Jen ti nejzarytější přesvědčenci, jako já, tato židovská města někdy viděli. Byl jsem tu několikrát. A varuji tedy Izrael: nezmrazujte výstavbu a neopouštějte tato společenství!

Autor: Giulio Meotti, 30.1.2020 10:37

Co mají společného Hermesh, Mevo Dotan, Elon Moreh, Itamar, Bracha, Yitzhar, Ateret, Ma’ale Amos, Miz, Carmi Tzur, Telem, Adora, Negohot, Beit Hagai a Otniel? Podle nového amerického „mírového plánu“ se tyto židovské komunity stanou „enklávami palestinského státu“.

Tato města jsou také domovem nejodvážnějších izraelských Židů. Ti, kteří mají nějaké zkušenosti s Judeou a Samařím, to vědí – v čím větší izolaci žijete, tím statečnější musíte být. A čím izolovanější tato společenství jsou, tím víc se stávají klíčovými pro bezpečnost a paměť Izraele.

Žijí tu Židé, kteří byli připraveni riskovat všechno – domov, život, děti, spánek. Žijí daleko od bezpečných cest, daleko od plotu, daleko od sídlišť, daleko od rušných ulic. Pokaždé, když sednou do auta, riskují. Jsou domovem 13 000 Židů.

Izraelská armáda během Druhé intifády nebo taky „války v Oslu“ vytvořila „SSZ“, zvláštní bezpečnostní zóny o rozloze čtyř set metrů kolem osad nejvíce ohrožených teroristickými útoky. Prvními, kdo ji získal, byly Mevo Dotan a Hermesh ležící ve smrtícím trojúhelníku mezi Jeninem, Tulkarem a Nablusem.

Mevo Dotan je dnes nejsevernějším a nejizolovanějším židovským městem v Samaří. Dostat se tam znamená dlouhý výlet zemí nikoho. Žije tam civilizace daleko za hranicí z roku 1967.

V Hermeshu, který je v americkém plánu také zmíněn, jsem potkal Boaz Meletha, farmáře a otce 8 dětí. „Přišli jsme sem, abychom tu žili poté, co Ariel Sharon odsud ze severního Samaří vysídlil pět osad, protože to tu bylo velmi nebezpečné,“ řekl mi Meleth. „Zůstalo tady jen 20 rodin. Ze 100 budov bylo 80 prázdných. Lidé utekli. Byly tu zavražděny dvě dívky. Všichni byli vyděšení “.

Domy Elona Moreha jsou v Judeji a Samaří těmi nejvýchodnějšími, nejizolovanějšími a nejvíc na ráně. Je těžké byť jen vyjmenovat seznam všech Židů, kteří tu za udržení této komunity zemřeli. Mnoho z nich bylo zavražděno v jejich vlastních domech a postelích. Z Brachy, což je další ze zmíněných komunit, můžete vidět Jeruzalém, Tel Aviv i údolí Jordánu. Je to zdejší hlavní bezpečnostní základna.

Značka na cestě do Negohotu na vás řve: „Izraelcům vstup zakázán“. Musíme projet mezi dvěmi nebo třemi palestinskými arabskými vesnicemi. Shaked Avraham byl, jako sedmiměsíční dítě, zavražděn palestinským teroristou, který se do této nádherné malé židovské komunity proplížil, zatímco jeho obyvatelé oslavovali židovský Nový rok.

Potkal jsem tu Asafa Frieda. Z jeho terasy můžete vidět vše, od Gazy až po Tel Aviv, včetně polí kolem Aškelonu. „Vláda očekávala, že se Negohot sám zhroutí,“ říkal. „Nedovolili jsme to. Dnes tu žije 50 rodin. Ehud Barak v roce 1999 vydal naši cestu Palestinské samosprávě, což byl experiment. Sedm let byla tato silnice kvůli teroristickým útokům uzavřena. Než jsme se odsud před Intifádou dostali, trvalo to hodinu a půl, za Intifady už dvě a půl hodiny “.

Ateret s jedinečnou hudební ješivou pro chlapce na střední škole je komunitou mezi dvěma velkými arabskými bloky – Bir Zeit a Salfit. Je nezbytné, aby ji Izrael udržel. Yitzhar hledí na Wadi Qana, kam teroristé cestují z Nablusu, centra džihádu, směrem na Tel Aviv.

Cesta mezi Hebronem a Otnielem je „prokletých 16 kilometrů“: Tady přišlo při teroristických útocích o život 25 Izraelců. V tomto regionu žije pouze 10 000 Židů, protože jsou mimo dosah protiteroristického plotu a jsou jedním z nejizolovanějších regionů celé Judeje. Cesta za Kiryat Arbou se stává velmi nebezpečnou a musíte projet četnými palestinskými vesnicemi. Pro teroristu je tak snadné čekat u silnice, vystřelit a mizet zpátky.

Během Druhé intifády byl Otniel zasažen hrozným útokem. O páteční šabatové noci 27. prosince 2002 pronikla skupina teroristů do místní komunity ve škole, aby tu zmasakrovala místní Židy. Kluci v kuchyni připravovali jídlo a v hale se tančilo. Noam Apter se v kuchyni s teroristy zamkl. Tím jim zablokoval přístup do místnosti a zachránil tak ostatní. Za své gesto zaplatil svým životem. Čtyři kluci zemřeli. Jejich fotografie tu visí i dnes. Této krajině dominují minarety z Hebronu. Mezi vnějším světem a Otnielem stojí žlutá brána.

Seškrcení a vystěhování těchto komunit bude znamenat konec židovské přítomnosti na svazích jižního Hebronu.

Každý ví, že pokud zmizí tato malá izolovaná židovská města odstrčená od hlavních osídlovacích bloků, bude ztracena i celá Judea a Samaří. Eretz Izrael bude v ohrožení. Palestinští Arabové se zbraněmi v rukou budou moci volně pobíhat v oblastech 3–5 km od Rosh Ha’Ayin, Shoham a Petach Tikvah, Modiiny, Afuly, Efratu a Jeruzaléma.

Tyto židovské enklávy jsou jako „věže a palisády“, jako kibucy zřízené v letech 1936 až 1938 v izolovaných regionech daleko od ostatních židovských osad. Do Ein Gevu, první moderní židovské osady na východním pobřeží Galilejského jezera, se po několik let bylo možné dostat jen po moři.

Tato malá společenství brání teroristům v převzetí oblasti a slouží jako nárazníkové zóny pro větší izraelská města. Bez mnoha z těchto osad by se izraelský strategický prostor zmenšil na Kalkilyu.

Jen ti nejzarytější přesvědčenci, jako já, tato židovská města někdy viděli. Byl jsem tu několikrát. A varuji tedy Izrael: nezmrazujte výstavbu a neopouštějte tato společenství! Nejde o žádné „enklávy“, ale srdce Eretz Izrael.