Pobouření ohledně vraždy palestinské matky je nutné. Avšak měli bychom se také zastavit a přemýšlet o rutinním házení kamenů na izraelská vozidla, které pokračuje každý den.

Autor: Jonathan S. Tobin

Pokud jde o mainstreamová média, když se na Blízkém východě hází kameny, není to nic, čím bychom se měli znepokojovat. Když dav Palestinců hází kameny na izraelské vojáky na hranici pásmu Gazy jako součást své snahy proniknout na území židovského státu a vyvolat zmatek, je to obvykle znázorněno jako forma protestu, která nemá smrtící následky.

Od té doby, co Palestinci v prosinci roku 1987 zahájili intifádu („národní povstání“), házení kamenů bylo považováno za populární formu protestu proti Izraeli. A opravdu, čin házení kamenů na Židy se na dlouhou dobu stal ikonickým symbolem „odporu“ vůči Izraeli, oslavovaným v palestinské kultuře, básních a písních. Házení kamenů na vojáky a osadníky nebo jejich auta a autobusy se stalo něčím jako národním sportem, stejně jako obřadem vstupu do dospělosti pro arabskou mládež.

Případy útoků kameny na židovské cíle se vyskytují denně a jsou tak časté, že se Izrael téměř neobtěžuje je zaznamenávat. Ale víme, že minimálně 14 Izraelců bylo zabito důsledkem autonehody způsobené házením kamenů nebo přímým zásahem. Když jsou Palestinci v souvislosti s takovými zločiny zatčeni, jsou buď znázorněni soucitně jako oprávnění bojovníci používající pouze zbraně, které mají k dispozici, nebo jako děti, jenž jsou nespravedlivě pronásledovány nebo dokonce mučeny izraelskou armádou a policií kvůli tomu, co je v nejhorším případě tzv. teenagerskou rošťárnou.

Ale po více než 30 letech takových příběhů v mediích se mezinárodní tisk konečně rozhodl považovat tyto „neškodné“ aktivity v Judsku a Samaří za zločiny.

V říjnu byla zabita palestinská žena, když byla zasažena do hlavy kamenem hozeným skupinou izraelských teenagerů, jak se domnívá policie. Aisha Rabi, matka devíti dětí, byla v autě se svým manželem a dvěmi z jejich dětí, když údajně došlo ke zločinu. Podezřelými jsou studenti z ješivy v Judsku a Samaří – jeden z nich zůstává od prosince, kdy byl zatčen ve vazbě, kvůli stopám DNA, které byly podle izraelských úřadů nalezeny na kameni, který Aishu Rabi zabil.

Tento případ vyvolává spousta nepohodlných otázek jak pro Araby, tak pro Židy.

Palestinské házení kamenů je považováno za rutinní záležitost, pokud se však jen malá skupina Židů nyní domnívá, že je přijatelné chovat se stejným způsobem, pak byla překročena nebezpečná hranice.

Neustálé útoky na židovská vozidla jak se zdá znormalizovaly čin, který by v jakémkoliv jiném kontextu byl považován za příšerný zločin. Víra, že IDF nedělá dost, aby ochránila obyvatele židovských komunit v teritoriích, spojená se vztekem na palestinský teror je mezi osadníky rozšířená. Toto, alespoň pro malou menšinu radikálních Židů, zlegitimizovalo dojem, že není nic špatného na tom se pomstít na náhodných Palestincích – jde o tzv. „útoky s cenovkou“. (price tag attacks)

Takové jedovaté nápady jsou nemorální a hrozbou pro vládu práva. Také pomáhají vykreslit statisíce poklidných a právo dodržujících Židů, kteří žijí v Judsku a Samaří jako radikální delikventy, jejichž úmyslem je prolévat palestinskou krev, zatímco ve skutečnosti je v útocích na Araby zapojena pouze nepatrná menšina.

Avšak zatímco radikálové obvinění z násilí proti Palestincům nejsou zástupci osadníků nebo Izraele jako takového, je problematické, že vražda Aishi Rabi nebyla odsouzena všemi z vedení osadníků a dokonce se zdá, že někteří extremističtí rabíni ji tolerují. Raději než aby distancovali své hnutí od takového odporného činu, soustředili tito vůdci své snahy na obhajování obžalovaných a tvrzení, že zaměstnanci izraelské tajné služby vyšetřující tento případ jsou vinni z týrání podezřelých. To, že někteří z těch, kteří protestují proti zacházení úřadů nejsou proti takovým zločinům, pouze pokud se to týká palestinského teroru, je ironií, kterou ignorují.

Zatímco případ je dále ve vyšetřování a obvinění mají právo na presumpci neviny, naprostá většina Izraelců si správně myslí, že nelze tolerovat někoho, kdo hází kameny na vozidla, bez ohledu na to, kdo je za volantem. Stejně tak důležité je to, že ti, kteří by mohli promíjet nebo omlouvat „útoky s cenovkou“ si nezaslouží být na místech veřejné důvěry. Neměla by se diskutovat o tom, zda je třeba vymýtit takové chování, i když je jen okrajové.

Pobouření ohledně vraždy palestinské matky je nutné. Ale ti, kteří hází všechny osadníky do jednoho pytle a viní je ze zneužívání by se také měli zastavit a přemýšlet, zda by to nemělo ovlivnit jejich pohled na rutinní házení kamenů na izraelská vozidla, které se děje každý den – jehož výsledkem je škoda na majetku, zranění a v nejhorších případech i smrt.

Pokud je špatné, aby pár osamocených židovských teenagerů spáchalo takový hrozný čin, potom by se nemělo váhat a označit podobné palestinské útoky na Židy rovněž jako zločiny.

Ať už si o osadách nebo o tom, jak by mělo vypadat konečné rozhodnutí izraelsko-palestinského konfliktu myslíte cokoliv, pokud – stejně jako si myslí mezinárodní média – je špatné, aby Židé házeli kameny na Araby s vírou, že jim způsobí zranění a/nebo smrt, pak je stejně špatné, aby Arabové dělali to samé. Pokud nesouhlasíte, pak v podstatě ospravedlňujete terorismus vůči Židům.

Ti, kteří zabili Aishu Rabi si zaslouží být potrestáni podle plného rozsahu práva. Ve stejném stylu, ti, kteří si myslí, že kdokoliv se snahou zranit, zmrzačit či zabít Židy jedná v rámci boje za svobodu či jako neškodná mládež, používá dvojí metr nerozeznatelný od antisemitismu.