Shakira sice může být superúspěšná zpěvačka, tanečnice a producentka plus úspěšná organizátorka humanitárních aktivit a její účast na třetí výroční izraelské prezidentské konferenci Facing Tomorrow 2011 v roli vyslankyně dobré vůle OSN je jistě oprávněná, ale má to jednu chybičku…

Svatá země není, jak sama prohlásila, „perfektním místem pro jednání o tom, jak je naléhavé investovat do vzdělání.“ Vzdělání je podle ní prostředkem k sjednocení lidí, k překlenutí hlubokých rozporů a zajištění lepší budoucnosti.

Ponechejme stranou otázku, proč hovoří o Svaté zemi – je to poměrně vágní výraz – a ne o reálných geopolitických entitách, ale budiž. V každém případě, lze dokázat, že naopak v rozporu s idealismem Shakiry, není vzdělání to, co by samo o sobě zajistilo dobrou budoucnost.

Ve Svaté zemi je ještě jedna zem. Taková skutečnější, hmatatelnější. Jmenuje se Izrael a vznikla především díky útlaku Židovských menšin v Evropě, kde byla vysoká míra vzdělanosti všude snad s výjimkou Ruska a východní Evropy. Naopak nejbrutálnější a nejdokonalejší plán na likvidaci Židů se zrodil mezi Němci, jedním z nejvzdělanějších a nejkulturnějších národů. Toto je jedna historická lekce o irelevanci vzdělání pro mírové soužití.

Jako druhý příklad poslouží Palestinci. Ti byli díky Britskému mandátu v Palestině ještě v 60. letech jednoznačně nejvzdělanějším arabským národem. Tato samotná skutečnost nezabránila, aby se do jejich čela nepostavil terorista a vyděrač Jásir Arafat a jemu podobní. Oproti ostatním Arabům relativně vysoce vzdělaní Palestinci svou špatnou hodnotovou orientací na desítky let dopředu určili svůj nedobrý osud, ale svou odpovědnost za to shazují na druhé, především Izraelce.

Zpět k Izraeli, státu, jehož vznik se přímo pojí se zděšením vzdělaného Západu nad zlem spáchaným na Židech. Na rozdíl od svých palestinských sousedů jsou dnešní Židé tvořivý a úspěšný národ, neobrací se stále do minulosti, aby pro ni obviňovali druhé. Čtvrtina z nich má univerzitní vzdělání a toto vzdělání jsou schopni uplatnit. Na izraelských mozcích jsou závislí nadnárodní technologičtí giganti jako Microsoft, Intel, Google a další. V Izraeli rostou domácí technologické firmy jako houby po dešti. Vzdělání neuplatňují pouze v oblasti IT, ale dosahují úspěchů i v zemědělství a jiných odvětvích. Dále bychom mohli mluvit o tisíciletých kořenech židovské vzdělanosti vycházející z požadavku znalosti náboženské literatury.

Pokud by k tomu některý z řečníků měl odvahu, mohl by prohlásit, že Svatá zem je skvělým příkladem toho, jak se v Izraeli vzdělání doprovázené kladnými hodnotami a tvořivostí promítá do celonárodního úspěchu a naopak jak Palestinci díky špatným postojům ztratili jak vzdělání, tak i perspektivu. Příběh Svaté země je příběhem boje dobra a zla, nikoli vzdělanosti s nevzdělaností. Takové tvrzení je samozřejmě politicky nekorektní. Stejně nepřijatelné by asi bylo dát Arabům (a nejen jim) za vzor vzdělanosti Izraelce, ale právě to by měl opravdový světový vůdce udělat. Shakira to neudělala. Neudělal by to ani Obama, ani Bono, ani papež. Všichni to ale vědí.

Lze pochybovat o tom, že Shakira nebo kdokoli jiný má představu o tom, jak přimět Hamás a vlády ostatních Arabských zemí k tomu, aby nevzdělávali své děti k slepé sebedestruktivní nenávisti a terorismu. Izraelce není nutné přesvědčovat, aby své potomky vzdělávali. Bylo by to nošením dříví do lesa. Těžko říci, koho chtěla přesvědčit a k čemu. Jasné je jen to, že Shakira  vystoupila jako nositelka planých nadějí. Možná jí za to také udělí Nobelovu cenu míru…