Štěpán Steiger v článku „Izrael chápeme, ale nesouhlasíme“ (MFD 17.8.2006) vyjádřil několik názorů, se kterými si dovolím nesouhlasit. Tím – z mého pohledu – nejvýraznějším je tvrzení, že (cituji): ?“ Dnes už víme, že izraelský vpád do Libanonu byl dlouho připravován, únos dvou vojáků byl pouhou rozbuškou?“ (konec citátu). Nevím, z jakých zdrojů autor článku čerpal, ale pokud nemá přístup k utajovaným informacím izraelského vedení, nemůže se vyjádřit takto kategoricky, protože neexistují veřejné zdroje, které by toto tvrzení opravňovaly.
Izraelská armáda má (stejně jako všechny moderní armády světa) vypracovány podrobné plány a scénáře případného konfliktu se všemi zeměmi v oblasti a průběžně je aktualizuje. To je běžná obranná strategie a je pravda, že válka nezastihla Izrael nepřipravený. Vpád přes libanonskou hranici mohl očekávat každý, kdo zná izraelský přístup k řešení podobných incidentů jako bylo přepadení jejich hlídky a únos dvou vojáků. Předcházející izraelská akce v Pásmu Gazy to pouze potvrdila. Přesto považuji za nemístné tvrzení, že libanonské tažení bylo v součinnosti s USA plánovaným krokem protiíránské strategie a že cílem Izraele bylo zgruntu změnit strategickou mapu oblasti.
Lze souhlasit s tím, že cílem Izraele je eliminovat Hizballáh. Izrael se tím nijak netají a není divu – toto šíitské hnutí patří k jeho největším zahraničním protivníkům, navíc je díky arabským či perským petrodolarům výborně vyzbrojeno a vycvičeno. Libanonské tažení v letech 1982 – 85 jasně ukázalo, že Libanon je sice možné poměrně snadno obsadit, partyzánské hnutí (tehdy OOP) však tímto způsobem zlikvidovat nelze. Izrael si je toho velmi dobře vědom a proto se omezil na kontrolu nárazníkového pásma a z ostatního Libanonu se stáhl. Poté co mu byly ze strany OSN a Libanonu poskytnuty další záruky bezpečí, stáhl se před šesti lety i z libanonského pohraničí, které ovšem ihned obsadil Hizballáh a proměnil na plošnou raketovou základnu.
Současná válka byla především o tom, že Hizballáh svými útoky již opět překročil únosnou mez. Na občasné přestřelky a raketové útoky jsou obyvatelé severního Izraele zvyklí. Jejich původcem je pravidelně právě Hizballáh. Tentokrát se však jednalo o zcela zřejmý plánovaný přepad, inspirovaný předchozí podobnou akcí v Gaze. Akce navíc nebyla separátní loupeží nějaké skupinky partyzánů, ale dle opakovaných zjištění izraelských a amerických tajných služeb byl Hizballáh využit Sýrií (potažmo Íránem) k testování rozhodnosti a moci nového izraelského premiéra. Ten po slibném začátku ofenzívy zakolísal a možná právě kvůli tomu nelze považovat současné příměří za izraelské vítězství.
Není pochyb o tom, že izraelská válečná mašinérie by byla schopna obsadit celý Libanon za několik dní a soustředěným náporem Hizballáh v krátké době zcela odzbrojit. Razance takového útoku by ale měla podstatně horší dopady na libanonský stát a především jeho obyvatele. Izrael, který má s částí libanonského vedení dobré vztahy a libanonský stát respektuje, se do větších bojů nemůže pustit. Hizballáh si je toho vědom a proto drží jako rukojmí celé libanonské obyvatelstvo. Televizní záběry z uplynulých bojů (nosiče raket skrývající se v obytných čtvrtích, skladiště munice ve školách a civilních domech) to pouze potvrdily. Dokud nebude Hizballáh a jeho zahraniční spojenci ochotni uznat existenci Státu Izrael a jednat s ním, do té doby nemůže Izrael změnit své bezpečnostní paradigma. Po smutných historických zkušenostech je ochrana vlastních občanů pro Izrael absolutní prioritou.
Hizballáh není Libanon, je to pouze hnutí, které se pokouší Libanon ovládnout a využít proti Izraeli. S libanonským státem a jeho vládou Izrael povede korektní, a věřme že úspěšná jednání.Ale jak dokazuje páteční akce izraelského komanda hluboko na libanonském území, pokud jde o partyzánský Hizballáh, dává Izrael v současné situaci přednost akci. Současné příměří je tedy velmi křehké a bez pomoci nadnárodních sil se neobejde. O to více je zarážející, že země, které patřily k hlasitým kritikům izraelské ofenzívy, dnes přistupují k vyslání mírových sborů poněkud laxně.
Nadějí pro celou oblast je pouze všeobecné uznání existence státu Izrael a respektování jeho práva na sebeurčení ze strany arabských sousedů. Historie posledních 60 a více let ukazuje, že tato myšlenka má ještě mnoho nepřátel. Jedná se nejen o konflikt politický. Tento konflikt  díky svému náboženskému, národnostnímu a historickému pozadí přechází z generace na generaci a jeho konečné řešení se zdá být žel v nedohlednu.