vlastní jadernou zbraň a neochota podřídit jaderný program mezinárodní kontrole. Íránskou značnou podporu Hizballáhu je nutno chápat jako snahu odpoutat zájem světové veřejnosti od domácích jaderných problémů a zároveň jakkoliv uškodit Izraeli.

     Spojené státy – považují oblast za klíčovou pro celosvětovou ekonomiku a stále se snaží v ní posílit svůj vliv. Tradičně stojí na straně Izraele a snaží se mu získat co nejvíce času na likvidaci Hizballáhu. Zároveň si nesmí znepřátelit vlivné a bohaté arabské ropné velmoci v oblasti a proto se snaží působit dojmem, že pouze oni zde dokáží zprostředkovat mír.

     Evropská unie – nejednotná ve vztahu k současné situaci, podobně jako v minulosti neměla jednotný postoj k židovské otázce a ke vzniku izraelského státu. Velká Británie stojí spolu s USA na straně Izraele, Francie stojí proti (Libanon patřil vždy do francouzské sféry vlivu, Francie stála u jeho zrodu a pod jejím vedením vznikala i libanonská ústava). Německo stojí opatrně na straně Izraele (jednak z důvodu zjevné pravdy na izraelské straně a jednak kvůli přetrvávajícímu černému svědomí kvůli holokaustu), ale nebude si pro něj příliš pálit prsty. Většina ostatních evropských států se přiklání k jednomu z uvedených názorů. Česká republika se dosud staví spíše na stranu Izraele, což projevila mimo jiné také odmítnutím navrhované rezoluce požadující okamžité a bezpodmínečné zastavení bojů (tato rezoluce by znevýhodňovala Izrael a posílila by Hizballáh).

     Hizballáh – viz studie v sekci Speciál našeho serveru.

     Hamás – sunnitské islámské hnutí, které po posledních volbách získalo rozhodující vliv nad Palestinci žijícími v pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu i uvnitř Izraele. Je silně militantní a bývá zařazeno na žebříček nejnebezpečnějších teroristických skupin. Cílem je vybudování islámského státu a zavedení všech islámských zákonů na jeho území.
     Hamás rozpoutal současné válečné akce napadením izraelské pohraniční hlídky na hranicích pásma Gazy a únosem izraelského vojáka Šalita Gilada. Hizballáh tuto taktiku pouze zopakoval na libanonských hranicích.