Pokud se má s antisemitismem bojovat efektivně, musí být nastaveny tři priority. Za prvé by izraelská vláda měla založit úřad proti propagandě. Za druhé musí být obecně uznáno, že antisemitismus je prastarou a nedílnou součástí západní kultury. Za třetí by se měli důsledně odhalovat židovští masochisté, kteří tvrdí, že pouze Izrael musí být perfektní a ostatní ne.

Autor: Dr. Manfred Gerstenfeld

Současné antisemitské hrozby jsou vysoce rozštěpené. Organizace a jedinci, kteří proti nim bojují, se obvykle soustředí na roztroušené záležitosti, což má za následek neefektivní snahu, jak bojovat s celkovým problémem. Nejprve musí být identifikovány priority – cíle, které jsou dosažitelné a mohou způsobit velký rozdíl v boji proti nenávisti k Židům a Izraeli.

Rozhodujícím krokem v boji proti podněcovatelům je, aby Izrael založil úřad proti propagandě. Tento orgán by zkoumal vývoj v antisemitismu, sledoval by incidenty a zasahoval by – nebo by navrhoval, jak můžou jednat ostatní – proti šiřitelům nenávisti.

Založení takového úřadu by nebylo pouze odpovědí na morální povinnost, kterou Izrael má vůči světovému židovstvu. Bylo by to, na prvním místě, rozhodnutí ve vlastním zájmu země.

Vezměte v úvahu průzkum veřejného mínění Bicom z prosince 2019, který zjistil, že 21% britské veřejnosti cítí sympatie vůči Palestincům, zatímco 19% cítí sympatie vůči Izraeli. Ten samý průzkum ukázal, že „terorismus“ je tou otázkou, u které britská veřejnost považuje Izrael za důležitějšího spojence než ostatní blízkovýchodní země zkoumané v tomto průzkumu.

Jak je možné, že v evropské demokracii existuje taková sympatie vůči Palestincům, kteří ve svých jediných svobodných parlamentních volbách dali většinu straně Hamas, podporující genocidu? Jediná další relevantní palestinská strana, Fatah, oslavuje vraždu izraelských civilistů. Palestinská samospráva ovládaná Fatahem odměňuje vraždy Izraelců nebo jejich rodin se svou politikou „zaplať za zabití“.

Izraeli se nepodařilo dát adekvátní publicitu teroristickému charakteru těch, kteří vládnou v Gaze a na Západním břehu, a podpoře, kterou dostávají od palestinského lidu. Pokud by existoval izraelský úřad proti propagandě, průzkum Bicom by spustil alarm a popohnal by ho k akci.

Toto je pouze jedna z mnoha záležitostí, kterými by se úřad proti propagandě mohl zabývat, ať už sám nebo ve spolupráci s dalšími. Je tak obtížné analyzovat a odhalit protiizraelské předsudky evropských levicově liberálních novin, které zveřejňují komiksy „nacifikující“ Izrael? Nebo odhalit pokrytectví a pseudomorální předsudky některých z hlavních organizací pro lidská práva?

Opravdu nemohou kreativní Izraelci najít žádný způsob, jak by vyzráli na nepřátele své země na akademické půdě, včetně vedoucích univerzit, kteří tolerují nenávist a dokonce násilí, v zemích jako je USA a Kanada? Jak se naprosto jasně ukazuje, mnoho akademických institucí, zejména humanitní fakulty, nevidí svou funkci tolik v předávání znalostí, jako v poskytování ideologické indoktrinace, často na úkor Izraele. Izrael by neměl dovolit, aby to pokračovalo bez odpovědi.

Další prioritou je: musí být obecně uznáno, že antisemitismus je prastarou a nedílnou součástí západní kultury. Jak se kultura vyvíjí, přeměňuje se její stále přítomný antisemitismus do nových podob. Historik David Nirenberg dokumentoval úzké propojení antisemitismu a západní kultury během staletí ve své pozoruhodné knize Antijudaismus: Západní tradice.

The Washington Post napsaly, že Nirenbergova kniha ukazuje, že „mnoho z důležitých koncepčních a uměleckých vývojů v západní kultuře – od sv. Jana, přes sv. Augustina k Mohammedovi, od Shakespeara přes Luthera k Hegelovi – záviselo na snižování Židů. To je na tom to děsivé: skvělé kulturní výsledky postavené na systému hledání obětního beránka a nenávisti.“

Jediný příklad ilustruje, jak antisemitismus přetrvává po staletí. V roce 1391 bylo ve Španělsku zavražděno mnoho Židů. Další konvertovali ke křesťanství nebo byli vyhnáni. Ve Valencii, v současnosti třetím největším městě Španělska, nezůstali žádní Židé. Posuňme se o šest století dopředu, do roku 2018, kdy extrémní levicová strana Podemos, která tvořila většinu městské rady Valencie, volila pro bojkot Izraele. Vůdce národní strany Podemos Pablo Iglesias Turrión nazval židovský stát „ilegálním zločincem“. Židé nebo ne, v srdci Valencie je antisemitismus stále při životě.

Jakmile Židé, stejně jako nežidé uznají, že antisemitismus je v západní kultuře hluboce zakořeněný, budou mít společný základ, ze kterého bude možné zkoumat tento fenomém z historické perspektivy.

Antisemitismus můžeme nalézt v celé Evropě, od Bruselu dolů dál. EU stále zcela otevřeně uplatňuje dvojí standard. Politikou EU je označování zboží z izraelských osad, jejichž status se projednává, ale neoznačuje zboží ze zcela jasně okupovaných území jinde na světě. Mnohé státy EU stále volí ve Valném shromáždění OSN ve prospěch rezolucí odsuzujících Izrael, aniž by přemýšlely nad tím, že sotva existují jiné takové rezoluce odsuzující světové vraždící diktatury.

Třetí strategickou prioritou v boji proti antisemitismu je odhalení židovských masochistů. V judaismu existuje tisíce let stará masochistická tradice, která začala patriarchou Abrahamem. Můžete ji sledovat v Talmudu a židovských modlitebních knihách, až k dnešním Židům.

Židovští masochisté v Izraeli a v cizině budou všem říkat, co je špatně na Izraeli, ale zřídka kdy budou diskutovat o chování ostatních zemí nebo o nepřátelích Izraele. Pro odsouzení si vybírají Izrael, zatímco zločinnost ostatních ignorují. Podle nich musí být Izrael dokonalý, ale ostatní ne. Podle definice antisemitismu Mezinárodní agentury pro památku holocaustu (IHRA) to je antisemitský přístup.

Židovští masochisté jsou snadno manipulovatelní nepřáteli Izraele, kteří používají jejich výroky, aby kritizovali Izrael. Předním židovským masochistou je americký prezidentský kandidát za demokraty Bernie Sanders, který nazývá izraelskou vládu „rasistickou“, ale mlčí ohledně Mahmouda Abbase, prezidenta Palestinské samosprávy, který řekl, že žádnému Izraelci nebude dovoleno žít v palestinském státě.

Bitva, jak donutit Izraelce a diasporní Židy, aby pochopili důležitost těchto priorit nebude jednoduchá, ale musí se vybojovat.