SHRNUTÍ: Benjamin Netanjahu se nedávno stal nejdéle sloužícím premiérem Izraele a překonal tak Davida Ben-Guriona. Srovnání vedení obou premiérů odhaluje některé podobnosti i rozdílnosti. Oba vůdci, dokonce i podle názorů svých odpůrců, významně ovlivnili zemi i společnost.

Autor: Shmuel Sandler, BESA Center, 30. srpna 2019

Začněme základním předpokladem: porovnání postavy jakéhokoli, jakkoli úspěšného, vůdce ​​s postavou „otce zaladatele“, ho nevyhnutelně znevýhodňuje. Otcové zakladatelé Ben-Gurionova ražení – jako například George Washington, Kamal Atatürk nebo Mao Zedong – jsou životopisci a historiky omilostňováni a jejich tvrdá kritika je vzácná.

Dále – protože Netanjahu stále slouží jako premiér a pravděpodobně v tom bude pokračovat i nadále, lze nabídnout pouze omezenou perspektivu.

Nejviditelnějším bodem podobnosti mezi oběma vůdci je téměř naprostá oddanost bezpečnosti Izraele. Zatímco bezpečnost země byla klíčovým faktorem pro všechny premiéry v historii Izraele, pro tyto dva vůdce je existenciální bezpečnost konečným hlediskem.

A ve stejném kontextu: jaderná otázka. Ben-Gurion se začal zabývat jadernou alternativou, jakmile se rozhodl založit stát. Jeho poznání, že v takto nepřátelském prostředí nemůže Izrael zůstat životaschopným, aniž by vlastnil konečnou odstrašující zbraň, se stalo základním prvkem konceptu národní bezpečnosti země.

Během Netanjahuova premiérského funkčního období se izraelský jaderný potenciál vrátil na nestabilním Středním východě na vrchol pyramidy bezpečnostních hledisek této země.

Oba vůdci byli připraveni v této záležitosti konfrontovat amerického prezidenta. Oba muži viděli souvislost mezi jadernou hrozbou a holocaustem – v tomto je možná ještě významnější postavou Menachem Begin.

Také na domácí aréně existují body podobnosti. Netanjahu tedy není první, kdo tvrdě napadá opoziční strany a často na ně útočí; není ani první, kdo bránil rozvoji potenciálního budoucího vedení v rámci své vlastní strany. Ben-Gurion ho i v tomto ohledu předběhl (například svým heslem „bez Heruta a Maki“, nebo napjatými vztahy s Mapamem, Sharettem, Lavonem a Eshkolem).

Mezi oběma vůdci však také existují jasné rozdíly.

Jedním z nejznámějších je Ben-Gurionův strach z „Napoleonova komplexu“. O nových společnostech, zejména bezprostředně po revoluci, je známo, že v nich přebírali moc generálové. Proto se Ben-Gurion, vůdce, který nebyl ani mladý ani neměl vojenské znalosti, ponořil do studia vojenské teorie a převzal roli ministra obrany. K poctě IDF se jeho strach ukázal jako neopodstatněný. Ještě než se Netanjahu ujal postu ministra obrany, stala bezpečnostní elita státu základním moderujícím faktorem obranné politiky Izraele.

Ben-Gurion na místo předsedy vlády doputoval až po dlouhé cestě jeho veřejné angažovanosti a vedení v Yishuv. Ta cesta byla plná výzev. Po třinácti letech se stal předsedou výkonného výboru Židovské agentury neboli „státem v procesu srodu“. Netanjahuova cesta do kanceláře premiéra byla mnohem kratší a jeho předchozí veřejné role nebyly s Ben-Gurionovými srovnatelné.

Ben-Gurionova kariéra se rozvinula v Labour Party a byl vychováván v socialistickém pohledu na svět. Než se stal státníkem, byl dělnickým vůdcem. Netanjahu povstal z přesně opačného prostředí a vždy se snažil aplikovat to, co považuje za nadřazený kapitalistický přístup k izraelské ekonomice.

A konečně, zatímco se první izraelský premiér intenzivně obával arabské většiny v Zemi Izraele a proto souhlasil s jejím rozdělením, Netanjahu po žádném novém rozdělení netouží.

Z historicko-politického pohledu dnes víme, že David Ben-Gurion z funkce premiéra neodešel na vrcholu svých sil. Ve skutečnosti to neudělali žádný izraelský premiér – právě naopak. Není snadné být premiérem židovského státu. Na tom by se jistě Netanjahu i Ben-Gurion shodli.

Shmuel Sandler je prezidentem Emunah-Efrat College v Jeruzalémě a senior Research Associate v Centru strategických studií BESA na Bar-Ilan University.