Prof. Hillel Frisch

Anotace: Po mnoho let se Palestinci na podporu dvou svých hlavních požadavků nejčastěji odkazovali na Rezoluci Valného shromáždění OSN č. 181. Nyní už to nedělají, protože tento dokument hovoří o založení židovského státu. To zdůrazňuje i izraelský zákon o národním státu, který ovšem odsuzují.

Od roku 1988, kdy po 40 letech odmítání Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) naoko uznala Rezoluci Valného shromáždění č. 181 o rozdělení mandátní Palestiny na židovský a arabský stát, začali se Palestinci na tuto rezoluci odvolávat, aby podpořili dva své hlavní požadavky – právo na stát v hranicích mnohem větších, než bylo navrženo v „mírovém“ procesu z Osla, a na tzv. „právo na návrat“.

Z těchto důvodů má ústřední postavení i v jednom z nejznámějších dokumentů OOP – palestinském vyhlášení nezávislosti, kterou v Alžíru roku 1988 schválila Palestinská národní rada (PNR), zákonodárný orgán OOP.

Odvolávat se na dokumenty, aniž bychom si je přečetli, je však předem odsouzeno k nezdaru. Palestinci to zjistili, když se pokusili použít Rezoluci č. 181 na podporu palestinských zájmů.

Jeden z hlavních rozporů se týká Jeruzaléma. Podle rezoluce o rozdělení měl být Jeruzalém spravován mezinárodními silami, ne židovskými ani arabskými. To ovšem přímo protiřečí vizi Jeruzaléma jako hlavního města budoucího palestinského státu. (Z tohoto i z dalších důvodů tento dokument nezmiňují ani židovští představitelé.)

Ještě očividnější je tento rozpor: tradiční postoj OOP odmítá existenci Izraele jako židovského státu (nebo státu židovského národa), ale mandátní Palestina měla být rozdělena na židovský a arabský stát. V té době nebylo problémem definovat budoucí stát s židovskou většinou jako „židovský stát“. Navrhovatelé dokumentu považovali za samozřejmé, že židovský stát má být státem židovského národa. To může být jedním z důvodů, proč arabské státy jednomyslně dokument a jeho obsah odmítly.

Také to může být jedním z důvodů, proč palestinské organizace, včetně těch, které i nadále mluví o přijetí Dohod z Osla, postupně upouštějí od odkazů na rezoluci a raději se přiklánějí k modernějšímu obviňování z apartheidu.

Přesně to se stalo i během nedávné kampaně Sjednocené (arabské) kandidátky, kterou tvoří jedenáct poslanců Knesetu. Naplánovali poslat do EU delegaci s protestem proti nedávno vyhlášenému izraelskému zákonu o národním státu. Jejich úsilí bylo korunováno setkáním předsedy strany, poslancem Knesetu Ajmanem Odeem, a sedmi dalšími (z nichž jeden nebyl poslancem, ale představitelem jedné arabské NGO) s hlavou zahraniční politiky EU Federicou Mogherini a s dalšími vysokými úředníky EU. Samozřejmě o Rezoluci č. 181 nepadla ani zmínka, místo toho se hovořilo o údajném izraelském příklonu k apartheidu, jehož důkazem měl být právě zákon o národním státu.

Zákon o národním státu ale pouze potvrzuje četné odkazy na „židovský stát“ (30krát) v Rezoluci č. 181. V dokumentu se používá „židovský“ a „arabský“ v národnostním smyslu.

Navrhovatelé Rezoluce č. 181 i členové Valného shromáždění, kteří hlasovali pro její schválení, věděli, že v obou státech by v rámci židovské nebo arabské většiny zůstaly zachovány menšinové náboženské skupiny.

Plánovaný arabský stát, včetně Ramalláhu, by byl muslimský, ale zahrnoval i křesťany. Navrhovaný židovský stát měl dokonce pojmout i značné množství muslimů a křesťanů. Přesto byl v rezoluci tento útvar nazýván židovským státem, bez ohledu na existenci menšin.

Přesně totéž vyjadřuje i nový zákon o národním státu, který potvrzuje identitu Izraele jakožto židovského státu, s dalšími zákony, které na individuálním základě upravují občanskou rovnoprávnost pro náboženské menšiny v jednom státu.

Je zřejmé, že obsah Rezoluce č. 181 bude mít jen malý vliv na poslance za Sjednocenou kandidátku a ještě menší na OOP, Palestinskou samosprávu či Hamás. Ti budou i nadále povýšeně diktovat, jací mají Židé být, a nedovolí, aby se Židé definovali sami.