7. ledna zemřel ve věku 89 let letec a zakladatel izraelského leteckého průmyslu (Israel Air Industries), Izraelec a český Žid Hugo Marom. Ještě pár měsíců před svou smrtí navštívil své milované rodné město Brno a po návratu do Izraele byl ochoten natočit s týmem Fokusu Jeruzalém rozhovor: „Víte, jak jsem zjistil, že se mnou není něco v pořádku? Na leteckém simulátoru během návštěvy jsem dvakrát za sebou ztroskotal“, říkal milý usměvavý optimistický starý pán“.

Hugo obdržel své „křestní“ jméno – jako žid pokřtěn nebyl, „ale jiný výraz v češtině nemáme”, říkal omluvně – po svém dědečkovi Hugovi Kubje z maminčiny strany. Že měla rodina Kubje své kořeny v Čechách dokládá zpráva z kroniky asi ze 17. století ze Sušice. Tam je doložen zápis o potrestání žida Kubje, který údajně hodil kamenem po soše panny Marie.

Zajímal se o dějiny, a proto cesty do minulých století a desetiletí během rozhovoru nebyly výjimkou. Co ho ovšem ke konci života zaměstnávalo nejvíc, byla myšlenka na rodiče, kteří zachránili své děti před nacistickým pronásledováním tím, že je poslali v takzvaných „Kindertransportech“ do cizích zemí. Nejvíce takových židovských dětí, mezi nimi i Huga a jeho bratra, přijala Anglie. Ale teprve nedávno se dostal na veřejnost příběh židovských dětí z Prahy i odjinud, které odcestovaly do Dánska.

„Jak mohli rodiče, inteligentní lidé, poslat své tří až patnáctileté děti do cizí země k cizím lidem bez znalosti jazyka?“ Tato otázka mu nedávala spát, až došel k závěru, že to bylo obrovské hrdinství. Podle jeho názoru nejsou opravdovými hrdiny Kindertransportů ani Nicolas Winton, který zprostředkovával odjezd do Anglie českým židovským dětem ani Wilfrid Israel, německý bohatý žid, který zachránil deset tisíc německých židovských dětí. Jsou to rodiče těchto dětí. Proto navrhl, aby se na Hlavním nádraží v Praze těmto rodičům vybudoval památník. Jeho idea se uskutečnila a 27. května minulého roku se s dalšími „Wintonovými dětmi“ účastnil jeho odhalení.

Když mluvil o Čechách, říkal republika. Patři ke generaci, pro kterou naše státní samostatnost ještě nebyla samozřejmostí. V dobrém vzpomíná na svého učitele, který uváděl vyučování ve třídě smíšené ze dvou třetin z katolíků a židů modlitbou: „Modlíme se k Pánu Bohu jedinému“. Všichni žáci se modlili s úctou za své rodiče a tatíčka Masaryka.

Z tatínkovy strany pochází z rodiny Maisel, která má v Čechách, především v Praze, tisíciletou tradici: „V roce 68 jsem dostal od Dubčeka knihu Tisíc let židovství v Čechách s věnováním: Poslednímu Maislikánu“.

Z Prahy se přestěhoval do Brna jeho dědeček Rudolf Maisel. Po něm byl pojmenován jeho bratr. Původně byli v rodině tři chlapci, jeden ale ve věku dvou let zahynul. Po naléhavých prosbách Huga i Rudyho si rodina osvojila katolického chlapce z dětského domova. Toho jim gestapo odebralo s odůvodněním, že židé nemohou vychovávat křesťanské dítě.

Dobře si vzpomíná na rozpory mezi jeho rodiči. Tatínek dlouho nemohl uvěřit, že hrozí českým židům opravdové nebezpečí. Říkával: „Kdyby chtěl Hitler vyhnat Maislovi, kteří jsou tu už po tisíc let, musel by s nimi vyhnat i všechny Čechy. Maminka, vídeňská rodačka, která uměla perfektně německy i česky, se dočetla v Mein Kampf, že Hitler chce celou Evropu zbavit židů.

Přes kontakty do Anglie se rodičům podařilo tajně zorganizovat odjezd dětí do Anglie. Hugo až po letech pochopil, proč maminka nejela se všemi do Prahy, proč se nepřišla na nádraží rozloučit.

Když dorazil se svým bratrem na nádraží do Londýna, nikdo si je nepřišel vyzvednout. Seděli tam po dlouhé hodiny, až se nad nimi slitoval nějaký taxikář a pozval je na „fish and chips“ – rybu a hranolky. Ještě nikdy v životě mu nic tak nechutnalo. Angličan je vzal na pár dní k sobě domů a pak jim zařídil příjem do dětského domova pro židovské děti z Německa.

Atmosféra v té době byla tak protiněmecká, že nikdo německy mluvící děti do rodin nechtěl. I Hugo s Rudou se do Němců dávali, až jim tatínek z Čech napsal: „Neperte se s těmi německými kluky, vždyť jste všichni Židé!“ Ačkoliv chodil Hugo po léta v malých, na špičce prostřižených botách, dobře se učil a už v Anglii se naučil některým dovednostem nutným k létání. Také si udělal učitelské zkoušky z angličtiny.

Mnozí Židé, nejen českoslovenští, změnili po usazení v Izraeli svá jména. Až neuvěřitelně zní příběh izraelského pilota a vojenského atašé Joe Alona z úst jeho dlouholetého přítele Huga: „Bydleli jsme na Legionářské ulici v tříposchoďovém domě. Domy byly bez výtahu, takže ti nejzámožnější bydleli v prvním patře. Tam bydleli Plačkovi, majitelé domu. S jejich synem Josefem jsem se přátelil.“ Když se po válce oba mladí muži vrátili z Anglie, studoval Hugo na Vysokém učení technickém, zatímco ve škole méně úspěšný Josef se vyučil zlatníkem.

Jednoho dne se na universitě objevil česky mluvící Izraelec, který se na Huga obrátil s tím, že hledá schopné mladé muže na letecký kurs. Hugo, který už byl v Anglii ve škole kadetů, byl přijat jako jeden z prvních. Aby mohl nastoupit, potřeboval lékařské osvědčení z Prahy. Večer před odjezdem se u něj objevil Josef, který pravé oslavil přijetí učňovského listu. U svého přítele Huga přespal a ráno vidí, že ten se někam chystá.

„Kam jedeš?“, ptal se Josef. „Na ministerstvo do Dejvic. Potřebuji lékařské osvědčení na kurs pilota do izraelské armády!“ „To chceš jet beze mě?“ Rozohnil se Josef. „Tebe by stejně nevzali“, řekl Hugo, „ty přece neumíš do deseti počítat a kromě toho by ti tvůj strýček nikdy nedovolil odjet do Izraele“. Z Hugovy i Josefovy rodiny téměř všichni zahynuli v koncentračních táborech. Mít ještě někoho příbuzného bylo velkou vzácností.

„Tenkrát jsme ovšem ještě nevěděli“, vyprávěl Hugo dál, „že se Joe v Izraeli narodil. Byl z kibucu Bet Alfa, založeného československými Židy, ale v jeho pase bylo uvedeno jako rodiště jméno přilehlého kibucu Ein Harod. V angličtině bylo napsáno: Místo narození In Hrod. V Čechách je tolik Hrodů, mysleli jsme si, že se narodil v jednom z nich. Ve skutečnosti se narodil v Izraeli, ale když mu byly dva roky, jeho rodina se vrátila do Československa“.

Zkrátka a dobře, Josef Huga přemluvil, Josef lékařské osvědčení dostal a stal se společně s Hugem úspěšným pilotem v izraelské armádě. Jeho vojenská kariéra ho přivedla do Ameriky, kde byl jako izraelský vojenský atašé v roce 1973 ve Washingtonu zastřelen.

Původně měli s mnohými židovskými dobrovolníky v armádě odjet na šest měsíců do Izraele, který bojoval o své přežití. Vzpomínal, jak mu štábní kapitán Ocelka řekl: „Židé jsou přece chytří, jak jste mohli souhlasit jít na šest měsíců do Palestiny? Je Vás přece pět set, šest set tisíc Židů proti 150 miliónům Arabů! Vydržíte šest měsíců?“

Svou manželku Martu – lásku na první pohled – poznal mezi vojenskými dobrovolníky ve Velké Střelné. Jejich manželství trvalo 65 let a mají „spolu,“ jak říkal, 12 pravnoučat a třinácté a čtrnácté je na cestě.

Hugo Marom, byl jednou částečkou mozaiky, o které řekl první izraelský premiéra Ben Gurion: „Kdyby nebylo vojenské pomoci z Československa, nebylo by státu Izrael.“ Ve válce za nezávislost skutečně nastal zvrat, když egyptská armáda hodlala mašírovat na Tel Aviv. „Když Naser dorazil k mostu u Ašdodu, najednou se objevily první spitfiary z Československa a zaútočily. Velká letadla s Davidovou hvězdou! Egypťané to absolutně nečekali a dali povel na ústup.“

Všichni piloti, kteří v té době dorazili do Izraele, zůstali. Jejich úkolem bylo hlídat jižní hranice. Hugo Marom létal až do roku 1954. Do roku 1997 sloužil jako pilot rezervista. Stal se velitelem letecké školy v Sirkinu, pak zkušebním pilotem. Hugo s Josefem založili Izraelský letecký průmysl (Israel Airkraft Industries) a Hugo v roce 64 firmu na plánování letišť, pro kterou pracoval až do konce života. 30 spitfierů původně z Československa se mu podařilo prodat do Barmy za rýži pro Izrael. 

Až do konce života se angažoval pro skomírající Klub izraelských přátel České republiky. A lámal si hlavu nad tím, jak získat druhou a třetí generaci československých Židů žijících v Izraeli pro zájem o naší zemi, kterou sám nepřestal milovat.

Krista Gerloffová