ZLOMOVÉ OBDOBÍ
Právě před 60 lety proběhlo hlasování Valného shromáždění OSN o rozdělení území Palestiny spadající tehdy pod Britskou mandátní správu. Hlasování OSN o rozdělení Palestiny završilo nejen desítky let trvající úsilí Židů o vybudování  svébytné národní domoviny, ale také ukončilo desetiletí přímého vojenského, politického a ekonomického vlivu Velké Británie na Blízkém východě. Hlasování o rozdělení Palestiny se odehrálo ve zlomové epoše, kdy z mezinárodní scény odcházelo staré a kdysi světovládné impérium, a na místo něj nastoupily nové dravé mocnosti, pro které měla Palestina neboli území biblického Izraele stejně velký význam jako dříve pro Británii. Ve víru těchto geopolitických změn mělo OSN rozhodnout o území, které bude do budoucna náležet židovskému státu, přičemž otázkou nebylo, zda Židé budou mít svůj stát, nýbrž na kterých částech bývalé Palestiny se bude rozkládat.

VELKÁ BRITÁNIE NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE
Oblast Palestiny byla od starověku významnou křižovatkou obchodních cest a proto nejrůznější mocnosti usilovaly v průběhu dějin o její kontrolu. Palestina měla strategický význam i pro Velkou Británii. Ta pro svůj rozvoj potřebovala zdroje surovin, zejména ropy přiváděné ropovodem z iráckého Mosulu do Haify, palestinského přístavního města na pobřeží Středozemního moře. Británie měla zájem na kontrole ropných ložisek i transportních tras.

Británie také potřebovala širší zázemí pro zajištění bezpečnosti Suezského průplavu, jenž představoval klíčovou dopravní tepnu do Asie. Egypt byl vůči Británii v souvislosti s průplavem smluvně vázán až do roku 1936 a i poté si zde udržovala pro zajištění jeho bezpečnosti vojenskou přítomnost až do roku 1956. Avšak formálně získal Egypt na Velké Británii nezávislost již v roce 1922. Palestina byla za okolností, kdy tu neexistovala autonomní vláda nebo silné národnostní hnutí, vhodnou lokalitou, z níž by britské impérium mohlo zabezpečit průplav a zároveň mít pod svou kontrolou ropovod, který na tomto území končil.

Získat kontrolu nad rozsáhlým územím Blízkého východu umožnil Británii rozpad Ottomanské říše, která ovládala Palestinu (a také Sýrii, Egypt a část nynější Saúdské Arabie zvanou Hidžáz) nepřetržitě od roku 1516 do roku 1918. Rozpad ottomanského impéria nebyl spontánní. Značnou měrou k němu přispěla Velká Británie dobytím Palestiny v roce 1918 po tuhých bojích s tureckou armádou a svou spoluprací s arabskými povstalci proti Turkům v oblasti Arábie, Sýrie a pozdějšího Jordánska.

Území Blízkého východu předrozdělila Británie svou smlouvou s Francií (Sykes-Picotova smlouva) již v roce 1916. Podporu Židů v Palestině si získala příslibem vytvoření židovské národní domoviny v Balfourově deklaraci z roku 1917. Potřebovala také přízeň Arabů. Arabským kmenovým vůdcům slíbila Británie za vojenskou podporu v bojích proti Turkům zřízení samostatného arabského státu pokrývajícího velkou část Blízkého východu.

Dělení poražené Ottomanské říše probíhalo na základě smlouvy ze Sévres podepsané 10. srpna 1920 mezi vítěznými mocnostmi Dohody a Ottomanskou říší. Sévreská smlouva odpovídala předchozím tajným dohodám o dělení blízkovýchodních teritorií podle sfér zájmů Velké Británie a Francie. Části Ottomanské říše byly smlouvou ze Sévres přiřčeny také Itálii, Řecku, Arménii; to je však mimo okruh našeho zájmu. Británie získala jako zónu svého vlivu Kurdistán a prakticky ovládala turecké úžiny Bospor a Dardanely a hlavní město Istanbul. Území širší Palestiny a Iráku mělo podle Sévreské smlouvy připadnout Británii. Libanon a Sýrie zase Francii. Mandáty Společnosti národů později toto přidělení částí Blízkého východu Británii a Francii potvrdily. Království Hidžázu, pás území na Arabském poloostrově při Rudém moři, mělo získat samostatnost.

MANDÁT SPOLEČNOSTI NÁRODŮ
V dobové atmosféře rozpadu velkých říší a vytváření národních států bylo rozhodnuto, že vítězné mocnosti nebudou stát ve vztahu k národům dříve ovládaným těmito říšemi v roli okupantů, nýbrž správců. Běžně se mluví o tzv. poručnictví. Rozhodnutí zařadit území ovládaná rozdrobenou Ottomanskou říší pod poručnictví jiných mocností, čili pod mandátní administrativu, bylo učiněno na konferenci v San Remu 19. – 26. dubna 1920, která potvrzovala dohody z konference v Londýně (12. – 24. února 1920) o rozdělení Ottomanské říše, anglo-francouzskou Sykes-Picotovu dohodu (16. květen 1916) a Balfourovu deklaraci (přijata 2. listopadu 1917, zveřejněna 8. listopadu 1917). Británie podle rezoluce ze San Rema obdržela Palestinu a Irák, Francie Sýrii včetně dnešního Libanonu. Rezoluce zahrnovala Balfourovu deklaraci a článek 22. Paktu Společnosti národů.

Rezoluce ze San Rema byla jako dokument základem Mandátu pro Palestinu a byla pro dotčené mocnosti závazná. Rezoluce nespecifikovala přesné hranice; ty měly být určeny mocnostmi. Rozhodnutí z konference v San Remu byla přenesena do Sévreské smlouvy. Jednání o Palestině mezi Velkou Británií a Spojenými státy byla uzavřena v květnu 1922 a schválena Výborem Společnosti národů 24. července 1922. 16. září Společnost národů formálně schválila memorandum Lorda Balfoura o vytvoření židovské národní domoviny na území Britského mandátu mimo Zajordánska. Mandáty pro Palestinu a Sýrii vstoupily v platnost 29. září 1922.

Text Rezoluce ze San Rema praví:
„Držitel mandátu bude odpovědný za uskutečnění deklarace původně učiněné 8. listopadu 1917 britskou vládou a přijaté dalšími Dohodovými mocnostmi ve prospěch založení národní domoviny pro židovský lid v Palestině. Má být jasně srozuměno, že nesmí být učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický status užívaný Židy v kterékoli jiné zemi.“

Článek 2. Rezoluce ze San Rema:
„Společnost národů, předchůdce pozdější Organizace spojených národů, udělila Británii mandát nad Palestinou se záměrem zajištění jejího rozvoje směrem ke státní nezávislosti podle článku 22. Paktu Společnosti národů.“

Článek 22. Paktu Společenství národů:
„Vůči těm koloniím a teritoriím, které v důsledku nedávné války přestaly být pod suverenitou Států, jež jim vládly, a které jsou obývány národy neschopnými samostatnosti za obtížných podmínek moderního světa, má být uplatňován princip, že blaho a rozvoj těchto národů vytváří posvátný svazek civilizace a že realizace tohoto svazku má být zakotvena v této Smlouvě.

Nejlepším způsobem udělení praktického důsledku tomuto principu je, že svěřenectví takových národů by mělo být svěřeno vyspělým národům, které se z důvodu svých zdrojů, své zkušenosti a své geografické polohy mohou nejlépe ujmout této odpovědnosti a které jsou ochotny to přijmout, a že toto svěřenectví jimi má být vykonáváno jako Mandáty v zastoupení Společnosti [národů].

Charakter mandátu se musí lišit podle stádia vývoje národu, geografické polohy teritoria, jeho ekonomických podmínek a dalších obdobných okolností.

Určitá společenství původně náležící k turecké říši dosáhla stádia vývoje, kdy jejich existence jako nezávislých národů může být prozatímně považována za podřízenou výkonu administrativního poradenství a asistence Mandátu po takovou dobu, dokud nebudou schopny být samostatné. Přání těchto komunit musí být hlavním ohledem při výběru Mandátu.“

Text Britského mandátu nad Palestinou potvrzený Výborem Společnosti národů 24. července 1922 a  uvedený v platnost 29. září 1923:

„Článek 2.
Mandátní mocnost bude odpovědná za postavení země do takových politických, administrativních a ekonomických podmínek, jaké zajistí založení židovské národní domoviny, jak je uvedeno v preambuli, a rozvoj autonomních institucí, a také zabezpečí občanská a náboženská práva všech obyvatel Palestiny bez ohledu na rasu a náboženství.

Článek 4.
Příslušná Židovská agentura bude uznána jako veřejný orgán za účelem poradenství a spolupráce s Administrativou Palestiny v těch ekonomických, sociálních a dalších záležitostech, které mohou ovlivnit založení židovského národního domova a zájmy židovské populace v Palestině, a podpory a spoluúčasti na rozvoji země vždy pod řízením Administrativy.

Článek 5.
Mandátní mocnost bude odpovědná za zajištění toho, aby žádné palestinské teritorium nebylo předáno ani pronajato nebo jiným způsobem podřízeno kontrole vlády jakékoli zahraniční mocnosti.

Článek 6.
Administrativa Palestiny při zajišťování toho, aby nebyla poškozena práva a postavení jiných částí populace, umožní židovskou imigraci za přijatelných podmínek a bude povzbuzovat ve spolupráci s Židovskou agenturou, na niž je odkazováno v Článku 4., blízké usazování Židů na půdě včetně státní půdy a nevyužívané půdy nepožadované pro veřejné účely.

Článek 11.
Administrativa Palestiny podnikne veškerá nezbytná opatření pro zabezpečení zájmů komunity ve spojení s rozvojem země a v podřízenosti veškerým mezinárodním závazkům přijatým Mandátní mocností bude mít plnou moc k zajištění veřejného vlastnictví nebo kontroly jakýchkoli přírodních zdrojů země nebo veřejných prací. služeb a zařízení tam vytvořených nebo které tam mají být vytvořeny. Zavede pozemkový systém odpovídající potřebám země, zohledňující mimo jiné potřebnost propagace blízkého osidlování a intenzivní kultivace půdy.“

Zatímco Balfourova deklarace, byť byla přelomovým dokumentem zahajujícím proces právního zakotvení židovského státu, nebyla závazná z pohledu mezinárodního práva, Rezoluce ze San Rema závazná byla. Rezoluce konference v San Remu zahrnula Balfourovu deklaraci spolu s článkem 22. Paktu Společnosti národů a de-facto ustavila Britský mandát nad Palestinou. Podpis mandátní smlouvy Velkou Británií a Společností národů ustavil Mandát de-jure. Mandát nad Palestinou svěřený Velké Británii a zahrnující závazek pomoci při budování židovské národní domoviny s perspektivou dosažení nezávislosti se tak stal závazným dokumentem mezinárodního práva.

ARABSKÝ A ŽIDOVSKÝ STÁT
Velká Británie měla geopolitický zájem na zisku svěřenecké role nad Palestinou, nicméně svěřenectví jí bylo přiděleno podmíněně, se závazkem rozvoje dotčených národů, jimž měla být v budoucnu přiznána samostatnost. Britský mandát nad Palestinou trval 25 let během nichž se Palestina zásadním způsobem změnila – prošla prudkým demografickým, politickým a ekonomickým rozvojem. Během tohoto čtvrtstoletí se z ambiciozního projektu židovského sionismu stala realita. Sionisté položili pod křídly Mandátu základy skutečného státu. Během tohoto období se také ukázalo, že idealismus v pohledu na vztah mezi Židy a Araby nemá v Palestině místo. Bez ohledu na snahy Británie o korektní přístup k oběma skupinám mezi nimi stále rostlo napětí.

Politika mandátní správy prováděná vůči Arabům a Židům byla vždy výsledkem přesvědčení či sympatií konkrétních představitelů jak v mandátní správě, tak v britském kabinetu. Snahy o pozitivní kroky se často míjely účinkem. Mandátní správa se především musela vyrovnávat s arabskou agresivitou hnanou nenávistí k Židům a s růstem palestinského nacionalismu, které ústily v násilnosti a povstání. Například velké arabské povstání z roku 1936 bylo namířeno proti Britům více než proti Židům, protože palestinští Arabové vnímali židovskou imigraci jako důsledek britské politiky.

Zatímco židovsko-arabský konflikt narůstal, Britové se v Palestině stávali stále bezradnějšími. Ekonomicky si vedli dobře – dokázali zavést efektivní správu, zlepšit infrastrukturu a vymýtit  špatnou hygienou způsobované nemoci, které ještě na přelomu 19. a 20. století kosily obyvatele svatého města Jeruzaléma. Během Mandátu značně vzrostla gramotnost palestinských Arabů, takže se na dlouhou dobu stali nejvzdělanějším národem Blízkého východu (vyjma Židů). O desítky let později využili Palestinci tento intelektuální potenciál při hledání práce v ropných zemích Zálivu, v Jordánsku i jinde.

Konflikt mezi palestinskými Židy z Evropy a místními Araby byl něčím, co Pakt a Mandát Společnosti národů a o čtvrtstoletí později ani Rezoluce 181 o rozdělení Palestiny v době svého vydání nepředpokládaly, rozhodně ne v pozdějších rozměrech. Británie měla mandát k přípravě národů na státnost, nebyla však připravena ani schopna řešit rodící se izraelsko-palestinský konflikt v jehož jádru bylo odmítnutí státnosti pro jedno etnikum etnikem druhým.

Židé v Palestině využili každou příležitost, kterou jim Britové dali, aby vytvořili ještě pod mandátní správou základy budoucích státních institucí. Spolupráce s Araby byla v tomto ohledu těžší. Arabové zaprvé odmítali být partnery Židům, zadruhé byli vnitřně nejednotní. I v sionistickém hnutí byly různé proudy, štěpení však nikdy nedosáhlo takové míry jako mezi palestinskými Araby organizovanými do vzájemně znepřátelených kmenů, jejichž vztahy  představovaly dlouhodobě latentní, místy otevřenou, občanskou válku.

Přerozdělení moci se mezi Araby stávalo předmětem bratrovražedného boje. Navenek budoucí Palestince spojoval pouze společný nepřítel – Židé. Vnitřně neměli Arabové silné pouto ani mezi sebou navzájem, ani vůči své zemi, kterou tak snadno opouštěli v dobách politických a hospodářských krizí. Neměli žádnou společnou ideu, která by je motivovala ke spolupráci a orientovala je na budoucnost. Za těchto okolností nebylo možné, aby se jim podařilo vlastní stát vybudovat.

Arabům se však podařilo skrze svá povstání a násilnosti odvrátit Británii od naplňování závazku budování židovské domoviny. Lépe řečeno, pod vlivem arabských nepokojů, které zprostředkovaně ohrožovaly jistotu Britů ohledně kontroly nad ropnými zdroji, se Britové rozhodli omezit židovské přistěhovalectví, jež mělo pro budování židovského státu klíčový význam. Britové ve snaze usmířit si Araby rozvíjeli politiku, která byla v rozporu s principy, na nichž se zakládal jim svěřený mandát.

S tím, jak Britský mandát jako institut spravující budoucí židovský a arabský stát ztrácel vnitřní legitimitu, rostlo i navenek projevované nepřátelství vůči Židům. Nejenže Británie omezovala přistěhovalectví do Palestiny během 2. světové války, kdy Židé v době masového vyhlazování nenacházeli jiné útočiště, ale pokračovala v bránění příchodu i po válce. Britové chytali židovské uprchlíky utíkající z evropského pekla a vraceli je zpět, nebo je zavírali do internačních táborů, kde židovské utrpení pokračovalo i po skončení holocaustu.

Nicméně i přes tuto hořkou zkušenost s Brity se Židé dobrovolně zapojovali během 2. světové války do britských jednotek. S válkou v očích Židů skončily důvody pro pragmatickou spolupráci s Brity, kteří se v příkrém rozporu s duchem i literou mandátu stali okupační mocností. Výše zmíněné  skutečnosti proměnily Židy v mnohem zarputilejší nepřátele britské mandátní správy, než jakými byli po předchozí léta Arabové. V důsledku sílících protibritských tlaků v Palestině i jinde ve světě  oznámila Velká Británie 18. února 1947 záměr stáhnout se z Palestiny. O tři čtvrtě roku později se konalo jednání v OSN o rozdělením Palestiny. Britské rozhodnutí vzdát se Palestiny uspíšil Americký nátlak motivovaný sionistickými sympatiemi amerických Židů.

Židovský stát existoval navzdory překážkám kladeným různými okolnostmi prakticky o několik let dříve, než byl oficiálně vyhlášen. Fungoval sice provázaně s britskou správou a využíval její infrastrukturu, měl však fungující demokratické instituce a značný potenciál k dalšímu samostatnému rozvoji. Území, na kterém tento protostát fungoval, bylo nikoli přidělené nebo dobyté, nýbrž zakoupené od arabských vlastníků. Na vytvoření tohoto protostátu neměly zásluhu žádné mocnosti a pokud ano, tak jen negativní, když svým svým pronásledováním Židů pouze posilovaly touhu po svobodě ve vlastním státě.

Židé napřed položili základy státu jako instituce na území, které jim nezcizitelně patřilo, a teprve poté svůj stát vyhlásili. Učinili to však na rozsáhlejším území, než bylo to, které si od Arabů zakoupili. Plocha půdy odkoupené Židy vzrostla ze 456 km čtverečních v roce 1920 na 1850 km čtverečních v roce 1947. Židé tedy během období trvání Britského mandátu z vlastních prostředků zajistili zčtyřnásobení svého území. Toto území se pak stalo základem dále rozšířeného budoucího státního teritoria.

ZAJORDÁNSKO
V tomto příběhu Britského mandátu nad Palestinou se nám ztrácí jedna jeho méně nápadná část: Jordánsko. O Jordánsku se v souvislosti s Mandátem hovoří mnohem méně než o problému Arabů a Židů, respektive jejich budoucích států. Je to dáno tím, že Velká Británie se rozhodla uzavřít oblast na východ od řeky Jordán židovskému přistěhovalectví. Podle memoranda předloženého Společnosti národů v září 1922 mělo být tehdejší Zajordánsko, jak se toto území nazývalo, vyňato z ustanovení vztahujících se k židovské národní domovině. Memorandum bylo schváleno 11. září 1922. Od tohoto okamžiku také vznikl moderní pojem Palestina, jak jej známe dnes – jako území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán.

Britové označovali území na západ od Jordánu jako Palestinu a území na východ jako Zajordánsko. Byť se Britský mandát nad Palestinou týkal celého území jako celku, Britové jednali s oběma částmi samostatně. Zajordánsko zůstalo jako součást Mandátu pod britskou správou až do roku 1946, kdy získalo samostatnost. Jako stát však Britové uznali Zajordánsko již 15. května 1923.

Zatímco zajordánští palestinští Arabové neměli konkurenta soupeřícího o vládu nad jejich územím, které mělo navíc zřetelně vymezené hranice, a mohli se tak vyvíjet směrem ke státnímu národu, předjordánští Arabové měli konkurenci v Židech odhodlaných získat, bude-li to možné, celou zbývající Palestinu pro sebe. To se sice ukázalo být nereálným snem menšiny tzv. revizionistických sionistů, ale i tak zde bylo poměrně rozsáhlé území, které mohlo připadnou té či oné straně.
 
DĚLENÍ PALESTINY
Plán OSN na rozdělení Palestiny, nazývaný Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, byl výsledkem činnosti komise OSN UNSCOP složené z představitelů 11 států, která od 15. května 1947 hledala řešení sporů mezi Araby a Židy. Situaci v Palestině zkoumala komise tři měsíce a 31. srpna zveřejnila výsledky.
Většina členů komise odsouhlasila plán na vytvoření dvou nezávislých států s Jeruzalémem pod mezinárodní správou. Pro tuto verzi hlasovalo Československo, Guatemala, Kanada, Nizozemí, Peru, Švédko a Uruguay. Pro vytvoření federace hlasovala Indie, Írán a Jugoslávie. Austrálie se hlasování zdržela.

Skutečné rozdělení území rezolucí OSN se poněkud lišilo od návrhu ve zprávě UNSCOP. Rozdělení mandátní Palestiny v poměru 43 procent rozlohy území pro Araby a 56 procent pro Židy odráželo teritoriální potřebu pro budoucí židovské imigranty, velkou část tohoto většího území však tvoří Negevská poušť. Vzhledem k nerovnoměrnému rozložení židovské populace bylo pro budoucí židovský stát počítáno s početnou arabskou menšinou.

Většina židovských představitelů a organizací návrh přijala, z různých důvodů jej odmítly pouze opoziční a extrémistické skupiny. Připomínky měli Židé k nízké teritoriální integritě území, která znamenala zranitelnost vůči vpádu nepřátel ze zahraničí.

Arabští představitelé plán i výsledky hlasování odmítli s tím, že porušuje práva většinového etnika v Palestině. Někteří arabští vůdci se stavěli obecně proti myšlence zřízení židovského státu v regionu.
Hlasování Valného shromáždění OSN však i přes námitky Arabů proběhlo 29. listopadu 1947. Většina zemí (58 procent) včetně  Spojených států a Sovětského svazu hlasovala pro rozdělení a udělilo mu tak mezinárodní legitimitu.

Pro rozdělení Palestiny hlasovaly tyto země: Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Bělorusko, Kanada, Kostarika, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Libérie, Lucembursko, Nizozemsko, Nová Zéland, Nikaragua, Norsko, Panama, Paraguay, Peru, Filipíny,Polsko, Švédsko, JAR, Ukrajina, USA, SSSR. Uruguay, Venezuela
Hlasování Valného shromáždění o rozdělení Palestiny mělo vejít v platnost dnem stažení Britů z mandátního území.

Zkrácený výtah části 1 Rezoluce 181 Valného shromáždění OSN (nejde o doslovný překlad dokumentu):

Rezoluce 181 Valného shromáždění OSN
Plán rozdělení s ekonomickou unií – část 1

Mandát nad Palestinou má být ukončen co nejdříve a ne později než 1. srpna 1948, do té doby musí proběhnout postupné stažení vojsk mandátní mocnosti. Území židovského státu má být evakuováno do 1. února 1948 včetně přístavu a zařízení adekvátních pro zajištění imigrace.

Dva měsíce po evakuaci ozbrojených složek mandátní mocnosti, ale ne později než 1. října 1948, začne existovat nezávislý arabský a židovský stát a zvláštní mezinárodní režim pro město Jeruzalém.
Správa Palestiny má být po stažení mandátních vojsk předána Komisi složené z členských států jednající pod vedením Bezpečnostního výboru v souladu s doporučeními Valného shromáždění. Mandátní mocnost nesmí podnikat kroky bránící uskutečnění opatření Komise.

Komise má provést opatření k vytvoření hranic mezi arabským a židovským státem. Komise po konzultacích s demokratickými stranami a dalšími organizacemi vytvoří v každém z obou států Prozatímní vládní výbor působící pod vedením Komise a mající plnou autoritu nad otázkou pozemkových reforem a imigrace. Prozatímní vládní výbor bude postupně přebírat odpovědnost za správu státu v přechodném období mezi ukončením Mandátu a vytvořením nezávislého státu.

Komise bude dávat Výboru instrukce pro vytváření orgánů státní administrativy. Prozatímní vládní výbor vytvoří v co nejkratší době armádu složenou z obyvatel státu v počtu dostatečném pro ostrahu hranic. Všeobecné a politické řízení armády bude svěřeno Komisi.

Prozatímní vládní výbor uspořádá ne déle než dva měsíce po stažení mandátních vojsk volby do ustavujícího shromáždění, do něhož mohou volit a být voleny i ženy.

Během přechodného období nebude Židům povoleno usidlovat se na území arabského státu a Arabům na území židovského státu.

Ustavující shromáždění obou států navrhnou demokratickou ústavu a zvolí Prozatímní vládu, která vystřídá Prozatímní vládní výbor jmenovaný Komisí.

Existující práva vůči svatým místům nebudou krácena nebo odnímána, bude zajištěn přístup k nim. Svatá místa a náboženské budovy budou zachovány.
Všem bude zajištěna svoboda svědomí, vyznání. Nikdo nebude diskriminován na základě rasy, náboženství, jazyka nebo pohlaví. Všem osobám bude přiznána stejná ochrana zákony. Rodinné právo a osobní status různých minorit budou zachovány a jejich náboženské zájmy budou respektovány.

Státy zajistí vzdělání arabské i židovské menšině odpovídající jejich jazyku a kulturním tradicím. Každá komunita bude mít právo na vlastní školy podřízené obecným vzdělávacím požadavkům.

Vyjma veřejného zájmu nebude vyvlastněna půda náležející vlastníku minoritní populace daného státu. V případě vyvlastnění bude půda plně kompenzována.

Obyvatelé získají občanství toho státu, v němž žijí, a budou užívat plných občanských práv. Obyvatelé starší 18 let mohou během jednoho roku od data uznání nezávislého státu požádat o občanství v druhém státu, Arabové však nesmějí žádat o občanství v židovském státu a Židé o občanství v arabském státu. Týká se i manželek a dětí mladších 18 let.
Bude zajištěna volnost pohybu podléhající bezpečnostním ohledům.

Státy budou vázány mezinárodními dohodami a konvencemi, v nichž byla stranou Palestina. Spory o platnosti mezinárodních smluv a konvencí budou předány Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Státy budou respektovat a plnit finanční závazky přijaté v zastoupení Palestiny mandátní mocností.
Vznikne obchodní unie Palestiny zahrnující celní unii; společný měnový systém s jedním zahraničním směnným kurzem; provoz železnic, silnic a komunikačních služeb ve společném zájmu; společný ekonomický rozvoj zejména v ohledu zavlažování, rekultivace pozemků a zachování půdy; nediskriminační přístup k vodním zdrojům.

Státy mohou provozovat své vlastní ústřední banky a vlastní politiku daní a úrokových sazeb, příjmů a výdajů, udělování dovozních licencí a provádět mezinárodní finanční operace.
Zisky z cel a dalších společných služeb budou děleny rovnoměrně mezi oba státy po odečtení podílu 5 až 10 procent pro město Jeruzalém tak, aby mohla být udržena dostatečná úroveň služeb.

Movitý majetek Správy Palestiny bude mezi státy a město Jeruzalém rozdělen spravedlivě. Nemovitý majetek se stane vlastnictvím vlády, na jejímž teritoriu se nachází.
Po dosažení nezávislosti se mohou židovský i arabský stát ucházet o členství v OSN.

Tolik to nejdůležitější z rezoluce 181.

Arabové nepřijali ani myšlenku vzniku židovského státu v Palestině, ani rozhodnutí OSN o dělení Palestiny. Vůdcové palestinských Arabů vyhlásili generální stávku a došlo k násilnostem, které přerostly v občanskou válku. Během prosince 1947 a ledna 1948 zemřelo v důsledky bojů a teroristických útoků páchaných oběma stranami 1000 osob.

VÁLKA JAKO TEČKA ZA BRITSKÝM MANDÁTEM
Velká Británie se ze svěřeného mandátního území stahovala fakticky uprostřed války. Závěr jejího působení jako mandátní mocnosti v Palestině je neslavný – mandátní správa nesplnila požadavky rezoluce OSN číslo 181 a závazky předešlých rezolucí a dohod, když během evakuace mandátních vojsk blokovala přistěhovalectví Židů do Palestiny a podnikala kroky, které vedly k přímému ohrožení vznikajícího samostatného židovského státu. Britové během evakuace vojsk a policie nepokrytě stranili Arabům, jimž například předávali klíče od důležitých bezpečnostních stanovišť. Mnozí britští důstojníci mandátního vojska přešli do služeb nepřátelské okupační zajordánské armády, která napadla rodící se Stát Izrael.

Ačkoli byl mandát nad Palestinou svěřen Velké Británii i z jiných důvodů, než kvůli jejím vlastním strategickým zájmům, Británie tyto další důvody (humanitní ideály a všeobecný zájem na vytvoření židovského státu) zavrhla, aby si uchovala přízeň Arabů, jimž předávala vládu nad ropnými nalezišti.

Nakonec Británie ztratila všechno. Impérium oslabené 2. světovou válkou muselo přestat hrát velmocenskou politiku. Nastoupila studená válka a s ní dvě nové světové mocnosti s velkými ambicemi a velmi silným zájmem o Blízký východ – Spojené státy a Sovětský svaz.
Významnou roli ve vztahu k Palestině, resp. Státu Izrael a palestinským teritoriím, hrálo alespoň na verbální rovině OSN, které také prošlo stejnou proměnou rolí jako Velká Británie, když se stalo  jednostranně kritickým fórem vystupujícím proti státečku, který se z jeho rozhodnutí zrodil.