Již zakladatel státu David Ben Gurion si povšiml mladého statečného bojovníka Ariela Šarona. Jenže mu nevěřil.

[IMG L 10000] Voják Šaron ignoroval příkazy svých nadřízených, a proto to nedotáhl na vrchního velitele. Jako politik sledoval pragmatickou linii, což mu nechtěli přiznat ani jeho slepí stoupenci, ani nenávistní nepřátelé. Šaron nebyl ani neurotický požírač Arabů ani zaslepený ideolog osidlování. V průběhu své kariéry dokázal vždycky znovu překvapovat. Žádný jiný Izraelec nebudil u Arabů takovou nenávist a zároveň takový respekt.

Mnoho Izraelců jej pokládalo za nebezpečného pravičáka, dokud ho levice nepovýšila na zachránce národa. S žádným jiným izraelským politikem nebylo spojováno tolik zlomyslných stereotypů jako s „generálem“ Šaronem. Spornou postavou zůstal až do 4. ledna 2006, kdy jej mrtvice uvrhla do několikaletého bezvědomí.

Z bližšího pohledu Šaron zůstal vždy věrný sám sobě. Vždycky měl na paměti blaho a přežití Izraele, a proto nebyl ideologem, ale těžko stravitelným pragmatikem.

Šaronova návštěva na Chrámové hoře v září 2000, která údajně vyvolala druhé palestinské povstání, spadala ještě do doby premiéra Baraka. Ten „provokaci“ opozičního vůdce Ariela Šarona s palestinským souhlasem (!) schválil, ačkoli o Arafatových přípravách na intifádu Al-Aksá od května 2000 musel vědět.

Šaron za své kariéry učinil mnoho kroků, které z něj udělaly mytologického nepřítele jak pro izraelskou, tak pro arabskou stranu. Jeho vojenské útoky jakožto velitele legendární 101. jednotky v padesátých letech stály život mnoho arabských civilistů. Během převratu šéfa OOP Jásira Arafata v roce 1970 v Jordánsku („Černé září“) doporučil Šaron udělat z Jordánska „palestinskou republiku“ pod Arafatem. Nicméně americká a izraelská vláda chtěla zachránit krále Husajna. Kdyby tehdy místo Jordánska vznikla „Palestina“, Střední východ by dnes vypadal jinak.

Překročením Suezského průplavu v roce 1973 proti obdrženým rozkazům ukončil vítězně Jomkipurskou válku, ale znepřátelil si vojenské i politické špičky Izraele. V roce 1982 zlikvidoval jako ministr obrany pod Menachemem Beginem všechny osady na Sinaji a provedl evakuaci poloostrova. Mírová smlouva s Egyptem v květnu 1982 tak byla dovršena. O měsíc později zodpovídal za libanonské tažení do Bejrútu. Vyšetřovací komise ho obvinila za masakr Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatíla u Bejrútu. Masakr však provedli křesťanští spojenci Izraele pod Elie Hubeikou. Šaronovi se kladlo za vinu pouze to, že nepředvídal pomstychtivost libanonských křesťanů.

Nicméně se o něm od té doby mluvilo jako o „řezníkovi z Bejrútu“, což si prokazatelně nezasloužil.

Dlouho předtím, než byly podepsány smlouvy v Oslo, poznamenal Šaron ve své autobiografii, že v roce 1982 proti vůli Američanů prosadil vyhnání obleženého Arafata spolu s jeho bojovníky do exilu v Tunisu. Prorocky předpověděl, že Izrael jednoho dne bude muset jednat se „silným“ Arafatem o budoucím osudu Palestinců. Tak se stal právě Šaron průkopníkem mírového procesu, jehož se v roce 1991 ujal Jicchak Rabin.

V březnu 2001 se Šaron po největším volebním vítězství v dějinách Izraele stal premiérem. Jeho předchůdce Ehud Barak doplatil na debakl, jímž bylo vypuknutí druhé intifády poté, co učinil dalekosáhlé ústupky v mírových jednáních v Camp Davidu. Když se Barakovi přes stovky palestinských a desítky izraelských obětí nedařilo povstání zvládnout, Šaron slíbil konec krveprolití. Jeho první úředním aktem bylo v březnu 2001 jednostranné zastavení bojů. Počet palestinských obětí drasticky klesl, ale palestinským sebevražedným útokům padaly za oběť další a další mrtví.

V rozhovoru pro Haarec řekl, že nebude schopen udržet biblické osady jako Eli, Šílo a Tekoa. Tak naznačil „otec osidlovací politiky“ konec nábožensky motivovaných osad. Mírové úsilí za Šarona zpočátku pokračovalo. Po atentátu na ministra cestovního ruchu Rehav′ama Ze′eviho a zadržení vrahů v Arafatově hlavním stanu Mukatě se Šaron rozhodl v listopadu 2001 držet Arafata v domácím vězení. Sebevražedný pumový útok v Park Hotelu v Netanji večer o Pesachu v roce 2002 vedl k invazi na palestinská autonomní území. Zároveň Šaron začal budovat bezpečnostní zeď, aby zabránil pronikání teroristů a „jednostranně“ definoval budoucí hranice v souladu se zájmy Izraele. Dnes patří tato „zeď“ k nejbolestivějším izraelským opatřením proti Palestincům, avšak jen zřídka se objeví zmínka, že zeď byla přímou reakcí na palestinskou politiku. Palestinským útokům čelil Šaron neúprosně „cílenou likvidací“ živých „tikajících bomb“. Nejznámějšími obětmi jeho „mimosoudních poprav“ byli Šejch Ahmád Jasín a Salá Šihádí.

Šaron byl první izraelský premiér, který mluvil o „dobytých územích“ a vzal do úst „palestinský stát“. V prosinci 2003 oznámil „odpoutání“ od Palestinců. V srpnu 2005 dokončil stažení z Gazy a vyklizením severních osad na Západním břehu Jordánu udělal symbolickou tečku za ideologickým osidlováním.