Izrael se ještě plně neztotožnil s lekcemi holokaustu

Autor: Judith Bergman, Mida.org

Minulý čtvrtek si Izrael připomínal šest miliónů Židů, kteří byli během Druhé světové války zavražděni německými nacisty a jejich ochotnými kolaboranty.

V Izraeli v tento den, známý jako Yom Hashoah, každý rok celá země na pár chvil doslova znehybní, když sirény křičí na připomínku oněch šesti miliónů. Každý Izraelec – muž, žena a dítě – se zastaví na své cestě a v tichosti stojí, aby uctil památku těch, kteří byli navždy umlčeni, loveni jako kořist a průmyslově hromadně zabíjeni za jasného denního světla ve středu osvícené Evropy. Jen kvůli tomu, že byli Židé.

Evropa se odvažuje poučovat

Je to pouze 74 let, co byly nacistické tábory smrti osvobozené spojenci. Z hlediska historie, obzvláště židovské historie, to není nic – stěží mrknutí oka.

Evropané, jejichž mnozí rodiče a prarodiče se aktivně účastnili jatek šoa, jak se zdá nechápou, že nejsou v pozici, aby říkali Izraelcům, kdy a jak se mají bránit proti vojenským a teroristickým hrozbám, kde mají žít a kde mají v Izraeli stavět domy. Ani není jejich úkolem poučovat Židy o jejich vlastní historii prostřednictvím orgánů OSN, jako například UNICEF.

Je nehorázné, že evropský kontinent, který prolil extrémní množství židovské krve z žádného jiného důvodu než z čisté nenávisti a rasismu, se odvažuje nejen diktovat židovskému státu pravidla hry, ale také ho často, nestydatě a chybně obviňovat, že se chová jako nacisti.

Hlavní lekce holokaustu

Izrael se však také ještě plně neztotožnil s lekcemi šoa. První a nejtrvalejší lekcí šoa není otřepaný slogan „nikdy více“, který je omílán na každé únavné konferenci o antisemitismu, ale to, že Židé musí být ozbrojeni, schopni a v neposlední řadě ochotni bránit se proti každé myslitelné hrozbě.

Šoa bylo pro evropské Židy nejvíce nepředstavitelnou hrozbou: civilizovaní Němci, takoví oddaní přívrženci těch nejlepších aspektů evropské civilizace, potomci Bacha a Beethovena, a i přesto nemilovali nic jiného víc, než hromadně zabíjet Židy těmi nejstrašnějšími způsoby.

V té době nebylo otázkou, zda jsou Židé ochotni se bránit, ale šlo o nedostatek čiré schopnosti. Bylo toho velice málo, co neozbrojení Židé mohli udělat proti extrémně efektivnímu německému pokusu o průmyslovou vraždu za cílem dosažení „konečného řešení“.

Dnes schopnost Izraeli nechybí. Přesto jsou izraelští Židé stále pravidelně zabíjeni: v teroristických útocích noži, nájezdy auty, střelbou a raketovými střelami. Izraelské vedení jak se zdá nechápe, že jeho prvním a nejdůležitějším úkolem je chránit Židy před fyzickou újmou.

Po šoa už nemůže existovat omluva, proč nechránit židovské životy – všechny židovské životy. To znamená aktivně přiznat, v činech, ne jen slovy, že hlavní rolí a zodpovědností armády je vyhrát nad nepřítelem – což znamená trvale ho zneškodnit, tak aby mi už nemohl ublížit. Konfrontováno s bezpečnostními hrozbami, včetně těch existenčních, izraelské vedení nemůže věnovat dostatek pozornosti té nejdůležitější lekci šoa, zaplacené za přemrštěnou cenu: pokud se Židé sami sebe nezastanou, nikdo jiný to neudělá.

To znamená, že hlasy z EU, OSN a dalších zdrojů, které jednoznačně ukázaly, že jim na židovských životech nezáleží, musí být hojně ignorovány, a vojenské záležitosti musí být vyřešeny způsobem, který trvale ochrání izraelské životy. Věnovat pozornost hlasům, které se veřejně prohlásily za spojence těch, kteří si přejí Izrael vyhladit, je extrémní příklad toho, jak se nevěnuje pozornost drahým lekcím šoa.

Zatímco Izrael očekává zveřejnění mírového plánu Trumpovy vlády, je klíčové, aby si politické a vojenské vrstvy v Izraeli pamatovaly, že šoa není pouze historickou událostí a tragédií, kterou si jednou za rok připomínáme. Je to svědectví o hororech, které jsou schopné – v moderní době, v naší době – postihnout židovský lid, a proto i o potřebě porazit ty, kteří by chtěli vidět židovský stát vyhlazený. Je to výkřik z minulosti nikdy nepolevit a být bdělý a nespustit žádné bezpečnostní hrozby, ani ty nejmenší, v politický prospěch druhých.

Izrael udělal v minulosti fatální chyby – s dohodou z Osla a s evakuací Gazy – a experimentoval tak s izraelskými životy, aby si tak usmířil mezinárodní publikum, mimo jiné. Už není prostor pro další chyby. Je pouze jeden židovský stát.

Památka šoa křičí na současnou generaci, aby nebrala své vojenské a politické schopnosti za samozřejmost – a aby byla ochotná použít tyto schopnosti k poražení nepřátel, jejichž přáním je zničit Izrael a konečně i židovský lid. Pouze tehdy bude možné začít snít o míru.