Praha Jeruzalém



Největším nepřítelem izraelské bezpečnosti je intelektuální netečnost těch, kdo jsou za bezpečnost odpovědní.“ David Ben Gurion, 1950

Izrael nyní stojí v pohledu na zajištění své bezpečnosti na křižovatce.

Izraelská vláda se očividně zdráhá učinit kroky, které by prospěly

bezpečnosti Izraele, ale které by zároveň ohrozily pozici Izraele na

mezinárodní scéně. Jde o otázku pokračujícího palestinského

bombardování izraelského města Sderot. Lidé zatím trpí touto formou

terorismu především po stránce psychiky, nicméně v případě očekávaného

zdokonalení raket se hrozba stane smrtelnou. Lidé protestují, mají pocit, že je vláda nechává nechráněné. Politici v

čele s premiérem Ehudem Olmertem a ministrem obrany Ehudem Barakem se

naopak snaží přesvědčit, že pro zajištění bezpečnosti dělají reálné

maximum, ale poukazují na složitost situace a časovou náročnost vývoje

obranných systémů. Do toho se však ozvou hlasy z armádních kruhů

vysvětlující, že jedna věc, do níž se vládě rozhodně nechce, se bude

muset učinit: obnovit trvalou fyzickou přítomnost izraelské armády v

Pásmu Gazy….

Ostřelovaný Sderot - malba
Sderot očima Lizy D, která ve městě žije. Dívka obrázek věnovala Cipi Livniové. Zdroj: mfa.gov.il


Obyvatelé města Sderot ostřelovaného palestinskými teroristy podali petici k Nejvyššímu soudu požadující na vládě opevnění města proti raketám Kassám. Vláda na ni zareagovala v pondělí; před Nejvyšším soudem vyjádřila postoj, že není právně vázána k realizaci opevnění. Občané vyjádřili s postojem vlády nespokojenost a jejich zástupci namítli, že vláda má povinnost v prvé řadě chránit své občany. Starosta Sderotu, Eli Mojal, se k petiční akci nepřipojil, protože nepovažuje za možné, aby stát opevnil všechna místa a hlavně soudí, že stát má proti takovým teroristickým útokům jednat agresivně, nikoli opevňovat budovy. Chaim Levin, předseda Regionální rady Eškolu, označil postoj vlády za nemorální a bezzásadový. Hledisko vlády může být podle něj právně v pořádku, avšak takovou vládu lze těžko respektovat.

Eli Mojal má určitě pravdu v tom, že vláda bude muset podniknout tvrdá opatření. Zaprvé je slíbil ještě Ariel Šaron, když jako bývalý premiér v roce 2005 varoval Palestince, že pokud nepřestanou po evakuaci izraelských osad a vojenských posádek s teroristickými útoky, armáda se do Pásma Gazy vrátí. Zadruhé kvůli palestinskému úsilí o zdokonalení technologií raket Kassám, jež nese své ovoce a znamená ohrožení dalších oblastí.

Před následky zvýšení palebného dosahu varoval ministr pro vnitřní bezpečnost, Avi Dichter. Podle něj vzrůstá počet Izraelců, kteří jsou přímo ohroženi palestinskými útoky raketami Kassám. Dichter řekl, že Hamás proti Sderotu a okolním osadám vede opotřebovávací válku a počet lidí ohrožených raketami Kassám může snadno vzrůst z 25 000 na 250 000. Ani Dichter nezmínil myšlenku razantní akce, nýbrž pouze provizorní řešení prostřednictvím opevnění veřejných budov. Premiér Olmert řekl na zasedání kabinetu k problému ohrožení Sderotu, že nechce opevňování přehnat, protože stát investuje stamilióny šekelů do vývoje protiraketového obranného systému, který bude umístěn podél hranice s Gazou.

Oficiální reakce Státu Izrael na výše zmíněnou petici podanou k Nejvyššímu soudu požaduje odmítnutí petice s argumentem, že opevnění „není omezené na jediný kontext a je úzce spojeno s různými dalšími záležitostmi, které budou mít dopad na bezpečnost, image a odstrašující schopnosti Izraele.“

Olmertův postoj je v současné době možný pouze díky tomu, že palestinské primitivně vyráběné rakety bez navádění jsou vysoce nepřesné a valná většina z nich dopadá na volná prostranství. Nicméně útok 18 raketami během jednoho dne, k němuž došlo ve středu, již překročil meze únosnosti. Zatím však pouze pro starostu Sderotu, který se rozhodl rezignovat. Eli Mojal cítil, že již dál nemůže nést odpovědnost za bezpečí obyvatel, a tak podnikl tento krok ve snaze donutit vládu k činu… Starosta nakonec svou rezignaci po  rozhovoru s ministrem obrany, Ehudem Barakem, stáhl.

Jasná odezva na Mojalovu rezignaci mezitím přišla od palestinských teroristů – Výbory lidového odporu prostřednictvím svého mluvčího vyhlásily, že rezignace je vítězstvím morálky a pokořením sionistické armády. Teroristé jsou povzbuzeni a vyhlíží, kdy odstoupí i další političtí a armádní představitelé. Pyšní se pokračujícím odpalováním raket navzdory izraelským vrtulníků neustále přelétávajícím nad Gazou a jednotkám útočícím na skupiny odpalujících ozbrojenců. Mluvčí Výborů lidového odporu vyjádřil názor, že žádná invaze do Gazy Palestincům nehrozí kvůli její náročnosti.

Z teroristické rétoriky je patrné sebevědomí vycházející z faktu, že Izrael navzdory pokračujícím omezeným vojenským akcím nemá všeobecnou kontrolu na území. Ačkoli Izraelci útočí na Palestince odpalující rakety Kassám, obecně se v Gaze teroristům daří. Import zbraní přes egyptskou hranici pokračuje; v Gaze je jedna islamistická vláda, zajišťující stabilitu pro růst teroristické infrastruktury, a mající tento růst jako svou prioritu. Teroristické organizace i vláda Hamásu mají volné ruce, mezinárodní sankce dopadají na obyvatelstvo a ne na islamistický establišment. Posilování teroristických organizací majících vzor v hnutí Hizballáh, které se vyznamenalo v bojích proti izraelské armádě v loňské válce, nebude Izrael moci zatavit omezenými zásahy letectva.

Dříve nebo později se izraelská armáda bude muset vrátit do Pásma Gazy v rámci rozsáhlé pozemní operace. To je sice cena, kterou Olmertova vláda zaplatit nechce, nicméně s postupem času budou náklady mnohem vyšší. Pokud by se do Gazy vrátila armáda dnes, pravděpodobně by nenarazila na sofistikovanou síť podzemních bunkrů, s níže se loni potýkala v Libanonu. Palestinci se rozhodnutím budovat bunkry jako nijak netajili Hizballáh. Netajili se ani zájmem o protitankové a protiletadlové střely. Při dostatečně dobrých vztazích se Sýrií a Íránem jistě nebude pro Hamás problém získat prostředky  na další rozvoj zbrojního a strategického potenciálu použitelného k boji proti Izraeli.

Bezpečnostní kabinet Státu Izrael se v rozporu s těmito obecně známými skutečnostmi rozhodl neprovádět v Gaze rozsáhlou vojenskou operaci a namísto ní pokračovat v omezených zásazích cílených proti teroristické infrastruktuře a odpalovačům Kassámů.

Náčelník generálního štábu izraelské armády, Gabi Aškenazi, naproti tomu rezolutně prohlásil: „Nemůžete porazit teroristickou organizaci, aniž byste nakonec nepřevzali kontrolu nad teritoriem. Jediný důvod, proč jsme úspěšní v Judsku a Samaří [tj. na Západním břehu], je ten, že tuto oblast kontrolujeme.“ Aškenazi hovořil na konferenci Institutu pro národní bezpečnostní studia Tel Avivské univerzity, kde řekl, že současné omezené operace v Pásmu Gazy sice narušují potenciál teroristických organizací, zcela však nepotlačí všechny útoky proti Izraeli.

Aškenazi sdělil, že Izrael se může dostat do bodu, kdy bude nucen provést rozsáhlou operaci, a navíc musí být připraven na možnost vedení bojů na několika frontách zároveň – i ze strany zahraničních armád a teroristických organizací. Nepřátelé podle Aškenaziho pochopili, že když nemohou Izrael porazit vojensky, zaměří se na izraelskou citlivost vůči ztrátám lidských životů a k tomu jim poslouží Kassámy. Po Aškenaziho proslovu vystoupil na konferenci ministr obrany Ehud Barak, který obecně mluvil o problému raketových útoků jako „obtížné a komplikované situaci,“ na jejímž řešení pracují odborníci dnem i nocí. Barak také vyzval odstoupivšího starostu Sderotu k přehodnocení jeho  stanoviska.

– – –

Krátká statistika za rok 2007:
izraelské armáda provedla od začátku roku 115 omezených operací,
zabila v nich 260 teroristů,
Palestinci odpálili na Izrael 970 raket Kassám a 1200 minometných střel,
jimi usmrtili tři izraelské vojáky a dva civilisty.

– – –

Do žádné statistiky se však nepromítnou následky útoků na psychiku obyvatel, kteří jimi trpí bez ohledu na věk či pohlaví. Olmertova z vojenského hlediska slabá a nezkušená vláda doposud řešila pouze symptomy problému (opevnění budov, protiraketová obrana) a zdá se, že se chce vyhnout konfrontaci se samou příčinou problému. Motivem k takovéto politice skutečně může být slabost na straně vůdců, kterou vnímají a snaží se využít teroristé. Dalším možným motivem je primární zájem na kladném vyznění vysoké diplomatické hry odehrávající se mezi Bushovou administrativou a Olmertovou vládou. V současné době je případná velká operace v Gaze nebo dokonce návrat armády nastálo – což se rovná dobytí Pásma Gazy silou – především mimo zájem Spojených států.

Američané a Izraelci se z jakési ideové nouze přimkli každý ke své doktríně, které jsou odlišné, nicméně obě mají shodný ničivý dopad na dlouhodobé zájmy obou zemí. Na americké straně jde o doktrínu šíření demokracie (do níž můžeme zahrnout také úsilí o mírová jednání) i tam, kde o ni není skutečný zájem, a na izraelské straně jde o doktrínu jednostranných ústupků činěných nikoli z důvodů strategické vhodnosti, nýbrž ze zájmu o americkou podporu a mezinárodní uznání, jehož se Izraeli nedostává.
 
Izraelská doktrína jednostranných ústupků se ukázala nejen nevhodná, ale přímo ničivá. Její neúspěch na rovině příspěvku k vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu předjímali na základě racionální analýzy odborníci několik let před jejím prvním uskutečněním v srpnu 2005, kdy vláda Ariela Šarona evakuovala židovské osady a vojenská stanoviště v Pásmu Gazy. Olmertova vláda by si měla připomenout Šaronova slova o návratu vojsk do Gazy, jimiž varoval Palestince před důsledky jejich zarputilého boje proti „okupaci.“

Premiér Ehud Olmert těžko může mít jiný motiv pro obnovení jednání s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, než zájem o zalíbení se Američanům. Více, než o bezpečí svých občanů, se stará o posílení Abbáse novými a novými ústupky. Abbás však Izraelcům vrací pouze zatvrzelost v otázkách budoucího vyrovnání. Abbásovo vystupování před a po Annapolisu silně připomínalo model jednání Jásira Arafata – tytéž maximální požadavky při nulovém plnění závazků, totéž znehodnocování snah Izraele o urovnání konfliktu.

Abbás je nevhodný partner pro budování mírové budoucnosti. Z blíže neurčených důvodů je Abbás považován za „umírněného“ a automaticky se tak stává jediným přijatelným partnerem pro mírová jednání. Jeho působení jako nejvyššího palestinského představitele nicméně nenasvědčuje o umírněnosti, nýbrž o slabosti. Za umírněného je možná považován proto, že jej takto západní politici a média chtějí vidět. Dojem umírněnosti utvrzený během vnitropalestinského konfliktu je výsledkem zaujatosti médií reflektujících tužby Západu více než blízkovýchodní realitu. Rozdíl mezi Fatáhem a Hamásem je stejný jako mezi Jásirem Arafatem či Mahmúdem Abbásem a představiteli Hamásu. Tento rozdíl spočívá v politické univerzálnosti Fatáhu respektive Arafata nebo Abbáse oproti partikulárnosti islamistického Hamásu respektive Ahmeda Jásína nebo Ismáíla Haníji. Kromě tohoto světonázorového rozdílu je zde ještě ona výše zmíněná slabost projevující se nízkou odhodlaností zničit nebo oslabit politického protivníka na straně členů Fatáhu.

Pokud Izrael přijal za svou doktrínu jednostranných ústupků a tyto ústupky činí slabému palestinskému prezidentovi, jediný výsledek izraelských kroků – například postoupení území – bude, že z nich budou těžit teroristé. Hamás je připraven ovládnout každý prostor, ať teritoriální nebo virtuální, který Izraelci uvolní a Abbás neudrží. Za této situace je jedinou vhodnou doktrínou žádné teritorium neuvolňovat a naopak je zabírat pro stálou vojenskou kontrolu.

Pokud se Olmertova vláda bude v prvé řadě řídit ohledy na palestinské zájmy a přecitlivělosti, může se svou politikou dojít tak daleko, že podél hranice s Gazou sice budou instalovány automatizované protiraketové bezpečnostní systémy, ale Sderot bude vylidněn, protože ani 95-procentní účinnost těchto systémů nebude dostatečná při salvách desítek nebo stovek raket naráz. Nepřehodnotí-li vláda své priority a zůstane-li u jednostranných ústupků, bude muset Sderot evakuovat. Sderot se pak změní v město duchů. 

14.12.2007 00:00 10Zdroj: Redakce Israel.cz