Po začátku druhé intifády v roce 2000 se začalo ve větší míře hovořit o systému výchovy palestinských dětí. Svou úlohu v tom sehrálo zveřejnění pořadů palestinské televize, obsahu novinových článků místního tisku, palestinských učebnic a informací z dalších zdrojů. Západní svět byl v té době zjištěnými informacemi upřímně zděšen.

Poprvé se setkal tváří v tvář s indoktrinací palestinských dětí, které předtím odmítal uvěřit. V programech  se dětem ukazovalo jejich budoucí poslání šahídů (mučedníků, v tomto případě výraz pro sebevražedného útočníka nebo jiného bojovníka proti Izraeli, který je následně zabit), kteří jsou po své smrti na Zemi oslavováni jako hrdinové a které má Alláh ze všech svých služebníků nejraději.
Děti znaly jména teroristů, ať už sebevražedných útočníků nebo plánovačů typu Jahji Ajjáše, stejně, jako evropské děti znaly jména svých hudebních idolů.
Prvotní zděšení opadlo a zdá se, že otrlého evropského diváka již nevyvede z míry nic. Vše už minimálně jednou viděl a tak děti toužící po smrti zapadají do koloritu regionu jako chumus a pita.
Jak to ale vlastně v současné době s tímto fenoménem indoktrinace palestinských dětí vypadá? Existuje stále ještě? Pokud ano, jak se změnil?

Video z televizní stanice Palestinské samosprávy z roku 2002

Překlad videa:

– (moderátor) Popsali jste šahádu (mučednictví) jako něco krásného. Myslíte si, že je to krásné?
– (Walla – 11 let) Šaháda je velmi, velmi krásná věc. Každý po ni touží. Co může být lepší, než jít do ráje?
– (moderátor) Co je lepší, mír a plná práva pro Palestince a nebo Šaháda?
– (Walla) Šaháda. Dosáhnu svých práv poté co se stanu šahídkou (mučednicí). Nezůstaneme navěky dětmi.
– (moderátor) Ok Jussro, souhlasíš s tím?
– (Jussra – 11 let) Samozřejmě, Šaháda je dobrá (sladká) věc. Nechceme tenhle svět, chceme posmrtný život. Nemáme užitek z tohoto života, ale z života po smrti. Všichni mladí Palestinci, ne jako ostatní mladí, jsou vznětliví, vybírají si šahádu, protože jsou Palestinci.
– (moderátor) Miluješ smrt?
– (Jussur) Smrt není Šaháda.
– (moderátor) Ne, myslím neexistenci po smrti, fyzickou neexistenci, miluješ smrt?
– (Jussur) Žádné dítě nemiluje smrt. Děti Palestiny přijaly tento koncept, že toto je šaháda. Věří, že šaháda je velmi dobrá. Každé palestinské dítě, řekněme někdo komu je 12, říká: Ó Bože. Rád bych se stal šahídem.
– (moderátor) Máme telefonát. Sabrine z Ramalláhu.
– (Sabrine) Je pravda, že jsme smutní kvůli mladým lidem a dětem, které zemřely, zároveň ale musíme být šťastní, protože šahídové jsou do ráje. Ajat Al-Akhars bylo 17, když se odpálila. 17letá dívka si toho je plně vědoma.
– (moderátor) Sabrine, souhlasíš s tím a nebo jsi proti tomu?
– (Sabrine) Samozřejmě že to (odpalování nálože na vlastním těle) podporuji, je to naše právo.
– (moderátor) Sabrine; je to přirozené, že se Ajat Al-Akhras odpálila?
– (Sabrine) Samozřejmě, že je to přirozené

FOTBALOVÝ TURNAJ

Shodou okolností se v nedávné době konaly dvě podobné sportovní události, jedna v Izraeli, druhá na Západním břehu.
Peresovo centrum pro mír tento měsíc (12-16. srpna) uspořádalo pro izraelské a palestinské chlapce fotbalový kemp a turnaj. Chlapce během turnaje trénovali evropští mládežničtí trenéři ze slavných fotbalových klubů z Velké Británie (Fulham) a Švýcarska (FC Basilej a FC Lugano). Každý den spolu 50 izraelských (židovských i arabských) a 50 palestinských chlapců trénovalo a na závěr spolu dva smíšené týmy sehráli zápas.
Prezident fotbalového klubu Hapoel Katamon, Alon Liel, v jehož klubu společně trénují a hrají děti z izraelské arabské vesnice Abu Goš a izraelské židovské vesnice Mevasseretl, i zúčastnění evropští trenéři se shodli na tom, že takové akce je třeba podporovat a pořádat je co nejčastěji.
Ve stejný týden se  fotbalový turnaj konal i na Západním břehu. Ve škole ve městě Tulkarem byl uspořádán turnaj, který nesl jméno Zijada Da′ase. Vše by bylo zřejmě v pořádku, pokud by Zijad Da′as nebyl terorista. Terorista, který měl na svědomí minimálně 8 mrtvých a 30 zraněných lidí. Zde zřejmě nezaškodí menší exkurz do historie.
Zijad Da′as byl velitelem v organizaci Tanzim, což je teroristická organizace napojená na hnutí Fatah. V roce 2001 stál za únosem a vraždou dvou Izraelců ve městě Tulkarem. V lednu 2002 naplánoval útok na izraelské oslavě bat micva (oslava náboženské dospělosti u dívek „dcera příkazu“, podobně jako u chlapců bar micva „syn příkazu“. Koná se po dívčiných 12. narozeninách) ve městě Chadera. Útočník zde zabil 6 lidí a dalších 30 zranil. Da′as byl pak v srpnu 2002 při vojenské akci zabit.
Fotbalový turnaj byl tedy pořádán k poctě tohoto muže. Bylo o něm hovořeno jako o „jednom ze statečných členů palestinského odporu.“ Nebyl k tomu jiný důvod, než snaha palestinským dětem opět připomenout, co se od nich očekává.
O akci z pochopitelných důvodů informovala také palestinská média. Například noviny vlastněné Palestinskou samosprávou, „Al-Haját Al-Džadída“ publikovaly mimo jiné také následující:

„Tento turnaj… vzpomíná jednoho ze statečných lidí palestinského odporu, kterého chladnokrevně zavraždily izraelské okupační jednotky…“

„Na konci turnaje diváci říkali, že turnaj byl na takové úrovni, aby vhodně připomněl hrdého šahída, nechť je k němu Alláh milosrdný, Zijada Da′ase, a že by se turnaj měl konat každý rok v den výročí jeho smrti.“

Zdá se, že zde nejde ani o uspořádání sportovního dne pro děti, ani o podporu mírové koexistence. Mnohem spíše jde jen o další způsob jak připravovat místní děti na budoucnost šahídů (mučedníků) a dlužno podotknout, že tato budoucnost obvykle nebývá příliš dlouhá.

INDOKTRINACE POKRAČUJE

Dětem se tedy nadále vkládá tato budoucí vize i do her. Je to totiž nejjednodušší cesta, jak tento motiv k dětem dostat. Faktem je, že palestinské děti na Západním břehu a především pak v Pásmu Gazy, nemají mnoho příležitostí trávit svůj volný čas efektivně. Většina se tedy potuluje po ulici s kamarády. Jakákoliv jiná aktivita je vítána, což všechny teroristické organizace v oblasti moc dobře vědí. Jejich pozornost se stáčí na stále mladší děti, které pod záminkou her pomalu přetahují na svou stranu. Téměř každá významnější organizace (zejména pak Hamás) pořádá letní tábory, kde jsou děti vychovávány k boji a mučednická ideologie je jim vtloukána do hlavy. Protože se občas setkají s nevolí rodičů (jako tomu bylo například letos), pořádá konkrétně Hamás tyto tábory na uzavřených místech, aby rodiče přesně nevěděli, co se uvnitř odehrává.
Jindy jsou to třeba sportovní akce podobné výše zmíněnému fotbalovému turnaji. Cíl je jediný – získat tyto děti pro vlastní potřebu. Někdy se čeká než dospějí a zasetá nenávist ponese své ovoce, jindy jsou děti poslány na mučednickou misi ještě v období, kdy díky své nedospělosti nejsou schopny pochopit veškeré následky svého činu. Setkáváme se však také s případy, kdy má dítě sloužit jako „živá bomba“ a vůbec o tom neví (například 15. března 2004 vyslala jednotka Tanzim 11letého hocha přes kontrolní stanoviště, aby propašoval výbušninu. Když byl plán vojáky odhalen, pokusili se členové jednotky bombu i s chlapcem mobilním telefonem odpálit – neúspěšně).
Zdá se tedy, že fenomén indoktrinace dětí je zde stále přítomen. Došlo k určitému posunu v jeho uskutečňování, sám fenomén ale zůstal.
Iniciativa se více přesunula k jednotlivých teroristickým organizacím, mezi kterými i v této oblasti činnosti stále více vyčnívá Hamás. Používá zejména svůj televizní kanál a působí na děti pomocí dětských televizních pořadů. Myšák Farfúr nebo včelka Nahúl se poměrně rychle staly oblíbenými dětskými postavičkami. Kromě štvaní proti Izraeli vyvíjí Hamás kampaň také proti rivalům z Fatahu. Ani zde nevynechává cílovou skupinu dětí (příkladem může být krátký filmeček o převratu v Gaze, ve stylu Lvího krále.)
Výraznější odklon od zmíněného fenoménu je možné pozorovat u Palestinské samosprávy jako celku. Ne že by snad indoktrinace dětí z jejich strany neprobíhala, jen je skrytější než doposud. Vedení Palestinské samosprávy se totiž snaží vystupovat jako seriózní vyjednávací partner pro Izrael a aktivity tohoto druhu neakcentuje tak přímo, jak tomu dosud bývalo. Palestinská samospráva se tyto aktivity snaží realizovat  přes jednotlivé organizace, aby s nimi nebyla spojována. Od školních učebnic a osnov se ale distancovat nemůže.
Při výzkumech palestinské dětské populace bylo zjištěno, že vysoké procento dětí považuje mučednictví za to nejlepší, co by je v životě mohlo potkat. V roce 2002 zastávalo tento názor dokonce až 80% dětí. Průzkum pro rok 2007 neexistuje, není ale důvod se domnívat, že by bylo toto číslo výrazně nižší.

Video organizace Hamás z roku 2007

Překlad videa:
Toto jsou činy těch, co hledají mučednictví. Ahmad Jasín nezemřel. Netruchlete.
Toto jsou činy těch, co hledají mučednictví.Palestina – jedním z jejích vůdců je Ahmad Jasín. Jsou to děti, které nesou nůž. Palestina – mezi jejími vůdci je Ajáš (výrobce bomb pro Hamás). Jsou to děti nesoucí kulomety.
Země je naplněna vzteklými lvy. I když zabili našeho Jasína. Země dá vyrůst tisícům Ahmadů!