V posledních dvou desetiletích Írán pod vládou ajatolláhů působivě zvýšil lidský rozvoj (dokonce i když potlačoval lidská práva). Právě když po podepsání jaderné dohody narostla očekávání, tyto úspěchy klesly a mohou být dokonce na ústupu. Toto by mohlo vysvětlit sociální nepokoje bouřící v celé zemi.

Autor: Prof. Hillel Frisch

Karl Marx slavně předpověděl, že dělníci v industriálních mocnostech Anglie a Pruska budou prvními kandidáty na revoluci proletariátu. Založil svou předpověď na předpokladu, že lidé se bouří, když zchudnou. Mýlil se, jak dokázaly rasové nepokoje v USA v 60. letech. Tyto nepokoje probíhaly v New Yorku a Los Angeles, kde měli Afroameričané lepší život, a ne hluboko na jihu, kde to bylo horší.

Opačná teorie, podepřená tímto příkladem rasových nepokojů, tvrdí, že lidé mají tendenci se bouřit, když po delším období, ve kterém se zlepšuje jejich životní úroveň, dojde k poklesu. Spolu se zlepšením rostou očekávání, která jsou náhle rozbitá, když nastane pokles. Právě v takovémto klíčovém okamžiku jsou vyhlídky na povstání a revoluci nejpravděpodobnější.

Tato dynamika je příběhem íránské revoluce, palestinské intifády (1987-93) a do menší míry i takzvaného „Arabského jara“ v Egyptě a Tunisku. Všem předcházela dlouhá období ekonomického růstu, a poté vyrovnání, pokud ne rovnou naprostý obrat v ekonomickém úspěchu.

Nejslavnější z nich, revoluce v Íránu, se odehrála po letech ekonomického růstu způsobeného ropou spojeného s Bílou revolucí, která se pokusila zajistit, aby přínosy z tohoto růstu dosáhly až do nejvíce izolovaných vesnic.

Ale revoluce přišla teprve po vyrovnání cen ropy v roce 1976 kvůli mírnému poklesu ve vyspělých industrializovaných státech. Byla uskutečněna střední třídou, která vznikla díky šáhovým reformám a ropnému bohatství země. 30 let po revoluci BBC vysílala rozhovory s některými z demonstrantů, kteří svrhli šáha. Většina z nich mu opožděně poděkovala za to, že je vzdělal a vyučil, a vyjádřila lítost za svou roli v jeho pádu.

Islámská republika Írán je ostře kritizována za špatnou vládu, proti čemuž ale mluví důkazy. Níže je graf, který zakresluje zlepšení Íránu v průběhu let, měřeno podle indexu lidského rozvoje (HDI), který byl vytvořen profesionální agenturou OSN.

HDI je souborem tří indexů, které měří většina členských států OSN: národní příjem na osobu, úspěchy ve vzdělání a průměrná délka života. Mezi těmito třemi hodnotami je obvykle silná souvztažnost. Nejvyšší složené skóre drží státy severní Evropy, Severní Ameriky a Austrálie.

Jak graf ukazuje, Írán se výrazně zlepšil ve dvou ze třech indexů a ve třetím (národní příjem na osobu) učinil relativně nízký pokrok. Fakt, že národní příjem se drží za vzděláním a průměrnou délkou života ve skutečnosti ukazuje na efektivní využití vládních zdrojů, protože příjem může být považován za vklad a druhé dva indexy za výstup státu. Zlepšení v HDI bylo tak rozsáhlé, že Írán je nyní na 60. místě ze 189 států a je označen za zemi s „vysokým rozvojem“.

Abych potvrdil, že nejde pouze o špatnou práci s čísly, sledoval jsem zkušenosti profesionálních cestovatelů blogerů, kteří navštívili Írán (stejně jako mnoho dalších zemí). Naprostá většina těchto nepolitických, ale zdravě kritických osob hodnotí Írán vysoce pozitivně. Chválí jeho přírodní krásu, nádherné budovy a archeologické divy (jak bychom očekávali u země, která byla kolébkou velkých civilizací a dynastií po tisíce let), pohostinné obyvatelstvo a vynikající kuchyni, ale také skvělé meziměstské vlaky a autobusy, dobré dálnice, spolehlivou elektřinu a adekvátní internetové a telefonní připojení. (Objevují se samozřejmě také příležitostné zmínky o negativních stránkách politického života v Íránu, jako třeba povinné zakrývání ženských vlasů).

Pokud se znovu podíváte na graf HDI, uvidíte, že mezi lety 2015 a 2017 se všechny tři indexy vyrovnávaly. Toto se přesně shoduje s obdobím narůstajících očekávání těsně po podepsání jaderné dohody, kterými byla veřejnost krmena ze strany Khatamiho vlády v boji proti těm, kteří byli proti dohodě. Vláda slíbila lidem ekonomické zlepšení, které se neobjevilo.

Můžeme opodstatněně očekávat, že vzhledem k síle amerických sankcí od roku 2018, které Íránu snížily vývoz ropy o více než polovinu (přičemž tento vývoz tvoří téměř 40% celkového příjmu státu), budou data pro roky 2018 a 2019 dokonce ukazovat obrat v křivce.

Toto je klasický předpis pro neklidné doby.

Strasti režimu zde nekončí. Sociální nepokoje v Iráku a Libanonu, většina z nichž je zamířena proti zapojení Íránu v domácích záležitostech, znamenají, že pro zástupce Íránů bude těžší vyždímat irácké a libanonské vládní zdroje na financování svých aktivit. Organizace jako Hizballáh budou pravděpodobně požadovat navýšení zdrojů od Íránů, aby zajistily deficit. Íránská veřejnost je tvrdě proti tomu, což zahání ajatolláhy do slepé uličky.

Není jasné, co se stane. Ajatolláhové by mohli změnit směr a zaměstnat Trumpa tím, že se přesunou, aby zničili jaderný proces, což by mohlo změnit ekonomické úspěchy země. Ale znovu, vůdci Íránu by se mohli vydat i cestou Severní Korey a brutálně potlačit svůj lid.

Je to složité rozhodnutí. Severní Korea je krytá Čínou, svým mocným sousedem. Ajatolláhové jsou více méně sami, dokonce i s těmi mnoha zbraněmi, které mají k dispozici.