Často se setkáváme s tvrzením, že Židé připravili Araby o půdu a proto je přeci pochopitelné, že proti nim Arabové neustále různými způsoby bojují. Otázkou je, do jaké míry je toto tvrzení pravdou a zda vůbec obstojí serióznějšímu zkoumání. Půda se dělila několikrát a není vlastně ani tak těžké se zpět do historie podívat a vyjádřit vše jasně, například v procentech.

Na počátku byla Otomanská říše, která v První světové válce přišla o své rozsáhlé území, které bylo následně přerozdělen a svěřeno do správy několika různých subjektů.
Mírová konference v San Remu v roce 1920, svěřila mandát nad částí bývalé Otomanské říše (zeměpisně je možné toto území vymezit jako Zajordánsko a Předjordánsko (případně Země Izrael, Palestina nebo Jižní Sýrie) Velké Británii. Zde tedy máme celek – 100% území o které se později hrálo a hraje dodnes. Toto území zabíralo 118 000 km/2.

 

16. září 1922 ale Británie představila Spojeným národům memorandum, podle kterého se nadále slib o národní domovině pro Židy neměl týkat Zajordánska. Bylo to zejména z obavy, že Arabové v Palestině napadnou francouzskou Sýrii a ta zpětně Britský mandát. Memorandum bylo připraveno v březnu 1921 na konferenci v Káhiře. Výhled byl takový, že Arabové uspokojí své mocenské ambice v Zajordánsku a Židé vytvoří národní domovinu západně od řeky Jordán. Zajordánsko bylo předáno Králi Abdulláhovi, který byl dosazen Británií. Území ale stále zůstávalo pod Britským mandátem a to až do 22. května 1946, 25. května pak vzniklo samostatné Jordánsko. Zajordánsko bylo již od oddělení židovskému přistěhovalectví uzavřeno.
Z původního Britského mandátu tvořilo Zajordánsko celých 77%, což je 91 000 km/2.

100% – 77% = 23%

Z původního území tedy zbývá 23%, které se dále dělí.

7. března 1923 byly dále z území vyděleny Golanské výšiny. Ty byly předány podle francouzsko- britské dohody Sýrii, tehdy pod francouzským mandátem. Po skončení francouzského mandátu v roce 1944 se Golanské výšiny staly součástí Sýrie. Jednalo se o území o přibližné rozloze 1 176 km/2, tedy zhruba 1% původního Britského mandátu.

23% – 1% = 22%

Zbývá tedy 22% původního území.

Následovalo několik možných scénářů řešení, ze kterých se ujal až plán rozdělení OSN z roku 1947. Ujal možná není  úplně to pravé slovo, protože i když ho Židé i přes námitky přijali, Arabové s ním zásadně nesouhlasili (Arabové nesouhlasili ani z dřívějším Peelovým plánem, který jim sliboval ještě větší území). Byl  nicméně aplikován.
29. listopadu 1947 byla na 128. schůzi generálního shromáždění OSN přijata rezoluce č. 181 o rozdělení Palestiny. Hlasovalo pro ni 33 států, proti bylo 13 států, 10 se jich zdrželo hlasování a 1 se hlasování nezúčastnil. Znamenala rozdělení zbývajícího území na tři části – oblast pro budoucí židovský stát, oblast pro budoucí arabský stát a oblast pod mezinárodní správou.
Oblast pro budoucí židovský stát činila 56% území, což je zhruba 12,3% původního Britského mandátu. Jednalo se přibližně o 14 461 km/2. Více než 75% pak tvořila poušť.
Oblast pro arabský stát tvořila 42% území, což z původního mandátu tvoří asi 9,2%, tedy 10 846 km/2.
Asi 2% území pak měla spadat pod mezinárodní správu, jednalo se zejména o oblasti okolo Jeruzaléma o celkové rozloze 516 km/2.

Po plánu OSN na rozdělení tedy situace vypadala takto:

Židovské území – 12,3% původního mandátu
Arabské území – 77% + 9,2% = 86,2% původního mandátu.

(pod mezinárodní správou zhruba 0,5%)

Židé získali pro svůj stát 12,3% z původního mandátního území, které jim bylo slíbeno jako židovská domovina, Arabové 86,2%. Arabové tedy před rozpoutáním první války vlastnili naprostou většinu území. Ve snaze získat i zbytek území a podle vlastních slov „zahnat Židy do moře“ vedli proti Izraeli několik válek. Výsledkem ale byla jen ztráta dalšího území.

K první vojenské konfrontaci, při které se měnily hranice, došlo v letech 1948-1949. Konflikt je znám spíše jako Válka za nezávislost nebo První izraelsko-arabská válka. Armády arabských států Izrael napadly ve snaze ho zničit a získat i zbývajících 12,3% území. Ke zničení Izraele nedošlo, spíše naopak. Izrael válku vyhrál a rozšířil tak své území o dalších 5 791 km/2. S prázdnou neodešly překvapivě ani dva poražené státy – Jordánsko a Egypt. Výsledná situace po první válce vypadala následovně.

Izrael získal 5 791 Km/2, měl pak celkově 20 252 Km/2, což je 17,2% původního mandátu
Jordánsko získalo 5 211 Km/2, mělo pak celkově 96 211 Km/2, což je 81,5% mandátu
Egypt získal 360 Km/2, což je zhruba 0,3% původního mandátu.

Celkově je poměr tedy takový:
Židovské území – 17,2%
Arabské území – 82,8%

17,2% – 82,8%

K dalšímu územnímu zisku pro Izrael došlo během tzv. Šestidenní války v roce 1967. Izrael získal území do té doby okupované Egyptem a Jordánskem, tedy tzv. Západní břeh a Pásmo Gazy. Dobyl také Golanské výšiny. Kromě toho získal také na Egyptu téměř celý Sinajský poloostrov ( ten ale nebudu do výpočtů zahrnovat, protože se nejednalo o území původního Britského mandátu a také pak došlo k jeho úplnému navrácení na základě podepsané mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem)

Během Šestidenní války tedy Izrael získal navíc ještě:
Západní břeh: 5 211 Km/2
Pásmo Gazy: 360 km/2
Golanské výšiny: 1 250 km/2

Nutno ale podotknout, že z tohoto území anektoval Izrael pouze 70 km/2 východního Jeruzaléma a v roce 1981 pak Golanské výšiny. Zbylá část území anektována nebyla. V roce 2005 se Izrael vzdal Pásma Gazy a sporná území na Západním břehu jsou rozdělena do tří oblastí. Oblast A je pod plnou kontrolou Palestinské samosprávy (tedy jak civilní, tak bezpečnostní), oblast B je pod smíšenou kontrolou (civilní kontrola palestinská, bezpečnostní izraelská) a oblast C, která je pod plnou izraelskou kontrolou.
K dnešnímu dni je rozloha Izraele 22 145 Km/2. Je to 18,8% původního Britského mandátu.
Výsledný poměr mezi Státem Izrael a Araby je pak následující.

Stát Izrael: 18,8% – 81,2% : Arabové

Do jaké míry je tedy pravdou, že Izrael obral Araby o území a těm tedy nezbývá nic než válčit?