Pomalu se blíží termín Američany pořádané konference o Blízkém východě. Tato konference konaná v Annapolisu, hlavním městě státu Maryland na východním pobřeží, se má zaměřit na řešení izraelsko-palestinského konfliktu a běžně se o ní mluví jako o konferenci mírové. Zároveň se s ní však pojí určité nejasnosti, které jsou natolik závažné, že celý podnik zpochybňují…
[IMG L 10316]Jako se Annapolis, přístavní město označované za námořní metropoli, ocitá v mlhavém oparu, podobně je zahalena neurčitostí i mírová konference, kterou hostuje. O konferenci v Annapolisu lze s jistotou říci pouze to, že ji Američané chtějí. A také Izrael. Vše ostatní ohledně konference bylo v průběhu uplynulého času od jejího oznámení zpochybněno: to, zda se vůbec bude konat; kdy se bude konat, pokud vůbec; kdo se jí účastní, pokud se jí vůbec někdo účastnit bude; a v neposlední řadě není do poslední chvíle známa její náplň – zda jejím tématem budou i záležitosti, na nichž ztroskotaly předchozí iniciativy.
Zatímco by v případě jakékoli mírové konference bylo na místě očekávat zájem zainteresovaných stran na účasti a také konkrétní náplň a cíl jednání, zde jsme svědky nezájmu o účast respektive oddalování rozhodnutí o tom, zda ta která strana do Annapolisu přijede. Média informují prakticky pouze o otázkách souvisejících s účastí arabských států. Bližší informace o programu chybí. Co jiného než pochybnosti může taková konference vyvolávat? Američané doufají, že konference bude poprvé po sedmi letech vážným jednáním o Palestinské státnosti.
Měl by to být tedy zájem Arabů, především sousedů Palestinců a Izraele, účastnit se konference a předložit na ní konstruktivní návrhy, které by umožnily nastartování a pokrok palestinského státotvorného úsilí, a také v neposlední řadě uvolnili Izrael z výkonu bezpečnostních opatření na palestinských teritoriích.
[IMG R 10098]Deník Washington Post v sobotu 24.11. informoval, že prezident Bush slíbil netlačit Izrael k podniknutí „obtížných rozhodnutí“ a vyjádřil skepsi ohledně schopnosti Palestinců podniknout ústupky nezbytné pro dosažení míru. Prezident Bush cítí, že „válka proti teroru vytváří mezi USA a Izraelem zvláštní pouto.“
Dlouhodobě však panovaly obavy vyvolané především působením ministryně zahraničí Riceové, že Spojené státy přinutí Izrael k zásadním ústupkům vůči Palestincům, čemuž by tandem Olmert-Livniová stěží odolal, pokud by Palestinci nenaplnili obavy izraelských bezpečnostních představitelů, že po Annapolisu bude rozpoutána další teroristická kampaň.
Palestinský prezident Mahmúd Abbás označil Annapolis za „historickou příležitost,“ nicméně připustil, že předběžná jednání s Izraelem nad formulací společného dokumentu ztroskotala na „vlastních úhlech pohledu.“ „Izrael chtěl dosáhnout zisku a my jsme to odmítli,“ řekl Abbás. Podle Izraelců pouze došlo ke zdržení v tvorbě společného dokumentu kvůli účasti Palestinců na jednání Ligy arabských států.
[IMG L 10097]Izraelci, přesněji tedy osobně ministryně zahraničí Cipi Livniová a jistě i premiér Ehud Olmert, jsou přesvědčeni, že konference je začátkem diplomatického procesu založení dvou států pro dva národy. Podle Livniové spočívá úspěch konference v „mezinárodním, arabském a palestinském chápání toho, že toto je konference skokově zahajující proces, spíše než ukončující.“ Neoddělitelnou součástí tohoto procesu je podle Livniové bezpečnost Izraele.
Livniová proto v uplynulém týdnu obvolávala arabské představitele včetně těch, se kterými Izrael nemá diplomatické styky, a přesvědčovala je o nutnosti nastartování mírového procesu s Palestinci. Konání konference podpořené 40 zeměmi včetně arabských je podle Livniové úspěchem.
Egypt, který je nejbližší spojencem USA na Blízkém východě a který má s Izraelem uzavřenou mírovou smlouvu, označil konferenci za skvělý krok vpřed, učinil to však podmíněně: „pokus summit zahájí seriózní udržitelná jednání o záležitostech konečného urovnání s následným přijatelným mechanismem.“
Pořadatelé a Izraelci s napětím očekávali na postoj dalších států. V pátek oznámila svou účast Saúdská Arábie a Liga arabských států, což podle izraelského Ministerstva zahraničí dodá konferenci na váze a upevní pozici Ligy pro izraelsko-palestinská jednání po konferenci.
Nejvíce pozornosti však vzbuzuje otázka účasti Sýrie, která informovala, že USA souhlasily s nastolením problematiky Golanských výšin (jež Sýrie prohrála ve válkách s Izraelem, ale které stále chce získat zpět) na konferenci, nicméně svou účast ani nepotvrdila, ani nevyvrátila. Požadavek na zahrnutí Golan vyslovil i zástupce Ligy arabských států.
Nejasný postoj ze strany Sýrie, považované za klíčového hráče v regionu kvůli podpoře terorismu a destabilizaci Libanonu a Iráku, je samozřejmě taktikou, jak posílit své vlastní pozice. Sýrie se staví do role vyděrače světových mocností, když na sebe upozorňuje jako na klíčovou překážku dosažení míru. Bohužel již od dob Jásira Arafata víme, že tato taktika je účinná.
Zdá se tedy, že za úspěch se považuje účast, čili samotné konání konference. Konference se stává obsahově prázdným příslibem, že po ní budou následovat další konference a přímá mnohostranná či dvoustranné jednání. Jestli však ani zde nedozrál čas na řešení otázky palestinského terorismu, bezpečnosti Izraele, židovských osad, státních hranic, statusu Jeruzaléma, není na místě očekávat, že se okolnosti navazujících jednání změní natolik, aby při nich byly tyto problémy vyřešeny.
Američané touží po zopakování „carterovského zázraku“ z let 1978 až 1979 (uzavření dohod v Camp Davidu a mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem), píše se však rok 2007 a na blízkovýchodní scéně není kromě Izraele a zprostředkovaně Američanů žádný další hráč, který by skutečně mír a řešení problémů potřeboval.
Mír se obvykle uzavírá po válkách v nichž bývá vítěz a poražený. Kromě loňské libanonské války žádný arabský stát s Izraelem v posledních letech nebojoval a ani v libanonské válce vlastně nebyl protivníkem Izraele stát, ale pouze mocné politické hnutí. Tato válka navíc nepřinesla jasné vítězství ani porážku. Obojí – výhra i porážka – bylo v mezinárodním měřítku spíše virtuální, protože i když Izrael svou masivní vojenskou převahou Libanon zdevastoval, mnohem více než účinek sofistikovaných bomb se v této válce počítal mediální efekt.
[IMG R 10030]Byla to válka, v níž prohrály dva státy: Izrael a Libanon, a zvítězila entita nereprezentující stát: Hizballáh. Aktivity Hizballáhu před válkou i během ní byly velmi riskantní, nicméně z dlouhodobého hlediska se této teroristické organizaci, která ovládá část Libanonu, vyplatily. Kladný postoj vůči Libanonu a odsouzení Izraele za jeho akce mezinárodní komunitou působili jako legitimizační prostředek. Následné rozmístění posílených jednotek UNIFIL se stalo jakýmsi ochranným deštníkem, který Izrael nemůže překonat a pod nímž může dál růst teroristická infrastruktura Hizballáhu, která dnes představuje stát ve státě včetně vlastních bezpečnostních služeb hluboce penetrovaných do společnosti.
Hizballáhu se podařilo dostat pod svou kontrolu program rekonstrukce válkou postižených oblastí. Získal výraznou finanční a vojenskou podporu Sýrie a Íránu. Sýrie po stažení svých vojsk z Libanonu má v hnutí Hizballáh vysoce efektivní nástroj k výkonu své politiky, který na rozdíl od její vlastní přítomnosti nebudí nevoli mezinárodní veřejnosti. Syrská podpora terorismu se tak dokazuje mnohem hůře a ještě obtížnější je aktivně jí bránit.
Lze říci, že se oficiálně nejproblémovější subjekty v regionu nacházejí v postavení, kdy nepotřebují ustupovat USA a Izraeli. Totéž jako v případě Hizballáhu platí i o Hamásu. I jemu se podařilo ovládnout území, v jehož rámci může budovat teroristickou infrastrukturu a vlastní extrémistický islamistický stát. Hamás a další teroristické skupiny jsou rovněž tradičně podporovány Íránem a Sýrií.
[IMG L 10019]Írán se úspěšně vyhýbá sankcím a zdárně rozvíjí pod ochrannými křídly Ruska a Číny svůj jaderný program. Prostřednictvím Sýrie vojensky, technologicky a finančně expanduje do Libanonu a Pásma Gazy. Írán a Sýrie podporují Hizballáh, který ohrožuje budoucnost Libanonu a bezpečnost Izraele, a také poskytuje útočiště části vedení Hamásu zůstávajícímu v Damašku.
Hnutí Hamás ovládající Pásmo Gazy dovoluje provádění raketových a teroristických útoků na Izrael. Snahy o jeho izolaci a donucení přijmout podmínky určené Západem se míjejí účinkem, protože svou oporu nachází právě v Sýrii a Íránu a zároveň v jistotě přesvědčení, že útlocitný Západ nedopustí „vyhladovění“ Pásma Gazy, před kterým hlasitě varují agentury OSN a humanitární organizace.
S ohledem na tuto situaci v terénu lze pochybovat o smysluplnosti konference v Annapolisu. Její účastníci nemají moc změnit blízkovýchodní mocenskou realitu a zájmy klíčových hráčů. Nerozhodný postoj Západu vůči Íránu a oslabení Izraele po loňské válce jsou faktory, které mluví proti míru na Blízkém východě.
Mír a kompromis chtějí pouze Spojené státy a Izrael. Izrael již mnohokrát dokázal, že pro dosažení míru je ochoten nejen mluvit, ale také jednat. Izrael neustále ustupuje Palestincům i přes krajně negativní zkušenosti. Olmertova „gesta dobré vůle“ konaná ve prospěch prezidenta Abbáse jsou důvodem k pochybnostem o Olmertově soudnosti. Olmert jedná nikoli jako pragmatik schopný kompromisu, nýbrž jako naivní idealista.
[IMG R 10076]Abbás, označovaný za umírněného politika, je bezmocnou figurkou drženou ve své funkci spíše zájmem Izraele a Západu než vlastními vůdčími schopnostmi. Mimochodem, i on je představitelem režimu, který prohrál v boji o moc s teroristickou organizací.
Egypt sice podobně jako jiní podporuje mír, dělá to však pouze na verbální rovině. Díky jeho laxnímu přístupu ke střežení hranic s Pásmem Gazy mohl dostat Hamás tuny zbraní a střeliva, který využil v červnu k provedení vojenského převratu, upevnění své vlády a budování patnáctitisícové armády.
Egypt svým nezodpovědným přístupem k problematice šíření zbraní a jejich pašování nepřímo napomohl ke zhoršení bezpečnostní situace a posílení teroristů v regionu. Naproti tomu v případě nelegálních migrantů z Afriky rázně dokazuje svou bdělost jejich vražděním před zraky Izraelců.
Saúdská Arábie se sice uvolila k účasti na konferenci, ale ani ona svým reálným jednáním v posledních letech nesvědčí o ochotě přispět konstruktivně k míru na Blízkém východě. Saúdští vládci jsou připraveni razantně potírat teror (případně pouhou občanskou nespokojenost) pouze v případě, když je přímo ohrožuje na jejich vlastním území. Ačkoli je saúdský režim považován za spojence USA, jsou to právě saúdští občané, kdo je nejpočetněji zastoupen v teroristických buňkách a organizacích po celém světě i v regionu. Financováním expanze wahábistického Islámu ve světě Saúdové nepřímo přispívají k šíření terorismu jako ideje a činu, což v současnosti nejpalčivěji pociťuje západní Evropa.
Konference v Annapolisu je předem odsouzená k nezdaru. Představitelé demokratických vlád mající omezené funkční období, omezený vliv a především omezený mandát svých voličů na ní chtějí jednat s monarchy a diktátory, kteří buď nemají tu moc a nebo zájem podniknout skutečně zásadní kroky k uklidnění situace v regionu.
Zájem na míru není společně sdílený všemi stranami. Arabové na míru zájem nemají, protože jim ze strany Izraele válka nehrozí. Pouze USA a Izrael potřebují mír: Izrael pro samotný život a USA pro svou prosperitu.
Egypt a Saúdská Arábie jsou na zastavení násilí zainteresováni pouze s ohledem na vnitřní stabilitu vlastních režimů. Sýrie, kterou Američané také pozvali do Annapolisu, se přímo aktivně podílí na posilování destabilizujících prvků a je podezřelá z vražd zahraničních politiků.
Na čem se takové nesourodé společenství nectící spravedlnost a řád může dohodnout?
