Úkolem demokraticky zvolených politiků je zastupovat zájmy. Čí zájmy však zastupují američtí a evropští představitelé, když usilují o to, aby jim ve strašlivé době „arabského jara“, kdy je krveprolití na denním pořádku, někdo naslouchal? Uvědomují si následky, jež uspíšila jejich nedávná politika na Blízkém východě?

Svržením Saddáma Husajna přinesli Američané  Irák fundamentalisticko-islamistické republice Íránu takříkajíc na stříbrném podnose. Dnes musejí obyvatelé Mezopotámie, místo aby žili v pokoji a bezpečí, denně snášet výbuchy automobilových bomb a pachatele sebevražedných atentátů. Jen v postním měsíci Ramadánu tam násilí připravilo o život více než 670 lidí. Těm se luxusu, jakým je soucit světové veřejnosti, dostalo stejně málo jako tisícům mrtvých, které si ve stejné době vyžádala syrská občanská válka – údajně proto, že „neexistuje akutní potřeba jednat“. Jednání, jejichž obsahem bývají většinou jen květnatá, ale prázdná slova a výzvy k dialogu, k větší rozvaze a umírněnosti, se vyhýbají důležitějším ohniskům – přičemž zůstává nejasné, proč je v poslední době důležitější Káhira než Damašek nebo Bagdád.

Vliv, který Západ uplatňoval v Turecku, autonomní  Palestině, v Sýrii a Egyptě, v Jemenu a v Somálsku, opravdu nesmírně přispěl k úspěchům radikálně islamistického Muslimského bratrstva a jeho odnoží. Bylo by zajímavé porovnat reflexivní palbu od boku našich blízkovýchodních politiků, a jejich předpovědi se skutečností, jaká se mezitím vytvořila. Pro západní slovní střelbu je charakteristické, že se s ní začíná dříve, než bylo možno spolehlivě prozkoumat fakta nebo příčinné souvislosti a účinek, jaký bude tato střelba mít.

Proč vlastně musel Spolkový sněm počátkem léta 2010 nadstranicky a jednohlasně hlasovat o zákroku Izraele proti pomocné flotile s Mavi Marmarou a kalupem se postavit na stranu IHH – organizace, jejíž islamistické pozadí a kontakty sahající až k al-Káidě si bylo možno během pár minut najít na internetu? Co je cílem nejnovějších stanovisek, která Amerika a Evropa zaujímají k dění v Egyptě? Proč musejí politici Severní Ameriky a Evropy zaujímat postoje dříve, než se vyjasní, zda snad masakr při rozprášení demonstrací Muslimského bratrstva  přece jenom nevyprovokovali ozbrojení extrémisté, jak tvrdí armáda? To vážně někdo věří, že si Muslimští bratří, salafité, al-Káida, teroristé nebo i vojenští předáci,  když  se nalézají uprostřed boje na život a na smrt, vezmou k srdci washingtonská či dokonce berlínská nabádání k „rozvaze“ a proti eskalaci násilí?

Když USA vyhrožují, že pošlou do Egypta vojenskou pomoc, nebo když spolková kancléřka Merkelová dodává, že je třeba přehodnotit vývoz zbraní do země na Nilu, dávají tím jednoznačně najevo, že jsou na straně Muslimského bratrstva a proti armádě. A současně se v neposlední řadě stavějí proti koptským křesťanům – jejichž papež Tavadros II. se otevřeně vyslovil pro sesazení Mursího a postavil se na stranu armády. Stoupenci sesazeného prezidenta vypálili tucty kostelů, povraždili stovky křesťanů a statisíce jich vyštvali do emigrace.

Egypt ostatně není ojedinělým případem. I v Sýrii stojí Evropané a Američané na straně těch, kteří chtějí svrhnout presidenta Asada – a nezamýšlejí se nad tím, co ho vystřídá. Tam i v Iráku jsou nejvíc postiženými křesťanské menšiny, které se ve zřídka přátelském prostředí dokázaly udržet nepřetržitě po dvě tisíciletí – nyní jim však už nekyne žádná možnost existence. Na stranu Muslimského bratrstva a al-Káidy se snad Západ v Sýrii staví jen z opozice vůči Rusům a Íránu.

 

Saúdskou finanční injekcí šesti milionů eur ve prospěch Egypta, ztrácejí hrozby Obamy a Merkelové na závažnosti. Současně sní Rusko o opětném získání někdejšího vlivu v arabském světě. Číňané – ti jsou při výpadku v dodávkách výzbroje vždy připraveni skočit do mezery.  Domnělé „morální úvahy“ evropských politiků nevypadají vzhledem k jejich dřívějším a též současným investicím do jiných krizových ohnisek příliš věrohodně. Rusové a Číňané je ostatně sdílejí stejně málo jako bojovníci aktivně zapojení do „arabského jara“.

Ne, nechtěl bych dávat panu Obamovi ani paní  Merkelové nějaké rady, kam by měli posílat své miliardy a své tanky. Mám pouze otázku: proč si nedat v tak neprůhledných situacích trochu víc na čas s rozhodováním? Proč by nemělo být pravda, co řekl na jedné tiskové konferenci ministerský předseda Benjamin Netanjahu s odkazem na proroka Ámose (kap. 5, verš 13): „Proto ten, kdo je rozumný, v této době umlkne, neboť je zlá doba“ [Český studijní překlad]? Již lidová moudrost říká do mnohých situací: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Je to skutečně tak špatná zásada?