Rozhodnutí udělit Nobelovu cenu míru za rok 2009 americkému prezidentovi Baracku Obamovi provázejí kontroverze. Rozpory nevyplývají z toho, že by si ji podle kritiků nezasloužil tím, že by jednal v rozporu s ideály, s nimiž se Nobelova cena pojí, ale spíše ze skutečnosti, že si ji nezasloužil žádným svým jednáním, ať už kladným, či záporným.

Postoje k vyhlášení Obamy jako laureáta Nobelovy ceny míru se vyznačují u oponentů poukázáním na nezaslouženost či přinejmenším předčasnost tohoto ocenění. Oproti tomu ti, kdo s udělením Ceny Obamovi souhlasí, neargumentují ani tak poukazem na záslužné činy, jako spíše vyjádřením vlastní naděje vkládané do jeho osoby.

Máme zde tedy zásadní nesoulad ve vnímání tohoto výjimečného ocenění. Na jedné straně je zřejmý meritorní přístup tkvící v principu „napřed zásluhy a pak ocenění.“ V přístupu druhé strany, jež je reprezentována zároveň i komisí, která ocenění udělila, je patrný idealismus. Tento idealistický postoj nadějného očekávání vkládaného v Obamu je společný jeho americkým voličům, švédské komisi Nobelovy ceny i zahraničním státníkům a široké mezinárodní veřejnosti. Idealismus spočívá v přesvědčení, že Obama změní to, co dosud nikdo změnit nedokázal a napraví to, co jeho předchůdce pokazil. Velká část světové veřejnosti a vrcholných představitelů států chce, aby byl Obama „někým jiným“ než byl George W. Bush a Obama sám se stylizuje do role politika přinášejícího změnu. Tato naděje vkládaná do Obamy jako muže změny je dále zcela neoprávněně promítána do budoucnosti ve vztahu k řešení složitých mezinárodních otázek a konfliktů. Všichni tito Obamovi příznivci vsadili na Obamovo charisma jako prostředek řešení globálních a regionálních problémů.

Ohlédneme-li se na reakce té části světa, kde má podle očekávání mnohých Obamovo osobní kouzlo nejvíce zapůsobit, na Blízký východ, uvidíme, že většina z těch, kdo udělení Nobelovy ceny míru Obamovi neshazují, vnímá ocenění nikoli jako odměnu za již hotové dílo, nýbrž jako povzbuzení, aby ono vágně formulované dílo globálního míru neváhal uskutečnit. Problémem je však to, že jednotlivé strany vnímají onen kýžený ideál, jehož má Obama dosáhnout, krajně partikularisticky. Například pro Palestince se naděje vkládaná do Obamy naplní tehdy, jestliže podle vrchního palestinského vyjednavače „bude schopen dosáhnout mír na Blízkém východě a dosáhnout izraelského stažení do hranic z roku 1967 a vytvořit nezávislý Palestinský stát v hranicích z roku 1967 s Jeruzalémem jako jeho hlavním městem.“ Již sama tato podmínka pro naplnění palestinských ideálů a tím pádem i spokojenosti s výkonem Baracka Obamy je z racionálního pohledu de facto příčinou jeho jistého neúspěchu. Íránský představitel rovněž hodnotil ocenění Obamy striktně z perspektivy zájmů islámské republiky: „Pokud zruší své veto v Bezpečnostním výboru OSN, tak dokáže, že toto ocenění mu bylo uděleno správně.“ Výše uvedené postoje naděje vkládané blízkovýchodními představiteli v Obamu a provázené zároveň opomíjením nutnosti kompromisních kroků na své vlastní straně je zřejmým důkazem spolehnutí se na Obamovo charisma. Toto doufání v účinek Obamova „kouzla“ se zatím jeví být zcela nereflektováno, nicméně je široce rozšířené. Politici hovoří v souvislosti s řešením zcela zásadních a komplikovaných problémů způsobem, který svědčí o implicitním očekávání změny okolností či protivníků prostým faktem Obamovy přítomnosti na mezinárodní scéně. Ti, kdo tento postoj zaujali, byť i nevědomě, vsází na šanci, že bez ústupků a úsilí na vlastní straně dosáhnou vytčených politických cílů. Obama je tak vlastně jen prostředek pro realizaci kolektivního sobectví stávajících politických entit.

Oceňování osoby na základě očekávání vlastního budoucího jednostranného obohacení je ve společnosti častý jev. Pokud se odehrává utajeně v rámci politických nebo obchodních vztahů, je hodnocen jako trestný čin a k jeho označení se používá termín „korupce.“ I v případě Baracka Obamy jde o svého druhu korupci – Obama byl oceněn v naději, že naplní, a také právě se záměrem, aby naplnil, své poslání stát se tím symbolem, za jaký jej velká část světa považuje. Letošní Nobelovu cenu míru tedy můžeme vnímat jako „symbolickou korupci na nejvyšší úrovni.“ Po tomto ocenění si Obama nemůže dovolit zklamat. Stejně jako zkorumpovaný politik nebo manažer, či úředník se i on ocitá v tlaku svého závazku a tak jím může být manipulováno. V případě symbolické korupce amerického prezidenta můžeme očekávat odpovídající  symbolickou manipulaci ze strany té části světa, která v něj vkládá naději. V tomto momentu ještě není možné předpokládat další vývoj Obamova prezidentství a to, do jaké míry bude nebo nebude ovlivněn skutečností, že mu byla sice bez zásluh, ale zato se značnou dávkou přesvědčení ohledně budoucích zásluh, udělena Nobelova cena míru, nicméně již teď víme, že ona globální atmosféra, kterou měl Obama změnit, ona nová atmosféra naděje, vede u těch, kdo jsou jí naplnění, ke ztrátě kontaktu s realitou. To rozhodně není dobrý základ pro zásadní změny v uspořádání světa. Pokud jde o Blízký východ, tak Obama nemá šanci. Bez zásadní proměny vzájemných vztahů mezi jednotlivými aktéry a především přehodnocení jejich reálných zájmů, které tyto vztahy podmiňují, nikdy nebudeme svědky trvalého míru v konfliktních regionech. 

AKTUÁLNÍ DODATEK ke komentáři po vyjádření prezidenta Baracka Obamy k získání Nobelovy ceny míru:

Obama sám potvrdil idealistický aspekt udělení Nobelovy ceny, když řekl, že ocenění nevnímá jako odměnu za dosavadní práci, ale jako potvrzení vůdčí role Spojených států (zde se možná ztotožnil se státem) ve vztahu k aspiracím lidí všech národů. Vyslovil odhodlání zasadit se za svět bez jaderných zbraní i za svět, v němž žijí Izraelci a Palestinci vedle sebe v míru. Obama také přiznal, že nyní bude žít pod tíhou závazku naplnit očekávání do něj vložená.