Praha Jeruzalém

     I přes neustálé trvání palestinských a jiných teroristických organizací na legitimitě a pokračování ozbrojeného boje proti Izraeli není jejich zájmem tuto jejich domnělou oprávněnost zpochybnit před zahraniční veřejností. Blízkovýchodní extrémisté všeho druhu umí využívat nečestných praktik ozbrojeného boje více než bravurně. Na to už jsme si bohužel zvykli a víme, jak obtížně lze bojovat proti civilistovi skrývajícímu pod pláštěm výbušný pás. Je to obtížnější než jít proti uniformovanému (tedy jasně rozpoznatelnému) vojákovi. V tomto směru mají civilní ozbrojenci teroristických organizací zjevnou výhodu díky níž mohou nepřátelskou společnost zasahovat skutečně bolestivě. Na druhou stranu každý takový úspěch s sebou nese i svou cenu v podobě ztráty přízně mezinárodní veřejnosti. Když se atentátníkovi podaří odpálit například v obsazeném autobuse, jeho vysilatelé mohou oslavovat „úspěšný zásah.“ Jenže autobus plný mrtvých těl, které po sobě atentátník zanechá, je těžké sousto i pro lidi, kteří ve smyslu liberality a světomíru mají plná ústa Palestinců jako oběti tzv. „izraelské okupace.“ A takovýto podařený útok může vytvořit takové naladění mezinárodní veřejnosti, které se projeví virtuálně v podpoře Izraele a reálně třeba v zastavení finančních příspěvků palestinské samosprávě. Z úst palestinských představitelů nesčetněkrát zaznělo, že sebevražedné útoky či jiné násilné činy „škodí palestinským zájmům,“ tedy nikoli, že jsou zavrženíhodné, nýbrž, že vrhají na palestinský nacionální boj špatné světlo před tváří mezinárodní veřejnosti, jejíž přízeň je v rámci vývoje tohoto konfliktu a možností jednotlivých stran jednat v něm rozhodující. Aby nepřátelé Izraele zvítězili na mediální frontě, která zůstává zatím jediným bojištěm na němž Izrael nedosáhl jednoznačných vítězství, volí protiizraelští radikálové různé „přesvědčovací strategie.“ Z izraelsko-palestinského (či všeobecně blízkovýchodního) konfliktu se pak stává jakási  mediální „realityshow“ – čili hra na skutečnost předváděná před množstvím televizních kamer či novinářských fotoaparátů.

     Lidé již zapomněli, co bylo příčinou před pár dny ukončeného konfliktu mezi Hizbaláhem a Izraelem, zapomněli, kdo vystřelil první. Z celé války zabralo největší mediální prostor pouze jedno téma: KANA. Izraelský letoun při bombardování odpalovacích ramp Hizbaláhu zasáhl obytný komplex, v němž zemřeli civilisté. Bezesporu politováníhodná událost. Dnes již víme, že inkriminovaná budova spadla až několik hodin po izraelském náletu a že je zde tedy plno časových nejasností. Přibližně sedmihodinová časová osa útok -> pád budovy -> smrt lidí není úplná a jasná. Informace o těchto nesrovnalostech se však světovými médii prohnaly „jak sirka řekou.“ Málokdo to zaregistroval, ačkoliv média neměla prvotní zprávy bez pořádného ověření vůbec vypustit. Jenže to by musela své poslání vnímat trochu jinak, než jen jako honbu za nejčerstvější zprávou. Důraz na kvalitu a kontext by jistě odlehčil zpravodajství o pěkné hejno kachen. V případě Kany je zvláštní, že již několik minut po pádu budovy, jsou po celém světě jasné informace: zemřelo 58 civilistů; také hned víme, že téměř polovina byly děti. Oficiální zprávy z Červeného Kříže ovšem po pár dnech potvrdily sotva polovinu tohoto počtu. Věděli jste o tom z novin? Tuto informaci snad ani nebylo možné ve velkých médiích zaregistrovat. Ještě více tristní je, že s tímto počtem – chce se mi říci „vycucaným z prstu“ – média kalkulovala ještě několik dní poté, co byl snížen. V takovém světle pak skutečně vypadá útok na odpalovač raket, záměrně umístěný v blízkosti obytného zařízení, jako odsouzeníhodný. Jenže kolik z těch zabitých civilistů bylo skutečně nevinných a kolik gerily Hizballáhu? A kolik jich zemřelo právě v této budově a ne jinde? Těžko říct. V těchto končinách po vás v jedné chvíli střílejí a za moment jsou to ubozí, šikanovaní a zabíjení civilisté. O tom, že v některých vesnicích Hizbaláh bránil odchodu původních obyvatel – aby bylo dostatek „živých štítů“, to se v médiích neobjeví. Tedy v těch masových médiích využívajících zprávy globálních agentur využívajících příspěvků domorodců nebo jinak zaujatých osob, které „svou troškou“ – mnohdy velmi vydatnou – přispívají do tohoto informačního guláše.

     Izrael staví svoji armádu mezi své civilisty a nepřátele. Hizballáh dělá pravý opak – skrývá se za obyvatelstvo, což je pak při jakýchkoliv ztrátách na životech důvodem k odsouzení za nehumánní zabíjení nevinných a podobně. Rozšíření takového obrazu už za Hizballáh dokončí novináři a všelijací aktivisté. Že tato propaganda funguje, se může každý přesvědčit kdykoliv sám na vlastní oči. Stačí jen srovnávat: BBC udělá interview s vojákem v zázemí – usměvavý mladý hoch pak povídá do objektivu, co si myslí, že je třeba udělat a proč to dělají. Problikne střih a máme tu interview s plačící rodinou, které izraelská bomba srovnala dům se zemí. Nechci v žádném případě srážet utrpení a smutek oné rodiny, ale neměla by BBC dát k interview s izraelským vojákem, říkajícím „je třeba uchránit naše domovy“ např. interview s militantem Hizballáhu, který právě odpálil kaťuši na izraelskou zástavbu? K plačící libanonské rodině dát rodinu z Haify, které salva kaťuší zničila dům? Jistěže ano, ale to by celý konflikt ztrácel na mediálně zajímavé černobílosti, divák/posluchač/čtenář by byl nucen dělat si vlastní názor. Mnozí mají bohužel předem jasno: zlý je ten silnější. Jedině tak si lze vysvětlit to, že se na světě najde velké procento lidí, kterým Izraelská ofenzíva pod dojmem zkreslených zpráv leží v krku. Nejsou to vždy přímo lži – ty jdou odhalit snadno. Jsou to hlavně nepravdy. Tu a tam něco nevyslovit, něco nafouknout a celkový pohled na problém hned nabývá po tendenčním podbarvení jiných dimenzí.

    
     Někdy však dokáží světová média odvysílat skutečně vymyšlenou zprávu. Jeden pohled je více než tisíc slov – zde je dokument o potyčkách na palestinských územích tak, jak nám je vytvářejí a posílají palestinští novináři – zaměstnanci velkých západních mediálních agentur, které pak bez uzardění jejich materiály prezentují jako fakt a pravdu. Zde můžete na vlastní oči přesvědčit, jak Palestinci aranžují scény s „postřelenými demonstranty“ za mohutné asistence palestinských lékařů a sanitek. Reportér se domlouvá před natáčením s vypovídajícími manželi a jejich lékařem, kdo má co říkat. „Mrtvola“ zahalená do  vlajky, nesená za doprovodu davu ulicemi náhle spadne, sama si opět na nosítka nastoupí a další zajímavé záběry, které v TV neuvidíte. (Dokument je bohužel v angličtině, ale myslíme, že i pro člověka neoplývajícím znalostí tohoto jazyka jsou záběry všeříkající. Originální název: „Pallywood – according to Palestinian Sources,  Richard Landes“. Alternativní URL ke shlédnutí tohoto filmu zde a zde.)
Je až s podivem, jaké všechny boje se na mediálním poli vedou a je jasně vidět, že v této sféře Izrael prohrává.

[IMG L 10005]  Dalším „úspěšným“ kouskem arabské protiizraelské propagandy je následující snímek, který zveřejnila agentura Reuters. Digitálně zničený Bejrút a uměle vytvořený kouř, stoupající z budov. Opět, tento snímek (nebo snad koláž?) oběhl celý svět, ale až se značným zpožděním (oproti kritickým článkům proizraelských blogerů podezíravých vůči mediální masáži globálních agentur) se v masmédiích objevilo oficiální dementi této fotografie a přiznání, že byla softwarově upravena – zničené budovy a kouř byly naklonovány v programu na úpravu fotografií.

     Závěrem malá připomínka dozvuků blízkovýchodní reality show v naší české kotlině. V ČR se zatím na podporu Libanonu uskutečnily dvě demonstrace. První se konala v Praze, na Staroměstském náměstí a setkala částečně s nezájmem a mnohdy i s odporem – to kvůli tomu, že vedle libanonských vlajek se v rukou snědých demonstrujících objevily i vlajky české.

     Druhá demonstrace, ze které Vám přinášíme fotografie, proběhla rovněž v Praze, tentokrát na Karlově náměstí, k podivu mnohých před kostelem. Demonstrace byla ohlášena jako „Demonstrace proti násilí“ a transparenty tomuto záměru i mohly vyhovovat. Během několika málo minut od zahájení se však hlouček demonstrujících rozrostl o Araby a komunisty, jejichž hesla a transparenty měly s původním deklarovaným posláním pramálo společného. Na pozadí vlály vlajky Libanonu, Palestinské samosprávy a KSČM, jejichž držitelé se projevovali plamennými výkřiky. Vůdci demonstrace oslovovali kolemjdoucí a jejich snaha přesvědčit nezaujaté o jejich pravdě hraničila s fanatismem. Otázkou zůstává, zda samotné uspořádání komunisty a Araby vedené demonstrace před křesťanským kostelem je náhoda, či provokace.

     V  momentě, kdy si uvědomíme, kdo proti násilí demonstruje a kdo je podle demonstrujících zdrojem tohoto násilí, dýchne na nás atmosféra za níž by se nestyděl žádný autor absurdních románů. Absurdnost této demonstrace spojená s notnou dávkou (dívčí? – viz barevné transparenty) naivity v důsledku představuje výsměch hodnotám na nichž stojí demokracie. Touto kritickou poznámkou se však již ubíráme k úvahám vhodným spíše pro samostatný esej. Pro přiblížení toho, čím v nás může demonstrace budit nepříjemné pocity, poslouží tato krátká reportáž.

     Stejně jako v mediální sféře (a dnes hlavně v kyberprostoru) existují dvě strany a dva hlavní příběhy vysvětlující blízkovýchodní konflikt, tak i demonstrace „proti násilí“ (proti Izraeli a za Libanon a palestinskou samosprávu) měla svou protiváhu v demonstraci proti násilí viděnému z druhé strany (tedy v demonstraci proti Hizballáhu a palestinskému terorismu a hlavně pro Izrael). Kousek dále od výše kritizované demonstrace se shromáždili lidé na podporu Izraele – jejich skupina oddělená řadou policistů se chovala klidně navzdory provokativně „mírovým“ heslům a fotografiím v rukou jejich oponentů. Obrazový materiál již hovoří za vše…



[IMG C 10006] [IMG C 10007] [IMG C 10008] [IMG C 10009] [IMG C 10010] [IMG C 10011] [IMG C 10012] [IMG C 10013] [IMG C 10014]

20.09.2007 00:00 3