Autor: Alan Dershowitz

Jedním z notoricky známých výroků – a lží –, které vzešly z procesu s Adolfem Eichmannem souzeným za významný podíl na holocaustu, je sousloví „banalita zla“ vytvořené Hannah Arendtovou.

Arendtová byla pověřena úkolem informovat o průběhu Eichmannova procesu, který se konal v roce 1961 v Jeruzalémě, avšak podle svědectví současníků se stání účastnila jen zřídka. Do Jeruzaléma přijela předem přesvědčená o tom, že pachatelé hrůz holocaustu, a Eichmann zvlášť, byli obyčejní, prostí úředníci. Její zprávy o procesu byly zaujaté.

Ve skutečnosti nebylo nutné, aby Eichmanna pozorovala a poslouchala, protože pokud by to dělala, podkopala by tím svoji vlastní tezi. A tak místo toho sepsala lživý traktát, ve kterém vytvořila velmi plochou karikaturu jednoho z nejhorších zločinců holocaustu.

Záměrně používám slovo „lživý“, protože Arendtová dobře věděla, jaká je pravda.

Jedním z největších Hitlerových sympatizantů byl prof. Martin Heidegger, zřejmě nejvlivnější filozof své doby. Arendtová byla jeho studentka a milenka. Po válce se zoufale snažila o jeho rehabilitaci. Heidegger byl všechno jiné, jenom ne banální.

Stejně tak nebyli banální Göring, Goebbels, Himmler, Hitler, ani bezpočet lékařů a právníků souzených v Norimberku. Banální nebyli ani studenti, kteří začali pálením židovských knih a skončili pálením židovských dětí. V řadách pachatelů holocaustu, od těch, kteří jej organizovali z Berlína, až po ty, kteří holocaust uskutečňovali v táborech smrti a na popravištích, stáli jedni z nejinteligentnějších německých mladých mužů a žen. Mnozí z nich odešli z univerzit, aby se mohli podílet na „konečném řešení“ a v poválečném Německu pak zastávali vysoce prestižní posty.

Podrobné prostudování přepisů soudního jednání ukazuje, že Adolf Eichmann rozhodně nebyl žádný prosťáček. Ve filmu Operation Finale jeho postavu ztvárňuje Ben Kingsley. Přestože film nese typické známky hollywoodského pozměňování faktů (například románek mezi půvabnou lékařkou, která ve skutečnosti byla muž, a izraelským filmovým hrdinou), Kingsleyho filmový Eichmannův portrét je mnohem věrnější než údajně nepřikrášlená zpráva sepsaná Arendtovou.

Můj zesnulý učitel, mentor, kolega a přítel prof. Telford Taylor byl hlavním žalobcem během druhého Norimberského procesu. Byl vyzván, aby informoval veřejnost o průběhu procesu a nabídl mi místo asistenta a překladatele. Protože jsem byl právě zvolen editorem a šéfredaktorem časopisu Yale Law Journal, nemohl jsem jeho nabídku přijmout a dodnes toho lituji.

Když se profesor Taylor vrátil, vyprávěl mi o procesu a jeho popis se nesmírně lišil od závěrů Hannah Arendtové. Tam, kde Arendtová viděla banalitu, Taylor spatřoval vypočítavost, manipulaci a vychytralost. Tyto vlastnosti vynikly mnohem zřetelněji v uvedeném filmu než v silně zavádějící reportáži Hannah Arendtové. Film načrtává portrét velmi manipulativního, vychytralého člověka, který využívá schopnost psychologického vhledu ke svému prospěchu.

Kniha Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla není jediným počinem, kterým se Němci snaží připsat zločincům holocaustu prostoduchost a nevědomost. Oceňovaná kniha Bernharda Schlinka Předčítač, podle níž byl natočený kritikou vychvalovaný snímek s Kate Winsletovou v jedné z hlavních rolí, ukazuje aktivní spolupachatelku masové vraždy Židů jako ženu, která se stydí za svoji negramotnost. Příběh ve čtenářích a divácích zanechává dojem, že hlavní hrdinka představuje mnohem typičtější pachatele holocaustu než příslušníky SS a Einsatzgruppen.

Záměrné zkreslování dějin holocaustu, ať už popřením, zlehčováním, nespravedlivými přirovnáními nebo lživým popisem jeho pachatelů, je morální a literární hřích. Arendtová je hříšnice, která nadřadila své ideologické přesvědčení pravdě. Film Operation Finale samozřejmě také obsahuje nepravdy, rozdíl mezi nimi však spočívá v povaze, nikoliv v míře. Některé dramatické pasáže a honičky jsou zinscenované, co jiného však lze čekat od Hollywoodu.

Důležité je, že film představuje Eichmanna v mnohostranné složitosti, podobně jako Shakespeare vyobrazil Jaga, Lady Macbeth a mnoho dalších ničemů nikoliv jako lidi prostoduché, nýbrž brilantně zlé.

Kvůli památce obětí šoa i kvůli budoucím snahám zabránit dalším genocidám je důležité, abychom se vyvarovali podobných ideologicky motivovaných a historicky nepravdivých zjednodušení, jako je spojení „banalita zla“. Tato lživá a nebezpečná fráze by se měla vyškrtnout z historického slovníku o holocaustu a soudu s Eichmannem, jinak se vystavujeme nebezpečí, že v budoucnosti budeme hledat banalitu a nevšimneme si geniality lidí, kteří by mohli zopakovat Eichmannovy zločiny.

Alan Dershowitz je americký právník, politolog a komentátor. Původně publikováno v Gatestone Institute. Přeložila: Tamara Bláhová