Vojenské posilování Hamásu

Deník Jerusalem Post zveřejnil analýzu týkající se dlouhodobé strategie Hamásu v Pásmu Gazy. Podobné analýzy a komentáře již byly publikovány vícekrát, v současnosti jsou však o to aktuálnější, že hnutí Hamás ovládající Pásmo Gazy uzavřelo s Izraelem příměří, resp. dohodu o dočasném neútočení. Analýzy ukazují, že zdánlivě pozitivní vývoj v podobě dosaženého příměří je pravděpodobně spíše předzvěstí budoucího vyhrocení konfliktu.

Podle izraelských odborníků využívá Hamás toto období k posílení svých vojenských kapacit přesně podle vzoru jednání libanonské teroristické organizace Hizballáh v období před Druhou libanonskou válkou. Dosahuje toho pašováním účinných především protitankových i jiných zbraní s nimiž bude chtít v budoucí konfrontaci s izraelskými silami způsobovat ztráty mezi vojáky i civilisty, které dle domnění Hamásu nebude Izrael schopen unést.

Hamás dále údajně provádí intenzivní náborovou činnost do Brigád Izz al-Dína al-Kassáma a Exekutivních sil (Executive Force), které mají mít dle odhadů kolem 20.000 ozbrojenců z nichž kolem 1000 mělo získat výcvik v Íránu a Sýrii.

Hamás by mohl dle očekávání spustit na izraelské civilisty déšť raket a mezi pozemními silami izraelské armády mu má postačit dosažení ztrát v počtu 4 až 10 vojáků denně k tomu, aby Izraelce zlomil. Zmíněná analýza již nekonstatuje skutečnost, že za daných okolností nelze Izrael zlomit, protože ten nemá kam se stáhnout.

Válka s Izraelem?

Slabina Izraele v podobě citlivosti na ztráty způsobené boji, kterou jeho nepřátelé jasně vnímají, může stát naopak zdrojem síly. Obdobnou strategii měl již Jásir Arafat. I on vsadil na neochotu Izraele přinášet oběti, zmýlil se však v tom, že si neuvědomil existenci hranice, kterou Izrael ve svém ustupování nepřekročí. Jde o hranici holé existence, která, když bude ohrožena, nebo o níž se izraelští vůdcové budou domnívat, že je ohrožena, povede ke krajně intenzivní motivaci porazit nepřátele i za cenu značných obětí na obou stranách. Příkladem tomu budiž první izraelsko-arabská válka za izraelskou nezávislost.

Izraelská veřejnost rozhodně bude neochotna snášet civilní a vojenské ztráty, ale bude rozlišovat, zda k těmto ztrátám dochází v důsledku útočné nebo obranné války. Hamás se zásadním způsobem mýlí – a na jeho nereálná očekávání mohou krutě doplatit tisíce obyčejných Palestinců -, když se domnívá, že Izraelci v důsledku jeho vojenského tlaku opustí své vlastní území. Izraelci se sice z důvodu změny politické situace či strategického kalkulu stahovali ze Sinaje, z Libanonu, či z Pásma Gazy, ale to byla pokaždé území, která jim v historii biblické ani moderní nikdy trvale nepatřila.

Nyní, když Hamás již své území má, budou jakékoli boje vedené mimo ně vnímány mezinárodní veřejností a mnohem silněji veřejností izraelskou jako expanzivní válka. Ta může nabýt legitimity v arabském resp. muslimském světě a pravděpodobně tam i získá verbální podporu, ale jinde bude těžko uhájitelná, protože se bude odehrávat na území vyhrazeném pro Židy jako jejich domovina již od roku 1917 s definitivně vymezenými a mezinárodně stanovenými hranicemi od roku 1947.

Hamás má reálné šance zásadně ztížit vojenské působení izraelské armády v Pásmu Gazy, nemůže však uskutečnit arabský sen o „zahnání Židů do moře.“ Inspirace Hamásu postupem libanonského Hizballáhu povede k relativně krátkému intenzivnímu konfliktu s těžkými následky pro vlastní civilní obyvatelstvo.

Jak ukázal vývoj po Druhé libanonské válce ani těžké civilní ztráty a zničená infrastruktura nemusí islamistické totalitární a teroristické hnutí oslabit, jestliže toto bude využito k získání mezinárodních sympatií na mediální vrstvě konfliktu. Zůstává otázka, co z toho Hamás bude mít. Kromě sebepotvrzení, důležitého vnitropoliticky, případného přílivu humanitární a finanční pomoci z Evropy a USA, by mohl dojít k přijetí mezi mezinárodně uznávané vládnoucí režimy.

Odklon mezinárodní veřejnosti od Izraele a jeho kritiku ze strany mezinárodních organizací spojenou se zvýšeným zájmem o humanitární situaci v Pásmu Gazy po intenzivním válečném konfliktu by se mohl Hamás pokusit využít jako nepřímý prostředek dosažení mezinárodního uznání. Takovýto vývoj lze reálně očekávat vzhledem k tradiční citlivosti OSN a světových mocností vůči konfliktům na Blízkém východě, do nichž je zapojen Izrael.

(Další možnou variantou budoucího vývoje je konflikt nižší intenzity typu vyčerpávací válka, čili de facto pokračování situace v níž se již několik let nachází izraelské komunity sídlící v blízkosti Pásma Gazy v palebném dosahu minometů a raket Kassám. Toto předpokládá zachování dosavadní zdrženlivosti Izraele v otázce použití síly.)

Civilní aspekty strategie Hamásu

V jednání Hamásu byla v posledních měsících evidentní snaha legitimizovat se před mezinárodní veřejností jednoduchou taktikou klamné prezentace Palestinců jako obětí Izraelem zaviněné humanitární katastrofy a dále snaha dojít respektu u Egypta jakožto regionální mocnosti.

Hamás se snaží vytvářet situace, do nichž je Egypt nucen zasahovat, a tím navozuje vzájemnou komunikaci s jinak protiislamistickým režimem. Proražení hraničního plotu mezi Gazou a Egyptem, které provedl Hamás, s následným přílivem Palestinců na Sinaj bylo navenek krokem směřujícím k uspokojení ekonomických a sociálních potřeb, zároveň je lze chápat také jako svého druhu test toho, co si může Hamás vůči Egyptu dovolit. Pokud budeme tuto událost nahlížet právě z této perspektivy, lze říci, že Hamás ve svůj prospěch využil nejednoznačnost egyptské politiky ve vztahu ke kontrole hranic a režimu na nich uplatňovaného.

Přes všechny komplikace, které Egyptu vyvstávají ze sousedství s agilním islamistickým hnutím, došlo mezi oběma stranami k určité symbióze – totiž i Egypt dokáže pohraniční incidenty a izraelsko-palestinský konflikt využít ve svůj prospěch. Díky vysoké míře tolerance vůči palestinským výtržnostem na hranici a pašování zbraní do Pásma Gazy se Egypt stává pro Hamás přijatelným prostředníkem pro jednání s Izraelci. Přesně takovou významnou regionální mocnost hnutí jako Hamás potřebuje. Egypt se v poslední době angažuje v bezpečnostních jednáních mezi Palestinci a Izraelci a začal se více zapojovat do vyjednávání s Hamásem o propuštění uneseného izraelského vojáka Gilada Šalita. V budoucnu by mohl Egypt díky své diplomacii sehrát úlohu ochranného deštníku Palestinců i brzdy izraelské agrese proti nim. Vstřícností vůči Hamásu jako radikálnímu islamistickému hnutí v neposlední řadě vyšle egyptský režim signál vlastní islamistické opozici, jíž tímto postojem připraví o určitou část argumentů tradičně zaměřených na nesolidárnost „odpadlického“ (tj. nikoli radikálně islamistického) režimu.

Pásmo Gazy je teritoriem, ke kterému má Egypt tradičně silný mocensko-politický vztah. Historicky si na ně dělal nárok a ono vždy spadalo do jeho sféry zájmu. Od roku 1949 do roku 1967 Pásmo Gazy ovládal. Stane-li zprostředkovatelem jednání mezi Izraelem a Hamásem, případně mnohostranně přijatelným prostředníkem mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou a jinými vládami blízkovýchodních zemí, posílí svůj význam na mezinárodní scéně.

Egypt se tedy stává jakýmsi legitimizátorem neuznaného hnutí, které mělo doposud vazby pouze na subjekty, s nimiž mají západní mocnosti potíže – Írán, Sýrii a jejich prostředníka Hizballáh. Jestliže Egypt sehrává pro Hamás roli kanálu, skrze který jedině přichází bojový materiál, know-how, finance a osoby, pak Írán, Sýrie a Libanon jsou jejich zdrojem. Hizballáh je nadto pro Hamás vzorem pro své bojové schopnosti a dosažené úspěchy.

Sémantický posun jako reakce na nárůst symetrie konfliktu

Zásadní rozdíl mezi Hamásem a Hizballáhem spočívá v míře suverenity. Hamás se sice Hizballáhem nechává vojensky inspirovat, nicméně sám již na rovině praktické politiky dosáhl dále. Hamás suverénně zvítězil v demokratických volbách, stal se vládním hnutím a ve vojenském převratu se zbavil svého politického konkurenta, hnutí Fatáh prezidenta Abbáse. Pásmo Gazy se v důsledku tohoto vývoje stalo de facto státem, jejž kontroluje režim s neomezenou vnitřní suverenitou a zčásti omezenou suverenitou vnější. (Vzhledem k izraelské blokádě Pásma Gazy roste pro Hamás důležitost kooperace s Egyptem, který jediný může podpořit Hamás v nárokování si vnější suverenity.)

Jestliže je Pásmo Gazy de facto státní útvar, je na místě vyžadovat od režimu, který v něm vládne, určitou míru odpovědnosti za jemu podřízené občany a infrastrukturu. Z této perspektivy může být jakýkoli další intenzivní konflikt mezi Izraelem a hnutím Hamás vyňat ze sémantického okruhu izraelsko-palestinského konfliktu, jehož dominantními pojmy jsou „palestinský terorismus“ a „izraelská okupace palestinského území.“ Ostřelování jednoho státu jiným de facto státem totiž není terorismus, nýbrž vyhlášení války. Pásmo Gazy dále není pod okupací ze strany Izraele od srpna 2005. To jsou klíčové důvody, proč by měl být případný intenzivní konflikt mezi Hamásem a Izraelem vyňat z kontextu izraelsko-palestinského konfliktu a zařazen do tématického okruhu izraelsko-arabských válek.

Stažením Izraele z Pásma Gazy a jeho následné ovládnutí Hamásem spolu s nárůstem zbrojení posouvá problematiku střetu obou aktérů směrem k symetrickému konfliktu v němž vedlejší ztráty (ztráty na životech civilistů a škody na infrastruktuře) nepovedou k tak silnému odsouzení Izraele, jaké by následovalo, kdyby tvrdě zaútočil na území, které okupuje, zvláště, kdyby ze strany Izraele šlo o reakci na rozsáhlý útok a nikoli jen neuváženou trestnou výpravu jako v případě Druhé libanonské války.

Změna stavu věcí na zemi si žádá i odpovídající změnu v komunikaci. Tomuto sémantickému posunu, který legitimizuje vyhlášení války Palestincům v Pásmu Gazy, může zabránit izraelský ohled na mezinárodní mínění. Paradoxní skutečností je, že mezinárodní společenství v čele s OSN projevuje více zájmu o situaci Palestinských civilistů v Pásmu Gazy, než Hamás, který za ně nese přímou odpovědnost. Lze pochybovat, že Izrael bude schopen rozvinout takovou PR kampaň, která by zvrátila pohled mezinárodní veřejnosti na odpovědnost Hamásu a adekvátnost zásahu proti němu silou.

Izrael a chybějící činy

Izrael vzhledem k rétorice údajné humanitární krize v Pásmu Gazy nemůže ani při vědomí toho, k čemu se Hamás připravuje, učinit první preventivní krok, jako tomu bylo v roce 1967 na začátku Šestidenní války. Možnosti účinné prevence narušení své bezpečnosti se navíc sám jednostranně zbavil v důsledku Šaronova rozhodnutí stáhnout z Pásma Gazy s civilisty i vojenské posádky.

Když v době po nástupu Ehuda Olmerta na premiérské křeslo nastaly okolnosti ospravedlňující návrat vojsk zpět do Gazy, jímž pro případ „problémů“ v Gaze pohrozil Ariel Šaron, byly prováděny pouze plošně a časově omezené operace. Olmert po libanonském debaklu, který jej podle mnohých měl stát křeslo, zůstává pouze u verbálních hrozeb, jež prozatím neproměnil v činy, čímž pouze utvrdil představitele Hamásu ve falešném domění o slabosti Izraele.

Je tedy příměří. Hamás je využívá ke své přípravě na válku s Izraelem a zároveň udržuje mediálně vděčnou rétoriku humanitární krize způsobované Izraelem. Izrael vlivem nerozhodnosti premiéra Olmerta nevyužil předchozí příležitosti ke konfrontaci s posilujícím Hamásem, proto nyní musí vyčkávat a stejně jako Hamás připravovat své jednotky na budoucí konfrontaci. Mohl by podobně jako Hamás provádět PR kampaň poukazující na změnu geopolitického kontextu, v němž se každý další konflikt mezi Hamásem a Izraelem odehraje, a uskutečňující onen výše zmíněný sémantický posun. Izraelští představitelé však zatím komunikují tradiční rétoriku mírového procesu, potřebné jednání z pozice síly nahrazují diplomacií a pouze vůči vlastním občanům vysílají tvrdá gesta a přísliby budoucích rázných opatření. Nezbývá než čekat na další vývoj a doufat, že se izraelská armáda i politická reprezentace pro případ války s Hamásem skutečně poučila z předloňského debaklu v Libanonu.