Nedávno zesnulý ománský sultán Kábús ibn Saíd byl vzácným arabským vůdcem, který se nenechal ovlivnit převládajícími protiizraelskými trendy a odmítl být zatažen do arabsko-izraelského konfliktu. Jeho nástupce udělá lépe, když bude následovat jeho příkladu, než kdyby podlézal Íránu a otevřel svou zemi predátorství, které postihlo Libanon, Sýrii a Irák jako důsledek zasahování Íránu.
Autor: Dr. Edy Cohen
Sultán Kábús ibn Saíd zemřel 10. ledna 2020. Bylo mu 79 let, byl bezdětný a je považován za nejdéle vládnoucího arabského vůdce v moderní historii.
Sultán Kábús se dostal k moci v roce 1970, když mu bylo 29, jako jediné dítě svého otce, sultána Saída bin Tajmúra. Svého otce svrhl s pomocí Britů, poté co studoval na Královské vojenské akademii v Sandhurstu.
Byl známý jako tolerantní a mírumilovný vládce, který úspěšně vyjednával spory mezi sousedícími arabskými státy. Odmítl být zatažen do arabsko-izraelského konfliktu, ani se nenechal zaplést do sporů mezi Íránem a jeho arabskými sousedy. Zatímco se zbytek regionu dohadoval a přidával se na různé strany, on si zachoval neutralitu.
Nesnažil se bránit Palestince, nebo se přidat k válce proti Izraeli. Místo toho se zabýval dlouhodobými vztahy s vysokými představiteli a dokonce nějakou dobu podporoval zastoupení Izraele ve své zemi.
Během své vlády Kábús použil ropné zdroje Ománu k tomu, aby ho přeměnil v moderní stát. Neměl dědice a nikdy nejmenoval nástupce, aby nevyvolal konflikt mezi soupeřícími kmeny.
Mezi Ománem a Izraelem stále neexistují oficiální diplomatické vztahy. Ale v zákulisí se dál jedná, jako je tomu u většiny států Golfského zálivu.
Hlavním důvodem pro chybějící oficiální vztahy je palestinská záležitost. Většina Arabů se chce vyhnout tomu, aby byla označena za zrádce. Ale když byly v roce 1993 podepsány Dohody z Osla, státy Golfského zálivu pocítily, že se nyní mohou začít k židovskému státu přibližovat.
Premiér Jicchak Rabin navštívil Omán v roce 1994 a dva roky poté se sultán s příjemným hlasem setkal se Šimonem Peresem. Okamžitě po tomto setkání Izrael zahájil oficiální misi v Maskatu, hlavním městě Ománu.
Tato mise probíhala pouze několik let a skončila v roce 2000 s vypuknutím tzv. „Intifády Al-Aqsa“. Zprávy a fotky palestinského utrpení způsobily, že státy Golfského zálivu ukončily s Izraelem vztahy, aby nebyly obviněny z toho, že zrazují své bratry Muslimy.
Rozchod s Ománem však netrval moc dlouho. Ománský ministr zahraničí Imad Ben-Aloi navštívil Izrael v roce 2008, poté se veřejně setkal s izraelskou ministryní zahraničí Tzipi Livni v Kataru. Tyto dvě země dál jednaly v zákulisí až do té doby, kdy premiér Benjamin Netanjahu překvapil celý svět tím, když spolu se svou ženou Sárou a šéfem Mossadu v říjnu 2018 Omán navštívil. Sultán tvrdil, že toto setkání mělo pomoct vyjednávání mezi Izraelem a Palestinci.
V nedávných měsících šéf Mossadu oznámil, že Izrael znovu zahájí izraelskou misi v Ománu, ale ve světle Kábúsovy smrti je budoucnost tohoto plánu nejistá. Není jasné, jak se nový sultán Ománu, Hajsám bin Tárik, vůči Izraeli postaví. Bude se snažit ve stylu svého předchůdce vztahy s Izraelem normalizovat, nebo bude podporovat Palestince? Bude podlézat Íránu nebo zůstane nerozhodný?
Historie nás učí, že jakákoliv země, která podporuje palestinskou otázku a nadržuje Teheránu, se pravděpodobně stane íránským vazalem zaplaveným radikálními šíitskými milicemi. Příkladů je spousta. Vezměte si Irák, Sýrii a Libanon. Všechny tři byly dříve bohatými zeměmi, ale nyní jsou díky zasahování Íránu zkrachovalé.
Aby zachoval blahobyt své země a odkaz Kábúse, udělá nový sultán dobře, když bude následovat příkladu svého předchůdce.
