Bez ohledu na nejasnosti a otevřené otázky vyskytující se v „Dohodě století“ prezidenta Trumpa Izrael jasně stojí na historické křižovatce a musí se rozhodnout, jak naloží s touto jednorázovou příležitostí. O takových okamžicích se říká: „Jsou tací, kteří získají svět v jediném okamžiku a tací, kteří svět v jediném okamžiku ztratí.“
Autor: generálmajor v záloze Gershon Hacohen
14. května 1948, pár hodin před tím, než bylo vyhlášeno založení Státu Izrael poslal Chaim Weizmann, který se měl brzy stát prvním prezidentem židovského státu, urgentní telegram ze Ženevy: „Rozhodnutí musí být učiněno okamžitě. Brány nebes se na chvíli otevřely, a pokud jimi vstoupíme, náš stát bude založen, pokud ne, kdo ví, zda jeho založení uvidíme za našeho života.“ V takových chvílích musí vůdci a tvůrci politiky činit osudová rozhodnutí. Ti, kteří prokrastinují a čekají na podrobné hodnocení zaměstnanců, riskují, že promarní příležitost.
Od svého počátku existoval sionistický podnik v neustálém napětí mezi dvěma protichůdnými vizemi ohledně primárního cíle budoucího židovského státu: vykoupení a opětné ustanovení státní suverenity ve vlasti svých předků versus mezinárodně uznané bezpečné útočiště pro pronásledované Židy. A zatímco se Izraeli z velké míry podařilo tyto dvě vize sladit a vytvořit široký společný jmenovatel sjednoceného národního úsilí, zející propast mezi těmito přístupy se znovu odhaluje na každé osudové křižovatce.
Nyní vidíme tyto dvě vize znovu v konfrontaci: na jedné straně tu je touha ponechat si Jordánské údolí pouze z bezpečnostních důvodů, na druhé straně záměr uplatnit na tuto oblast plnou suverenitu a v souladu s tím ji i osídlit.
Změna, kterou prezident Trump způsobil v americkém přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu se dotýká samého srdce izraelské kontroverze a představuje jedinečnou historickou příležitost.
V desetiletích, kdy se účastnily utváření americko-izraelské aliance na koni 60. let vyjádřily po sobě jdoucí americké vlády závazek vůči izraelské bezpečnosti, ale popřely jeho nárok na ty části země, které byly dobyty v Šestidenní válce v roce 1967.
Prezident Barack Obama a ministr zahraničí John Kerry uložili izraelské vládě řešení a pověřili generála Johna Allena vypracováním bezpečnostního plánu, který by rozptýlil bezpečnostní obavy ohledně téměř úplného odchodu ze Západního břehu, včetně Jordánského údolí, a vyžadoval by od Izraele, aby si „vybral mezi mírem a ideologií“ (jak to nazval redaktor Thomas Friedman v New York Times). Tímto plánem se vláda snažila naplnit svůj závazek vůči izraelské bezpečnosti a zároveň odmítla jeho požadavek na obhajitelné hranice, které neodpovídají liniím z roku 1967 (požadavek v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 z listopadu 1967).
Význam Trumpova plánu spočívá v tom, že na rozdíl od předchozích amerických mírových iniciativ uznává právo Izraele na teritoria za hranicemi z roku 1967 jako záležitosti historického práva, a ne výhradně jako bezpečnostní opatření.
Přestože plán neplní Izraeli všechna jeho přání, zjevně odmítá precedens ustanovený mírovou smlouvou s Egyptem, který dal Izraeli příkaz k úplnému stažení se do posledního centimetru. Byl to tento precedens, který vedl tehdejšího premiéra Ehuda Baraka (na summitu Camp David v červenci 2000), aby nabídl plnou výměnu izraelských území za blok osad, které by zůstaly v jeho rukou (představující asi 3% území Západního břehu).
Se svým plánem se prezident Trump připojuje k Lordu Balfourovi a dalším světovým vůdcům, kteří viděli ve znovuzrození Izraele ve vlasti jeho předků zvěst o kosmickém vykoupení, nejen poskytnutí útočiště pronásledovanému lidu. Izrael získal vzácný dar a musí se rozhodnout, co udělá s potenciálem, který skrývá. O takových okamžicích se říká: „Jsou tací, kteří získají svět v jediném okamžiku a tací, kteří svět v jediném okamžiku ztratí.“
