V ohlédnutích za zesnulým izraelským premiérem Arielem Šaronem a kondolencích vyslovovaných západními státníky neustále vyvstává téma stažení Izraele z Pásma Gazy. V tomto momentě je na místě kritické zamyšlení nad důsledky a přínosy tohoto obdivovaného počinu.

Představitelé vyjadřují obdiv k politickému riziku, které Šaron vzal na sebe a zprostředkovaně i na celý národ, když začal prosazovat stažení z Gazy. Tito státníci však zapomínají, že Arik „Buldozer“ se s myšlenkou stažení z Gazy nestal Arikek „Plyšáčkem.“ Zapomínají, že šlo i o vojensko-bezpečnostní riziko, jehož potenciál se skutečně uvolnil v podobě ostrých bojů nesrovnatelně tvrdších, než jaký je každodenní život Palestinců pod okupační mocností a Izraelců v roli okupanta. Šaron jasně Palestince varoval před pokoušením izraelské trpělivosti a Palestinci (respektive Hamás, jenž si zvolili do čela) toto varování nevzali vážně.

Všichni, kdo mluví obdivně o stažení z Gazy, se drží idálních představ ve svých myslích a ignorují realitu ve své syrovosti. Izrael dal svým ústupem z teritoria prostor mnohem horším běsům, než je otravná kontroverzní okupace. Na Izrael začaly dopadat tisíce raket a Izrael reagoval vojensky. Humanističní politici oslavují konec okupace, ale zamlčují důsledek jejího konce v podobě války. Týká se to Pásma Gazy, jižního Libanonu a byl by to i případ Golan, pokud by se jich Izrael vzdal, o Západním břehu nemluvě.

Politici v Evropě plni liberálního humanistického ducha si tradičně volí okupaci před otevřeným válečným konfliktem a nutným umíráním (viz 30. a 40. léta), proč je tedy tak uspokojuje, že skončila okupace palestinského území, když namísto ní vznikají mnohem ostřejší konflikty? Zřejmě půjde o hlubší kognitivní nastavení západních myslí, nicméně následky takového postoje mohou být fatální.
Pokud by Izrael neprojevil schopnost prudce rozvíjet vojenské obranné technologie za cenu obrovských výdajů a neuvedl tak palestinskou primitivní pomstychtivou agresi v marnost, byla by dnes situace mnohem horší a politici by si slova obdivu ke stažení z Gazy sotva mohli vzít do úst.

Během procesu uvolňování okupace vyrostly hraniční ploty s ostnatými dráty a elektronickým zabezpečením a také betonová zeď, kterou přecitlivělý Západ tak rád napadá. Izrael má právo na existenci a na bezpečí. V momentě, kdy toto právo není zajištěné, nastupují odvetná opatření třeba v podobě separační infrastruktury, protože většina Izraelců nechce vyměnit své životy a bezpečí za evropské humanistické ideály. Zde jde o život.

Jednou se Šaron ptal jednoho svého ministra: „Chceš zůstat v Džanínu navždy? Navždy?“ Tehdy zřejmě ještě nikdo netušil, že vzhledem k povaze izraelsko-palestinského konfliktu bude nutné pokud ne navždy, tak určitě na nepředstavitelně dlouho alespoň zprostředkovaně přes různé technické, vojenské a administrativní nástroje dále udržovat okupaci zpoza nově ustanovených hranic.

Teritoriální okupace sice skončila (jižní Libanon, Pásmo Gazy) nebo byla zásadně oslabena (Západní břeh), ale hranice palestinských území jsou nadále relativně nepropustné a i vnitřní provoz palestinské společnosti funguje na základě toho, jak v Izraeli vyhodnotí bezpečnostní situaci a jaké prosředky případného nátlaku uplatní. Izrael blokuje moře, Izrael kontroluje vzduch, Izrael má kontrolu nad mobilní komunikací, Izrael má kontrolu nad palestinskými financemi, Izrael dodává elektřinu, Izrael dodává palivo, případně nedodává nic z toho, Izrael spolu s Egyptem otvírá a uzavírá hraniční přechody, Izrael podniká nálety, Izrael třeba podnikne i pozemní invazi… Toto vše je součástí každodenní správy, každodenních politických a vojenských rozhodnutí konaných ne v Ramalláhu, ale jednostranně v Jeruzalémě. Vzhledem k tomu, jaký účinek má výše uvedený výčet mocenských nástrojů v rukou Izraele, lze stažení z Pásma Gazy nahlížet jakou pouhou kosmetickou úpravu spíše symbolického významu. V izraelsko-palestinských vztazích nedošlo k zásadnímu průlomu, mimo jiné proto, že palestinští extrémisté v bláhovém nedostatku citu pro realitu pojali izraelské stažení jako své vítězství.

Šaron a jeho strana Kadima stažením získaly politické body. Pouhé politické body (především v zahraničí) a nic více. Žádnou trvalou hodnotu, a už vůbec se nepřiblížil ke skutečnému smíření s Palestinci. Okupace Gazy sice skončila, avšak kvůli bezpečnostním hrozbám nadále trvá nutnost mít kontrolu nad děním na palestinských teritoriích, což Palestincům zpětně přináší vnější nesvobodu.

Vývoj událostí po stažení Izraelců z Gazy byl důkazem, že samotným jádrem izraelsko-palestinského konfliktu ve skutečnosti není území, ačkoli se to tak často prezentuje. Územní spory jsou jedním z mnoha aspektů, který konflikt přiživuje, ale není to samotný zdroj. Zdroj je hlubší, je duchovní povahy a je pevně zakotven v arabské kultuře. Pokud by však Západ tento politicky nekorektní fakt uznal, zhroutila by se mu logika celé jeho blízkovýchodní politiky.

Západní představitelé vyzdvihují Šaronovu ochotu ustoupit, protože ta v jejich očích zdánlivě legitimizuje jejich vlastní mocenské oslabení, které má opět své kulturní a duchovní pozadí. Stažení vnímají prizmatem vlastních výčitek kvůli imperialismu, kolonialismu, holocaustu a šíření křesťanství atd. a zapomínají přitom, že Izraelci nezačali okupovat arabská území ze zištných motivů jako tomu v minulosti činili Evropané.
Izrael nesmí podlehnout západní mentalitě slabosti, nesmí podlehnout vábení být přijat do společenství ostatních národů za cenu nebezpečí sebedestrukce. Pokud se v budoucnu rozhodne stáhnout z dalších území, nebo pokud podnikne jakékoli jiné kroky zásadně ovlivňující rovnováhu sil na Blízkém východu, musí být připraven sám bojovat za svou existenci, protože lze pochybovat, že jej nějaká další země podpoří.