Tuto píseň, která popisuje, jak se žije lidem na ostřelovaném jihu Izraele, složil Simon Buskila a text k ní napsal Gilad Jifrach.

[IMG R 10979]Přemýšlel jsem o tom, jak bych mohl popsat den v našem život z trochu jiného úhlu,
a také to jak tu vypadá mír
a také jinou barvu „červenou barvu“ (tzeva adom, v překladu znamená červená barva, ale právě tato dvě slova se ozývají z výstražného systému před raketovým útokem)

Slunce svítí a nebe je klidné, děti jsou na dvorku a rodiče klidní, jenže teroristé v Gaze se rozhodli
zničit náš klid pro mír.

Ve chvíli zvuky a o pár vteřin později je tu hvízdavý zvuk. Bez toho abychom dostali šanci, tvrdě dopadá, ničí zdi a zem. Uprostřed ulice, v centru našich životů, na školním dvoře nebo ve školce.

V okamžiku je všude plno novinářů, policjních aut a dobrovolníků. Jedna malá holčička je paralyzována strachem a další pláčou. A ve zprávách… „žádní zranění.“

V noci se strach maskuje jako ticho, ležíme v posteli a usínáme ve strachu. Dům je otevřený, děti spí. Takové to tu je… když máme strach.

Pár kilometrů od zasaženého města, děti a jejich rodiče hlasitě spí, daleko od strachu a hluboko v krajině snů. Bez nekonečného teroru a bez „červené barvy“.

Dítě už skoro usnulo ve svém pokoji, ale na otevřeném prostranství dopadl další Kassám. Teď je ale ve vzduchů jiný strach. Strašný křik naplňuje město. Část šrapnelu ho zasáhla a zničila mu život, ale v rádiu říkají „lehké zranění nohou.“ A matka pláče, co se to stalo mému dítěti? A otec je zlomen, dejte mu šanci, prosí. Padá noc a všichni tam sedí, na otevřeném prostranství, skupina mladých lidí.

Dejte mi prosím další minutu na to  abych se vás všechny požádal, neopouštějte své bratry, své vlastní bratry. Nechceme ochranu, chceme bezpečnost. Dost bylo lítosti, chceme logiku. S každodenním strachem a životem jen zázrakem. Máme strach jít ven a hrát si na dvoře. Neopouštějte nás v bitvě. Všichni společně máme jedno srdce.