Nori Harel se dodnes stará o Weizmanovu osobní černou stíhačku Spitfire, kterou izraelské armádě dodali Čechoslováci. Letadla Avia-199 sloužila u 101. perutě, Spitfiry byly u 105. Když se tato letadla vyřazovala ze služby v izraelském letectvu, Ezer Weizman byl velitel základny v Ramat Davidu. Její sestavení bylo přímým úkolem a přáním Ezera Weizmana. Chtěl mít podobný stroj, jako měl jeho přítel v RAF. Následující obrázek ukazuje tohoto krasavce.

Nori Harel na to vzpomíná takto:

„Říká mi: Noriku, jeden Spitfire je pro mne. Já mám kamaráda v Británii, on je vice marshall, a má svůj letoun. Tak jsem vybral ty nejlepší součástky a nejlepší letoun. A to je ten Spitfire 57. S Weizmanem jsme byli kamarádi. Také mě vytáhl z letectva. Měl jsem jít do štábu, ale on mne potřeboval jako ředitele podniku v Karmelu. On byl „Chairman of the Board“ – generální ředitel. Jezdili jsme spolu do zahraničí za prací.“

Letadlo číslo 57 má speciální černý nátěr a je to jediný stroj typu Spitfire v Izraeli, schopný drakově a mechanicky letu. Když v roce 2005 bývalý prezident zemřel, Spitfrire 57 letěl nad pohřebním shromážděním. V současnosti není letuschopný, ale pracuje se na tom, aby mohl opět létat při leteckých přehlídkách.

„Ezer Wizman mi říkal: ‚Noriku, ty se budeš starat o ten letoun tak dlouho, jak já budu žít.‘ Tak jsem se o něj staral celou dobu, byl jsem už v důchodu, ale stejně jsem se staral o to letadlo. ‚Jak dlouho budu žít.‘ řekl. Asi měsíc poté, co zemřel motor toho letadla byl kaput. Šlo to jaksi nějak dohromady, teď hledám nový motor.“

Tato citace už není pravdivá – Černý spitfire už zase létá a dělá čest izraelskému letectvu, jeho pilotům technikům a také nám, Čechoslovákům.

Zde je zajímavá fotografie Ezera Weizmana z roku 1966. Je na ní jeho černá stíhačka a v kokpitu sedí on sám.

Na první pohled by se zdálo, že nemůže pocházet z československých dodávek, ale je to pouze tím, že po mnoha letech musela být na trup naší stíhačky namontována křídla z jiného typu Spitfiru.

Nejvíc Harel vzpomíná na prezidentův cit k Československu. K tomu říká, cituji: „Vždy, když odlétal do Prahy, tak mi prezident připomínal: Nori, až budeš v Praze, tak tam pozdravuj. A dvojnásob ty, bez nichž bychom v osmačtyřicátém nepřežili.“

Tato fotografie ukazuje Ezera Weizmana v roce 1948. V té době byl pilotem u 101. Tajeset a létal na té podivuhodnosti označené S-199.

Plukovník v záloze je přesvědčen, že pokud někdy Češi a Slováci změnili světové dějiny, pak v roce 1948 vojenskou pomocí Izraeli. Na židovský stát tehdy zaútočili jeho sousedé. I někteří naši historikové to vidí podobně. Jednoho z nich cituji:

Pomoc Izraeli byla jednou z nejsvětlejších chvil v našich dějinách. Ve dvacátém století nebylo mnoho okamžiků, kdy Československo tak výrazně zasáhlo do světové historie říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.

Je pravda, že toto vidění není úplně obyvklé, ale já osobně se k této myšlence plně hlásím. Myšlenka angažovat se v pomoci Izraeli a podílet se na jeho vzniku pro naši zemi a její politickou reprezentaci nebyla nijak zvláště problémová. Dá se řici, že zde bylo jasno. Především tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk tuto myšlenku v OSN prosazoval. Ale Židé si byli vědomi, že jejich nový stát bude mít se vší pravděpodobností od začátku mnoho protivníků. PRoto s předstihem Haganu, ozbrojenou organizaci ještě neexistujícího státu začali cvičit a sháněli výzbroj a vycvičené dobrovolníky. Československo bylo jednou z mála zemí, po jistou dobu nakonec jediná, která žádost po pomoc akceptovala a šla do toho.

V tomto případě ukázala naše země nebývale pevnou páteř. Postavila se v dané době a bohužel jen na krátký čas a proti zbytku světa. I když v listopadu 1947 uvalila Společnost národů embargo na vývoz zbraní na Blízký východ, Československo přesto od vojenské pomoci Izraeli neustoupilo. I když mu hrozily sankce. Nešlo přitom jen o dodávky zbraní, ale i o výcvik letců, výsadkářů, dělostřelců, pěchoty, tankistů, ženistů či zdravotníků. Vycvičili jsme například sto jedenapadesát příslušníků letectva, sedmdesát parašutistů a osmačtyřicet tankistů. Hlavně zde byla zformována brigáda v síle 1335 vojáků. Mnoho z nich bylo zkušených bojovníků druhé světové války.

V době, kdy se tu začali cvičit židovští dobrovolníci, a do Izraele proudily dodávky zbraní, bylo už po komunistickém převratu v únoru 1948. V Izraeli byl s jeho tehdejší levicovou vládou spatřován možný spojenec formujícího se sovětského bloku. To je nepopiratelný fakt a rozhodně to ulehčilo jednání s naším hlavním spojencem v té době, tedy se Sovětským svazem. Izraelští prostředníci navíc platili v tvrdé měně předem nebo v hotovosti a to v době, kdy Československo valutu zoufale potřebovalo. Význam pro Izrael mělo to, že Československo bylo jedinou zemí, která nabízela celé spektrum výzbroje. Ať již šlo o tu trofejní po wehrmachtu, britské stíhačky Spitfire nebo výzbroj z poválečné produkce Československa.

Historici nemilují úvahy na téma: co by bylo, kdyby. Přesto mi to nedá a občas si takové otázky kladu. Osobně jsem přesvědčen, že bez tehdejší – hlavně rychlé – pomoci Československa by Izrael zanikl vzápětí poté, co se zrodil. Jeden příklad za všechny neví se příliš, že prvním stíhačkám Avie S-199 se podařilo okamžitě po smontování zastavit postup Arabů na Tel Aviv. To je ten pověstný most u Tel Avivu s nápisem – „Až sem“, o kterém jsem psal v první kapitole.

Jen pro připomínku…

Norik Harel je člověk, který může být právem považován za našeho největšího přítele v Izraeli. Má jeden sen, který se mu asi už nesplní. Chtěl by, než zemře, získat naše české občanství. Ale úřední šiml, který má u nás velkou moc, řehtá, že to není možné. Matka mu zemřela, když mu bylo 6 let. Táta když mu bylo 13. Ani neví kde se táta s mámou narodili. Jak má doložit rodná čísla a podobné zásadní údaje?

Po politických změnách v naší zemi, když došlo k rychlému obnovení přátelských vztahů s Izraelem, Nori Harel v devadesátých letech pracoval v Praze pro izraelské firmy, které obchodovaly se společností Aeor Vodochody, s výrobcem leteckých motorů Walter a s Vojenskými leteckými opravnami.

Do Prahy se Nori Harel pravidelně vrací, byl několikrát vyznamenán ministrem obrany ČR. Mimo jiné se účastnil organizace výstavy Vojenského historického ústavu v Praze, která se konala v dubnu 2008 v Herzlii, severně od Tel Avivu, u příležitosti 60. výročí vzniku státu Izrael.

V pátek 13. října 2006 přijal ministr obrany Jiří Šedivý izraelského občana Nori Harela s manželkou Hanou a udělil mu Záslužný kříž ministra obrany České republiky III. stupně. Fotografie v záhlaví této práce ukazuje fotografii Nori Harela s manželkou při této slavnostní příležitosti. Fotografie, která následuje, ukazuje tento krásný pár o dva roky později, v roce 2008.

Záslužný kříz byl plukovníku Harelovi udělen za hrdinství během 2. světové války, za spolupráci s Ministerstvem obrany ČR a za pomoc Vojenskému historickému ústavu při získání vzádných exponátů a informací o osudech dobrovolníků, kteří odešli z Československa bojovat za nezávislost Izraele.

Zde je pár fotografií s Norim Harelem pořízených u nás v České republice, v Liberci. Poslal mi je pamětník výcvikového kursu specialistů pro Izrael pan Jaroslav Prchal.

VIP při odhalování desky na letišti Liberec, září 2002, zprava: pplk. Ing. J. Kulovaný – velitel brigády radiační a chemické ochrany – Ing. J. Kittner – primítor Liberce – Nori Harel – absolvent VOŠLM 5. Letka – plk. Adi Bergschatzky(ová), letecký atašé Republiky Izrael – Velvyslanec Republiky Izrael s manželkou

Zde je deska, která byla v ten den odhalena. Její text je jasný a nepotřebuje další komentář. Desku věnovali absolventi 5. letky, je na ní poděkování liberecké VOŠLM a Československé republice, bez jejichž pomoci by svobodný stát Izrael nevznikl. V prostorách synagogy jsou panely s popisem a fotografiemi československé pomoci.

Synagoga Liberec, zleva plukovník Ing. V. Novák, náš muž v Izraeli Nori Harel, letecký atašé plukovník Adi Bergschatzky, generálporučík František Padělek – velitel vzdušných sil armády ČR.

Tato kapitola o Nori Harelovi je jen malou ochutnávkou z možností, které se mi díky panu Jaroslavovi Prchalovi z Liberce otevřely. Až přijde čas, bude toho více a stejně zajímavého.

Toto jsem sepsal už před delší dobou, v roce 2011. S tímto člověkem jsem se nikdy nesetkal – v době, kdy jsem s ním navázal kontakty, už do naší země nelétal – věk a s ním spojené nemoci, onemocnění jeho manželky… tak jsme si jen psali a povídali po telefonu. Jednou jsem čekal na domluvený telefon a už k němu nedošlo. Netušil jsem proč, až za pár dní se objevila tato zpráva:

Zemřel plukovník Nori Harel, legendární postava izraelského letectva
18. března 2013 22:17

V Izraeli v pondělí ve věku 83 let zemřel plukovník Nori Harel, legenda izraelského letectva i česko-izraelských vztahů. O jeho úmrtí informoval ve večerních hodinách Vojenský historický ústav v Praze.

Rodák z německé Bochumi prožil v bývalém Československu důležitou část svého života, než odešel v roce 1949 do Izraele. Tam pak dosáhl významného postavení a úspěchů v tamním letectvu. Československo považoval až do konce života za svůj domov. Harel, vlastním jménem Norbert Kurzberg, uprchl do Československa v roce 1934 před nacistickou rasovou perzekucí. Za války prošel sovětskými gulagy a po roce 1945 se do tehdejší ČSR vrátil. V roce 1948 prošel výcvikem leteckého mechanika, o rok později pak odešel do Izraele.

Tam byl mimo jiné i osobním mechanikem generála Ezera Weizmana, pozdějšího izraelského prezidenta. Osobně se staral také o jeho legendární černý stroj Spitfire, na němž slavný stíhač létal ještě jako izraelský ministr obrany.

„Lze sotva vyjádřit, jak hluboký vztah měl Nori Harel k zemi, v níž před druhou světovou válku našel svůj domov a která později nově vzniklému státu Izrael poskytla vojenskou pomoc.“ řekl ředitel VHÚ plukovník Aleš Knížek. „Muž, který se zúčastnil šesti arabsko-izraelských válek, neustále připomínal, že bez podpory Československa by se v roce 1948 Izrael težko ubránil.“

zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/zemrel-plukovnik-nori-harel.A130318_220253_zahranicni_ert

Je mi dodnes líto, že život tohoto mimořádného člověka skončil. Ale prostě nastal jeho čas. V posledním hovoru mi sdělil, že dokončil své paměti. Měly, a doufám že i vyšly v hebrejštině a v anglickém jazyce. Kdyby je někdo dokázal vydat v češtině, asi by to byla knižní událost roku… pro mě určitě.

Šalom náš příteli v Izraeli, jendou se dostanu k místu tvého posledního odpočinku a dovezu Ti krásný kamínek od nás z Moravy, z Velkého Kosíře.