Ačkoli Izrael nemá s Marokem oficiální diplomatické zastoupení, jejich vztahy jsou ještě lepší než se zeměmi jako Egypt nebo Jordánsko, které mají s židovským státem podepsány mírové smlouvy.

Od: Batya Jerenberg, World Israel News

V pondělí v Army Radio Jackie Chugi uvedl, že ačkoli jsou Maroko a Izrael stále oficiálně nepřátelé, dnes by to rozhodně nikdo neřekl.

V Maroku se hlasitě ozývá mnoho námitek pro jakoukoli normalizaci s židovským státem, ale to co tyto námitky v prvé řadě vyvolává je právě překvapivý reálný rozsah normalizace mezi oběma zeměmi.

„Neuběhne měsíc, aniž bychom slyšeli o izraelských sportovcích, kteří přijíždějí do Maroka, o izraelských turistech nebo dokonce o vysokém představiteli Izraele, který přijel do parlamentu,“ řekl Chugi, když překládal rozhněvaného marockého novinář, který se neudržel a vybuchl.

Reportér uvedl několik čísel, aby podpořily jeho teorii: v roce 2017 navštívilo Maroko 30 000 izraelských turistů a marocký export do Izraele se za posledních pět let vyšvihl z 5 milionů dolarů na 25 milionů dolarů.

Výzkumná pracovnice izraelského institutu pro regionální zahraniční politiku Einat Levy z Mitvimu dodala: „Existuje mnoho kontaktů, jak otevřených, tak skrytých, a to téměř ve všech oblastech, na které byste jen pomysleli.“

Pomáhá tomu to, že v Izraeli žije 800 000 židů marockého původu to „činí z Izraele v podstatě druhou největší marockou diasporu na světě,“ zdůraznila.

Peníze nesmrdí a tak ve skutečnosti není žádný problém přijmout desítky tisíc na podporu svého turistického průmyslu. Veřejně však Maroko – na rozdíl od svých blízkých arabských zemí, které jsou s Izraelem stále ve formálním stavu války – dovoluje Izraelcům soutěžit v mezinárodních turnajích pod jejich vlastní vlajkou. A pokud vyhrají, mohou dokonce slyšet svou národní hymnu. Když Timna Nelson-Levy získala před několika měsíci v Grand Prix Agadir v judu zlato, Hatikva se hrála zřetelně a nahlas, když si šla na stupínek vítězů pro svou medaili.

Tato normalizace má jistě řadu kritiků, uvádí zpráva. Jakkoli za ta léta přišly už desítky delegací – inženýři, pedagogové, lékaři, podnikatelé a novináři, abychom vyjmenovali jen několik z nich – některým z marockých návštěvníků bylo vyhrožováno a to dokonce i smrtí.

Jedna novinářka, která přijela do Izraele na sponzorované turné, uvedla, že marocké sdružení novinářů vyhrožovalo těm, kteří ho (Izrael) navštívili, že „proti nim budou podniknuty kroky“, což považovala za „podivné“, protože jako novinářka „má mluvit i se Satanem a projít celé peklo, aby našla příběh. „A zdůraznila: “ Moje země mi v příjezdu sem nezabránila. „

Podle Levyové tento druh opozice působí škody, i když omezené.

„Na konec té spolupráci stejně nezabrání,“ řekla, „ale zabraňují Izraeli a Maroku, aby naplnili potenciál svého vztahu.“

Maroko mělo s Izraelem na krátkou dobu otevřeny diplomatické vztahy na nízké úrovni. Po podepsání dohod z Oslo v roce 1993 byly v obou zemích otevřeny dvoustranná hospodářská zastoupení. Avšak poté, co Jasser Arafat v roce 2000 zahájil druhou intifadu a poté, co odmítl nabídku míru premiéra Baraka v Camp Davidu II, byly formální vztahy přerušeny. Vazby s Marokem jsou však lepší než vztahy Izraele se zeměmi, se kterými reálně podepsal mírové smlouvy.